Rainbow přináší přesně to, co zrovna potřebuješ

To byla jízda... Měsíc, kdy používání mobilu vůbec nepřipadalo v úvahu. Čas v divoké přírodě i v malých rozkošných městečkách, ve společnosti hippieků a cestovatelů, který nás vedl tolika bolestmi i uvědoměními,  ukázal nám krásy lásky, žití i prožívání, ale taky démony, upíry a manipulaci... V tuhle chvíli při psaní už je to jen jako dlouhý sen, přitom před pár hodinami jsme ještě s mexickými šamany tančili okolo ohně a popíjeli tradiční lektvar z kaktusu. Chtěla bych toho tolik sdílet a zároveň se v tom neztratit a nepřehnat s délkou. Tak snad...

Psát o tom, že jsme leden začínali opět opravou auta už je trochu nuda, ale dělo se. Vyčistili co se dalo a dospěli do bodu, že nefunkčnímu cylindru pomůže jen kalibrace nebo výměna hlavy. Vzdali jsme to. V tu chvíli už jsme neměli morál na nic čekat, řekli jsme, že se ozvem za dva týdny a vydali se na Rainbow. Hluboko do mexických hor, cestou prašnou a hrbolatou se stoupáním i klesáním, v němž Chevy předčil naše očekávání i důvěru. První večer jsme strávili v půlce cesty, v opuštěné vesničce se třemi obyvateli, v domě Ricarda, za zvuků všemožných nástrojů, s teplou večeří a příjemnou společností. Až po několika dnech jsme pochopili, že Ricardo přispěl svým nápadem při hledání místa pro Rainbow a navrhl oblast, která se pro měsíční soužití hippieků hodila naprosto geniálně. 

Ikdyž druhá polovina cesty byla ještě horší než ta první a Tom to chtěl několikrát vzdát, možná bagr, srovnávající neprůjezdný úsek jen pro nás, byl motivací dojet do cíle. A ještě tentýž den odpálil bombu, aniž bychom věděli, co nás čeká. 

Krásné místo pro dodávku, venkovní autosedačková pohovka s výhledem do údolí na řeku a potní chýši, zpěv ptáků a džungle za humny, to vše naznačovalo bezpečí a blahobyt na následující dny. Mezi prvními seznámeními s členy místní rodiny byl i Vít. Český Valach se skvěle zemitým smyslem pro humor, který pro nás byl jakýmsi styčným bodem první týden a taky pak po Rainbow, když se po týdnu samoty vrátil do hippie městečka jen proto, že měl tušení, že tam bude někdo z rodiny. Jako zápal bomby však vnímám seznámení s Igarem. Vrátil se z jídelní mise a nějakým záhadným způsobem o nás věděl víc, než jsme stihli posdílet s kýmkoliv v kruhu, ve kterém jsme seděli. Dokonce zavtipkoval i o tom, že nám může říct i o našich minulých životech, a ikdyž to ve mě vzbudilo zájem, zůstala jsem u toho, že to byl vtip. 

Igar je rozený Moldavec, který dospěl v Německu, pak žil v Itálii, Španělsku, Francii a v Peru. Jeho schopnost zájmu a otevřenosti mě první večer trochu nadchla, ale hlavně úplně oslepila. Nebyla to exploze zamilování, kterou potom popisoval on sám, jen jsem byla vděčná za pozornost a nechtěla to přiznat. Tenhle proces ale nabral tak rychlé obrátky, že nebylo možné vstřebávat všechno, jak bylo potřeba. Totiž už druhý den, kdy jsme se domluvili na společném rapé sedánku ve třech, vnesl myšlenku, že by chtěl vstoupit do našeho vztahu a zkusit ho tvořit společně. Jo, tahle myšlenka tady už byla, z Tomovy hlavy, ten kdo vstupuje do našeho vstahu podle jeho scénáře ale měla být žena, ne muž... Zmatek, zoufalství, nedostatek času, chaos, touha zkusit to otevřít, touha poznávat... Z rozhovoru jsme sklouzli k rodinným konstelacím a přes karmický příběh až ke společnému objetí. To byl den.
Poznali jsme i další lidi, třeba Mayu, Rachel a Lucase, kteří pak pro nás byli důležití pro sdílení. Příběhová linie s Igarem toho ale válcuje hodně. 

Začlo vznikat něco, co pánové nazývali mým vztahem se dvěma muži. Nevnímala jsem to tak a ani Tom to nikdy nepřijal, přesto se to formovalo. Reálná situace však byla každodenní konstelace, mluvení, řešení, hledání cesty, karmické konstelace atd. No, bylo toho v tomhle duchu hodně a k pokusům o rozvíjení nějakého vztahu docházelo jen hodně zřídka. I to však pro Toma bylo hodně a s plynoucím časem se víc a víc rozvíjel distanc, narůstala agrese a já se v tom cítila tak sama, jako už dlouho ne. Tom často říkal, že si to užívám, cítila jsem od něho obrovskou nedůvěru a nepochopení, Igar se zase snažil bojovat za čas se mnou, ale přerůstalo to do ohromné manipulace a nerespektu. 

Nejtěžší byla komunikace. Prvně jsem naivně zkoušela svěřovat se Tomovi s tím, co jsem nechtěla sdílet s Igarem. Se strachem, nejistotou, ale i s pocity lásky. Tahle důvěra se ale rychle vytratila, protože všechno, co jsem zamýšlela nechat mezi náma bylo další den použito proti mě v rozhovoru ve třech. Zkusila jsem to znovu, ale po třech dnech jsem pochopila, že cestou je buď stoprocentní upřímnost nebo mlčení. O upřímnost jsem se chvíli snažila, to ale zvyšovalo množství Tomovy nedůvěry a tak jsem každý den několikrát slyšela od Toma věty typu "Ztrácím k tobě důvěru." "Nevěřím ti." "Lžeš." Bylo těžký chápat, že z jeho pohledu moje pravda vypadá jako lež. Přišel s tím i Igar a já zoufale hledala slova, která by tomu všemu dala ten správný smysl. Která by nebyla pro nikoho lží. Pro mě byla pravda vše, co jsem řekla, ale myslím, že rozdíl ženské a mužské logiky, cítění a myšlení, se prostě nesešly. Ve výsledku jsem se jen víc uzavřela, přestala sdílet a začala utíkat od rozhovorů a řešení. 

Tenhle příběh začal výbuchem něčeho pěkného, příjemného, pokračoval obrovskou výzvou a snahou o otevření vztahu a přes manipulaci vedl až ke křiku nenávisti a procitnutí z naivity. Nejeden člověk na Rainbow mě varoval. Nekteří viděli energii, kterou ze mě vysává, jiní zase jeho intriky s dalšími ženami. Jeho vnitřní upír potřeboval sát lásku a tvářil se, že ji umí i dát. Potřebovala jsem si to však projít přesně tak, jak jsem si to prošla. Každý den z těch čtrnácti mi přinesl nový objev, poznání, pochopení. Poznala jsem víc svoji otevřenost, pochopila jak funguji, jak v něčem funguje Tom, možná i trochu víc vím, co je to láska, poznala jsem energii démonů i andělů a aspoň trošku zjistila, jak rozpoznat upíra.

Rainbow ale bylo mnohem pestřejší. Ikdyž se hodně času točilo okolo Igara, pořád ho zbylo dost na další věci. Mám před očima obrázky hor, do kterých jsme se s Tomem vydali sledovat kolibříky, taky vodopádů, kam směřoval rodinný výlet. Skupina asi třiceti nahých žen i mužů společně plavající řekou k vodopádům, vyhřívající se na skalách, sledující duhu v kapkách vody. Zní mi to teď jako pohádka.
Dvakrát jsme byli v potní chýši, kterou jsme i pomáhali stavět. Španělština při ceremonii byla sice trochu překážkou, na druhou stranu už něco málo i rozumíme.
Silnou zkušenosní byla medicína Kambo - jed amazonské žáby. Absolutní očista těla po fyzické i psychické stránce. Předcházel tomu u mě velký strach, ale ta čistá dětská energie, kterou jsem poté cítila byla dokonalou blažeností. Bohužel vzhledem k peripetiím s Igarem ne na dlouho.

Den, který byl hodně vyjímečný, započal ranním DMT. Proces, při kterém jsem si prožila znovuzrození. Koukat pak na svět kolem sebe, bylo jako zázrak. Všechno tak nové, krásné, čisté. A pak... pak zas lidi... vidět krásu v lidech mi někdy mysl trochu komplikuje.
Ještě ten stejný den večer byla komunitní LSD událost. Látka, která je na Rainbow běžně zakázaná, tady však bylo odsouhlaseno její užití. Správný záměr znamenal silný proces uvědomění. Bylo to jako puzzlík, který zapadl přesně na místo, kde obraz začne dávat smysl. Všechno se to ve mě tak ustabilnilo, že ikdyž to možná někdo bude mít chuť soudit, stejně to sem píši jako důležitou noc téhle cesty.

Pak už následovalo jenom pár rozhovorů k ujasnění a doba na Rainbow se naplnila. Nejenom časově, ale i pocitově. Odjeli jsme s dalšima třema klukama, zastavili se v kostele pro jídlo a přes zastávku v autoservisu a utvrzení se v tom, že pořád nemáme morál čekat na opravu, jsme se vydali na stejnou pláž, kde jsme byli na Silvestra. Nakonec se nám odjíždělo docela pěkně s lehkým srdcem do San Pancha. Cestou jsme ještě stihli dostat od místního policajta pokutu za nepřipoutání, kterou prvně směřoval k tisícům a nakonec se upokojil s dvěmi stovkami.

Kouzlo San Pancha bylo hlavně v lidech a dobrým jídlu. Proč v lidech? Protože jsem snad nikdy nezažila procházku po městě s tolika obejmutími a pozdravy "ahoj sestro". Na Rainbow se mezi lidmi vytvořila vazba a ikdyž jsme se s některými neznali ani jménem, věděli jsme, že jsme rodina a potkávat se v cizím městě s touhle vazbou bylo neuvěřitelné. Někdy až moc. Třeba ve chvíli, kdy jsme chtěli dojít na představení cirkusu, ale objímání cestou přes město zabralo tolik času, že jsme došli, až když cirkus skončil, přidali se k další skupince a šli zpátky.

Taky se k nám dostala informace trochu děsivá. Asi dva dny po našem odjezdu z Rainbow byli ostatní evakuováni policií, stejně jako nejbližší město, ve kterém bylo v ten den zastřeleno 25 lidí kvůli drogové válce mezi kartelem a policií. Přecejenom jsme pořád v Mexiku a tyhle věci se tu dějí. Tahle blízkost pro nás byla ale silným zásahem.

Posledním cílem tohohle psaní byla Pejote ceremonie. Cestování s Kolumbijkou, Američanem a Francouzem přes zastávku v Tequile ("jsme na spirituální cestě, ale Tequila v Tequile prostě musí být.") až tam. Společnost náročná na cestování, jelikož americko-kolumbijský pár se snaží žít bez peněz, ale je na jejich příkladě znát, jak to nefunguje. Naučili jsme se ale díky nim žebrat o benzín. Naplnit nádrž příspěvkama ochotných lidí je pro nás možná řešením na nějaký další úsek cesty, aby nás to finančně nesložilo.

Dojeli jsme do komunity a s velkou nejistotou zjišťovali, co nás čeká. Tom měl před touhle událostí zlé sny a já zase chřipku v plném proudu. Přesto jsme se oba rozhodli do toho jít. Tradice známá tisíce let, účastní se i děti, vede to mexická šamanka, prostě hodně hlasů pro. A tak přišla noc tančení u ohně, popíjení kaktusu, sezení na záchodě a čekání na ráno. Sledovali jsme lidi, zkoušeli odhalovat upíry, ikdyž v ženském těle pro Toma docela neúspěšně, a já se tak moc těšila na ráno, až půjdu spát, že když přišlo, byla jsem vzhůru ještě celý den, stejně jako Tom. Proč píši o neúspěchu odhalení upírů v ženském těle? Žena, kterou jsme v noci pozorovali a byla opravdu přitažlivá, si ve dne přišla pro Tomovu energii. Tak to tedy aspoň popisovala šamanka, která Toma čistila a léčila. Tom to ve chvíli kdy se to dělo prožíval dost podobně jako já Igara a tak mi tohle uzavření Rainbow kruhu přišlo tak strašně padnoucí.
Na instagramu Bezkonvenci jsou nějaké fotky, které vykreslují realitu víc než psaní.

Víte ale, co bylo na tom dni fakt nejtěžší? Chvíle, kdy paní přinesla štěňátka s tím, že hledají nový domov. Udržet to, že by to byla velká komplikace, bylo fakt těžký. Tak snad za rok v Česku.

Dnes jsme sice brali dodávkou další čtyři rainbowáky a celkem s osmi byli ma trhu, pak jsme se už ale vydali svojí cestou, jelikož těch kontaktů s lidma teď bylo trochu moc.

Tak vzhůru do velkoměsta.

To kouzelné období

Červený srpeček měsíce na obzoru, nebe poseté hvězdami, šum oceánu a kokosové palmy... romantika, dalo by se říct. Měsíc už zase dorůstá, stejně, jako kdykoliv jindy dle svého cyklu a naznačuje tím další odcestovaný měsíc, měsíc v Mexiku. To, že můžu sedět na pobřeží, opírat se o naši dodávku, vařit a snít, je po posledních zkušenostech tak nádherný pocit, že ho ani to pitomý nachlazení nepřemůže. Víc než týden jsem říkala rýmě "ne!", až v plné své síle zaútočila nejen na nos, ale i na průdušky a hlasivky. A tak ani zimní třicítky ve stínu nepřerušily mou každoroční tradici, sedánky se zázvorem. Romantika je tedy spíš kolem nás než v nás. Tom hrál zase v posledních dnech na honěnou se svým tlustým střevem, už se mu snad konečně podařilo vyhrát, jsme teď ale oba jak po bitvě.
Naposledy jsem myslím psala o tom, jak jsme se dostali do kartelového města Culiacán. To jsem ale netušila, že budeme mít tu čest poznat toto město ták důkladně. Možná jste už na facebooku, instagramu nebo Tomově blogu četli, co se dělo. Ve zkratce to pro svoji vzpomínku shrnu i sem. Když nám po 5 dnech oprav vrátili auto, dojeli jsme za město a ručička teploměru se přehoupla k 230 stupňům. Přemýšleli jsme vlastně jen malou chvíli a už byli na cestě zpátky do servisu. Přivítali jsme se jako staří známí a zjistili, že to bude asi větrákem a tak za tři hodiny to bude opravený. V servisu na zemi jsme si osmažili krevety se zeleninou a udělali perfektní tacos z darů od JCho, už skoro jako doma. Čekat nás ale nebavilo a tak jsme se z vycházky do nákupního centra vraceli až za tmy. Tři hodiny se protáhly na šest, nicméně auto jelo. Řádně jsme to s automechanikama oslavili ochutnávkou různých značek piv. Jazyková bariéra vedla k jednoslovnému vyjadřování, ale ticho rozhodně nebylo. Odnesla jsem si z toho večera ochranný svatý náramek, kšiltovku, piva a hlavně... tu dodávku! Se kterou jsme další den ani nevyjeli z města. Přehřála se, voda natekla do motoru a celý den na parkovišti před lékárnou, kde jsme byli při vaření skvělou atrakcí pro místní, byl na světě. Polo, šéf automechaniků, slíbil, že nám někoho pošle. No a tak po několika hodně dlouhých hodinách a výzvách přijeli dva dvacetiletí kluci, v autě, který se startovalo zvenku přes kabely, aby nám řekli, že to můžem řídit a dojet do servisu. A tak jsme jeli. Dvěstě metrů. Uprostřed křižovatky to zase přestalo fungovat. Fanfárové troubení naštvaných řidičů nás provázelo celou dobu tlačení na další parkoviště. Kluci, kteří nám ujeli, k nám pak suveréně asi půl kiláku couvali. Další verdikt zněl: "budu řídit já!". No a tak jsme ujeli dalších dvěstě metrů. Následovaly pokusy lití nějaké kapaliny na ucpání díry. Olej v barvě i konzistenci bílé kávy však naznačoval, že tohle lithium, či něco, co zní podobně, nevyřeší. Další odtahovka, tentokrát jsme už i věděli kam jedem. To se ale trošku změnilo. Skončili jsme na vrakovišti v Polově "kanceláři", dva kilometry za městem, s týranýma psama a nepříjemným smradem z jejich trusu, s příslibem, že zítra budou na dodávce pracovat a co nevidět můžeme odjet. Zvyknout si na to místo bylo prakticky nemožné. Každý den to očekávání "přijedou ráno, budou na to pracovat, večer to třeba bude", naráželo dost tvrdě na realitu. Přijeli odpoledne, kouřili, jedli, váleli se a občas pracovali na jiných autech. Někdy teda i na našem, to ale zřídka. Ve dne bylo takový horko, že skoro nebylo možný venku vydržet. Zkoušeli jsme procházky, box a sebeobranu, péči o psy a tak, ale nervy byly k prasknutí. Zachránila nás Maritriny, která se nám ozvala přes Couchsurfing a nevěřila nám, že si s vrakovištěm nevymýšlíme. Zděšení, když nás navštívila, bylo branou k naději na lepší život v dalších dnech. Vzala nás k sobě, na noc. Spali jsme v domě se sprchou, záchodem a bez smradu. Jediným problémem byla kočka. Pro nás to byl problém kvůli našim alergiím, pro Maritriny ale proto, že jí celou noc škrábala na dveře. Byla to naše první a poslední noc v tom domě. Ráno jsme totiž znovu se svými věcmi odemykali bránu vrakoviště a doufali v zázrak. Ten se stal, ale jinak, než jsme mysleli.
Večer téhož dne nás Maritriny vyzvedla s tím, že jedeme k jejim kamarádům, kteří aspoň trochu umí anglicky. Tak vstoupili Liz a Julio do našeho života. Seděli jsme společně dlouho do noci před domem a snažili se komunikovat. My španělsky, oni anglicky. Učili jsme se jazykolamy a ikdyž to k hlubokým debatám mělo daleko, byla to zábava. Přidala se i Maritrinina partnerka, čímž se náš okruh místní rodiny zase zvětšil. Jenomže.. po půlnoci jsme byli zase odvezeni na vrakoviště. Trochu příběh jako z Popelky. Naštěstí to byl jenom začátek.
Společný výlet do Altaty k moři, chobotnice k obědu a komáří útoky nás zas o trošičku víc sblížily. V Altatě jsme s Tomem zůstali 2 noci. V Maritrinině domě v neskutečně moderním turistickém rezortu. Bazén, šlapadla, pláž, skvělé vlny a dům, ve kterém jsme měli každý svůj pokoj... super restart po vrakovišti.
Vraceli jsme se s očekáváním, že si ještě ten den budeme moct vyzvednout auto. Štěstí na cestě tomu nasvědčovalo. Při stopování zastavilo první auto po pár vteřinách a v ohrádce traku nás vezlo polovinu hodinové cesty. Hned při výstupu na zastávce zastavil autobus, který nám usnadnil ten zbytek. Byli jsme zmatení, když řidič nechtěl peníze. Očekával je však u výstupu, jak je tu zjevně běžné. Na nádraží jsme chtěli ochutnat Tacos, objednali jsme dvě, nějaký pán další dvě přiobjednal, celé i s Colou k tomu to zaplatil a zmizel v odjíždějícím autobusu. Nakonec jsme se  krásně časově sešli s Maritriny, která nás svezla ty dva kilometry za město. No neřekli byste, že po těchto štístkách bude i auto šťastně opraveno? ...Nebylo!
A tak následovaly další dny s Liz a Juliem. Chvíle, kdy i cesta do kina a Star Wars, který mě tak děsně nebaví, byla vlastně super. Stejně jako hraní domina, ochutnávání mexických specialit, vaření fazolek na smetaně a ovocných knedlíků jako zástupce české kuchyně, rodinné večeře i snídaně a modlitby s rodiči Liz. Vydali jsme se i do kostela, pomodlit se za úspěšnou opravu. Tom si stihl u ševce nechat opravit boty a já dostala několik kousků nového oblečení i bot. Když se o nás Liz nemohla jeden večer starat, odvezla nás ke svým kamarádům na hlídání a zase nás vyzvedla. Vtipkovali o nás jako o svých adoptivních dětech, ale myslím, že nás měli rádi stejně, jako my je. Taky myslím, že z nich budou jednou skvelí rodiče.
Času bylo dost na to, aby se některé akce stihli i zopakovat. A tak jsme byli u kamarádů Abela a Oskara ještě jeden večer, tentokrát i s dalšíma lidma na jejich posádě a taky jsme na víkend jeli znovu do Altaty na svatbu Juliovi sestřenice. Svatba jako taková mě moc nebavila, ale mořské plody jako předkrm, ryba jako hlavní chod a zmrzlina jako dezert to dobře vykompenzovaly. Jako malý revanž jsme jim večer zatancovali českou polku a valčík.
Den před Štědrým dnem byl plný darů. Prvně se Tom dočkal opravy zubu. Stálo ho to třistapadesát korun, což za dvouhodinový výkon byla nečekaně příznivá cena. Zubař nás pobavil oznámením, že udělá obrázek. Místo rentgenu však vzal mobil, vyfotil Tomovu otevřenou pusu a ukázal nám obrázek. Liz jako hodná máma, která tam s námi celou dobu byla, říkala, že to je takový zubařský standart, ovšem světlo, které samo ujíždělo a po několika vteřinách od namíření opět osvětlovalo podlahu, zas takový standart není.
Druhým darem bylo ... co? ... Auto! Nablýskené z myčky se zvukem traktoru. Bylo nám jasné, že není všechno tak, jak má být, naděje na odjezd ale byla silnější než zlost. A tak jsem nějak zkousla i ulomené zpětné zrcádko a umatlané sedačky s otisky černých, olejových ruk. Jenomže už byl zase večer. Štědrý den bude přejezdový, doufali jsme. A byl! Možnost wifi v Lizině domě mi dala možnost aspoň trochu nasát vánoční atmosféru prostřednictvím instagramových fotek. Přišlo mi to trochu smutný, ale zároveň mě to naplňovalo. Naše nejistota totiž nedovolovala vánoční přípravy. A tak jsme si to letos zkusili jinak. Hodně jinak. Toma ráno přepadla depka a stesk. To pak znamenalo dopolední balení protkané silnýma emocema a mým pocitem neštěstí, že letos nebudou Vánoce. V silným napětí jsme se rozloučili a vyjeli. Dojeli jsme do půlky města (znovu) a ozvala se Liz, že jsme u ní nechali nabíječku na notebook. Vracení se přeplněným městem v horku, bez klimatizace, nám k vánočnímu ladění moc nepřispelo. Ale v šest večer jsme skoro po měsíci, dle původního plánu, konečně dojeli do Mazatlánu, před město, na pláž.
Naší večeří se stal tuňák od Andrewa z Oregonu, z doby, kdy jsme pracovali u Gail. Salát nahradil mix zeleninky v konzervě a křupavým trojobalem byly křupavé mexické tortily. Vystříhali jsme si z papíru pár ozdůbek, ozdobili dodávku a snědli cukroví - krekry s čokoládovým topingem či marmeládou. Ke stromečku jsme se vydali kus po pláži. Za plotem, v budově s velkými okny, byl za jedním z nich ozdobený stromeček. Mělo to kouzlo, kouzlo Vánoc. Dostala jsem u stromečku i dáreček - básničku. Měla by být i na stránkách bezkonvenci.cz v příspěvcích. Tak koukněte, je moc hezká.
A pro dodržení aspoň nějaké tradice jsme trochu netradičně rozdělali oheň a s flétnou si zahráli a zazpívali pár českých koled. Na to, jak ten den začínal, končil vcelku hezky. Dozvěděla jsem se pak, že podle horoskopu ryby opravdu potřebují cítit kouzlo Vánoc, ať už v jakékoliv podobě.
Město Mazatlán další vánoční den nic jako vánoční atmosféru úplně nevyjadřovalo. Lidi se koupali v moři, opalovali se a nakupovali. V kostele aspoň blikaly okolo Ježíška světýlka a kometa, ale na to jsme při lízání zmrzliny rychle zapomněli. Mexické palety - totiž zmrzliny z čerstvého ovoce, jsou hrozně skvělý.
Z výhledového kopce jsme si potom vyhlédli místo, kde bychom měli podle campingové aplikace spát. Ikdyž se nám nechtělo tak daleko na poloostrově zajíždět, udělali jsme to. Naštěstí! Dojeli jsme totiž na místo, kde už dva týdny bydleli Fred s Alysson - kanadský pár, se kterým jsme se spřátelili v San Carlos při záplavě a uvíznutí v bahně. To bylo radosti. K snídaní nám Fred mačetou otevřel čerstvý kokos. Kempovali jsme totiž na pláži u lesa kokosových palem. Ten údajně patří El Chapovi, vůdci kartelu, to jsme ale nezjistili, jak by nás mělo ovlivnit. Dostali jsme ještě pár rad a rozloučili se. Odjížděli. Měli jsme tedy zase prostor odpoledne najít automechanika. Ten byl sice zhulenej, avšak po deseti minutách opravy časování zněl motor mnohem líp. Takhle rychle? To by šlo! Stejně jsme ještě dva dny na tom místě zůstali. Jeli lodí do města, dát si znovu paletu, procházeli se a šnorchlovali. Když jsme chtěli odjet, ...co myslíte? ...nešlo nastartovat. Jen to cvaklo a nic. V tomhle případě nám však dokázali pomoct jen návštěvníci pláže, kteří nám baterku, díky startovacím kabelům od Franka ze San Francisca, nahodili. A zde se spojuje začátek tohohle textu s tímto dnem.
Od té doby, co jsem to začla psát už zase ale dva dny uplynuly. Dva dny, kdy jsme zase na jiné pláži, tentokrát s komfortem sprch a téměř bez komárů. Dny, kdy si uvědomujeme, že s aktuální spotřebou dodávky nejsme schopní finančně vyjít, proto měníme plány a přemýšlíme co s tím. Jsme už blízko Rainbow, na které míříme, tak doufáme, že přinese nějaké nové nápady. Finanční zásoby se tenčí a Mexiko je tak strašně obrovská země. Co s tím? Prodat auto v Mexiku? Zjevně ne úplně legální a taky co potom bez auta? No, teď víme, že Rainbow, co potom, to nejspíš zjistíme potom.
Tak jsem se tím psaním dostala až do pozdního večera, což znamená, že za pár hodin tady máme Nový rok. Vzpomínám na všechny předchozí Silvestry, pár už jich za sebou taky mám, až mě to překvapuje. Poslední roky byl každý jiný, hodně jiný, a tenhle tu řadu jenom rozvíjí. Je výjímečný, stejně jako celý uplynulý rok. Začalo to psaním bakalářky, novými i starými pracemi, státnicema, promocí, loučením s Brnem, měsícem v Norsku a Švédsku a vyvrcholilo to odletem do Ameriky. Jaro bylo hodně o učení a o práci s dětma i dospělýma, léto o loučení a podzim o cestování a hledání funkčních možností, abysme to s Tomem zvládli. Všechno to ale bylo provázeno lidmi. V tenhle Silvestrovský večer, kdy jsme se shodli, že zkusíme Silvestr jinak, sami, což je pro nás oba naprostý nezvyk, mi beží hlavou hodně vzpomínek. Na všechny ty akce - lyže, sauny, vodu, teambuildingy, dobrovolničení, festivaly, volejbaly, hospody i čajovny. Na všechna přátelství, procházky, koupání, čas s rodinou, poznávání nových lidí i nalézání či budování vztahu s těmi, kteří v mém životě mají důležitou roli. Je mi smutno, že teď nemůžu být s nikým z Vás, jsem ale vděčná za všechny tyhle vzpomínky, díky, že jsou a můžou být. Určitě bych si je bez tohoto způsobu oslavy Silvestra všechny nepřipoměla.
Takže Šťastný Nový rok Vám všem! Nezapomínejme, že svýma myšlenkama, toho můžeme tolik ovlivnit, vnímejme svoje myšlenky a udělejme si další rok magicky hravý.

PS: A víte co? Nakonec ten večer vůbec nebyl takový, jaký jsem myslela, že bude. Ještě než jsem to stihla zveřejnit, zaparkovala vedle nás rodina v dodávce. Češka Dobromila s americkým manželem Michaelem a česky mluvící dcerou Míšou.
Taky jsme dostali zprávu od Maritriny, ať jsme připraveni na případnou střelbu do vzduchu. Prý to není nebezpečné, ale je dobré to vědět.
Takže sociální vyžití i informovanost.
No večer v češtině jsme fakt potřebovali... Magie?

To jsou ale "náhody"

Na pláži jsme nakonec strávili celý týden. Ne proto, že by bahno vysychalo tak dlouho, spíš se nám tam zalíbilo. Pořád se něco dělo a trošku jsme se nakazili od kanaďanů, kteří každý večer znovu a znovu tvrdili, jak ráno odjedou. Byla to fakt nová zkušenost, kdy jsme mohli poznávat město i okolí a vytvářet si tam známý. Věděli jsme, kam jet do koupelny, kde jsou slevy v supermarketu a i já už jsem se prostorově orientovala. Byli jsme s nomádskýma sousedama v restauraci na pobřeží, kde jsme s obavami snědli koktejl z mořských plodů, sledovali jsme delfíny, ze střech dodávek jsme koukali na nádherné západy slunce a po večerech hráli hry nebo seděli u ohně. Taky jsme si koupili šnorchl a já se poprvé v životě podívala pod hladinu moře. Neskutečně mě nadchlo, co jsem tam viděla. Šnorchlování u babičky v lavoru je tomu slabou konkurencí.
Hodně času jsme strávili péčí o dodávku. Fred nám vyměnil olej a určitě s Tomem udělali hodně dalšího, což se necítím kompetentní popisovat. Odjížděli jsme v úterý ráno s pocitem, že jsme naplnili potenciál nabízených možností tohoto místa.
Během toho týdne se opravdu hodně často točily témata okolo nebezpečnosti Culiacánu a vlastně celýho regionu. Skoro jsem upadla v přesvědčení, že je tam válka a jenom pouhý projetí městem nás může stát život. Stejně jsme se ale rozhodli šetřit čas a zvolili jsme výhledovou cestu po pobřeží, byť přes Culiacán.
Koupili jsme cestou datovou simkartu, abysme si po čtvrt roce dopřáli mobilní internet, a u toho znovu získali informaci, že Culiacán je fakt nebezpečnej. Tentokrát od člověka, pocházejícího přímo odtud.
Couchsurfing nás přiměl zastavit v Los Mochis. Když Alejandra, i po týdnu mýho neodepisováni, nezanevřela na možnost setkání s náma, rozhodli jsme se tomu dát šanci. Nevím, do jaký míry to bylo naše rozhodnutí, přijde mi ale, že nám tím vesmír přichystal další z uvědomění propletenosti různých náhod. Na večeru s pouličním Tacos a v baru nebylo nic moc inspirativního k psaní, vlastně i další společnej den s Al byl víc než poklidnej. Hráli jsme si na dětským hřišti, dali si zmrzku a takový ty věci, co kamarádi dělají, silnej zážitek ale přišel večer. Seděli jsme na jediným kopci široko daleko, povídali a popíjeli. Na chvíli se k nám přidali tři docela přiopilí kluci, něco kolem patnácti let. Nejspíš chtěli zavolat Uber a pak je zaujalo, že jsme cizinci. Z jednoslovných pokusů o angličtinu je vytrhly až sirény a světla blikajících přijíždějících aut. V tom okamžiku se kolem nás objevilo víc než deset ozbrojených policajtů. Někteří v maskách a se samopalama, někteří jen v uniformách. Naivně jsem si myslela, že vyslechnou ty kluky, pak je odvezou domů a tím to skončí. Tuhle představu mi naboural jeden z policajtů, kterej mě strkal k autu spolu s ostatními a přikazoval, ať dáme ruce na kapotu. Někteří prohledali Tomův batoh i mikinu, ti se samopalama stáli v půlkruhu kolem nás a v očích měli děsnou přísnost. Následoval několika minutovej rozhovor s Al, po kterým nás všechny nechali jít. Pro kluky přijel Uber, my odjeli autem s Al a všechno bylo, jako by se nic nestalo. Ono se taky nic nestalo, emoce v nás ale byly hodně silný.
Vlastně to bylo už třetí setkání s mexickou policií ve dvou dnech, ovšem to nejvýraznější. Prvně jsme byli opět vybráni hraniční policií na kontrolu vozidla. A podruhý ve chvíli, kdy jsem úlevně vydechla, že jsem se s dodávkou vymotala z hektickýho města, nás náhodná hlídka zastavila přesně v místě, kde aplikace ukazovala značku "zkorumpovaná policie". Chlapík neuměl anglicky ani slovo a my ještě nebyli zkušení v používání hlasovýho překladače. Vypadalo to, že dostaneme pokutu a sebere mi řidičák, protože jsme měli spz v autě a ne tam, kde mají být. Důvodem toho byly příběhy cestovatelů, kterým mexická policie odmontovala spz a za jejich vrácení požadovala třista pessos. Nejspíš ale pána nebavila složitá komunikace a tak odjel rychleji, než jsem stihla najít šroubky na přidělání. Tolik teda prozatím ke zkušenostem s policií a fakt si přeju, aby počet setkání nestoupal tak rychle.
Ten den později večer jsme se sešli s kamarádkou Al, učitelkou hudby Dulce, a v jejím bytě poslouchali střídavě českou a mexickou hudbu.
Na noc jsme dostali vlastní pokoj v domě Aliných rodičů a další den ráno jsme se společně s rodinou připravovali na odjezd do Mazatlánu. Podle plánu jsme společně vyjeli a my jsme s dodávkou následovali jejich trasu. Nevím, co přesně se pak před Culiacánem stalo, ale věděli jsme, že dál nedojedem. Divný zvuky motoru, hnědá kapalina vytékající z coolantu a voda všude pod autem nasvědčovaly tomu, že se naše plány právě změnily. Al s maminkou zavolaly servisní službu, slíbily nám pomoc na telefonu a odjely. Servisáci nám pak lámanou angličtinou vysvětlili možný postup, zavolali automechanika, jehož příjezd a oznámení, že řízením vozu problém zhoršíme, nás stálo pětistovku. A stálo by i víc kdybysme mu tím nedali všechny peníze, který jsme u sebe měli. Většina věcí se ale řešila tak nějak kolem nás a ikdyž jsme se snažili komunikovat a chápat, co se děje, rozhodli jsme se důvěřovat známým, nenásledovat rady servisáků a pak už jsme jen dlouho čekali na odtahovku.
Do servisu jsme dojeli až za tmy. Balení věcí na následující dny do batohů mi navodilo pocit totálního bezdomovectví. Auto musí zůstat v servisu možná pět dní, jsme v Culiacánu, v městě, před kterým nás tolik lidí varovalo a netušíme, co budem dělat. Zachránil nás Couchsurfing a muž JC.
V servisu jsme se opět sešli s Alinou rodinou. Nezdálo se jim, že možná cena opravy stoupá ke třiceti tisícům a tak dlouho ještě s mechanikem něco řešili. Al nám pomáhala komunikovat s JC, jehož angličtina je trošku nerozvinutá. Jejich posledním pomocným gestem bylo, že nás k JCmu odvezli, promluvili s ním, aby zjistili, že jsme v bezpečí, dali nám sushi a odjeli.
Byli jsme z toho dne dost vykulení, ale sběh situací, který nás přivedl až do nynějšího malinkého pokojíčku nás skoro dojal. Náš domov teď sice pořád stojí mezi vraky u automechaniků, jeho alternativa v podobě bydlení v domě se sprchou je ale taky celkem přijatelná. Ještě ten večer nás JC vzal do města na mexické sushi a na baseballový zápas. Přes google překladač nám povídal o místním kartelu, který je údajně největší na světě a má víc zaměstnanců než CocaCola. Další den jsme si tak trochu vyzkoušeli i spolupráci s kartelem, kdy jsme potřebovali vyměnit peníze a dostali jsme doporučení měnit je na ulici na černým trhu. Jejich kurz ale zdaleka nebyl tak dobrý, jak měl být a tak z toho kromě pár pessos byla spíš jen dobrá zkušenost. Zvládli jsme si už i sami dát tacos na ulici a našli jsme kapli, ve které se lidi modlí, aby drogy dorazili vpořádku do USA.
Změnilo se mi docela vnímání slova kartel. Z části tady funguje jako sociální služba, starající se o lidi. Mají kapelu a snad hrají i divadlo. Kdyby v tom nebyly drogy a vraždy, je to možná moc fajn komunita.
Víme už, že oprava Chevyho bude stát něco okolo 15 tisíc. A tak si tady tak žijem, zkoušíme přijmat, co přichází. Tomovi se rozvíjí krize. Nejen ohledně cestováni, ale i ta životní. To je ale spíš o jeho rozhodnutí, co bude chtít sdílet. Moje tělo trochu bojuje s přijímáním mexickýho jídla, který mi fakt chutná, jen ho zatím úplně nezvládám trávit. Prolínají se mi chvíle nadšení z týhle země se steskem po českým adventu a s hledáním smyslu čehokoliv. Tak je to takový barvitější i po tý psychický stránce.
Mexiko mě nadchlo svou, pro mě neznámou, krajinou. Kaktusy, kaktusový lesy, leguáni, jídlo a místní žebráci, to mě dostává nejvíc. Na každý křižovatce nám chce někdo umýt přední sklo nebo něco prodat. Na dálnicích jsou retardéry snad jen kvůli prodejcům a ti ukazují, že prodávat se dá opravdu cokoliv. Po Spojených státech je docela šok, že nikomu a ničemu pořádně nerozumíme. Pochopila jsem ale, že když se člověku koukám pozorně do očí, myslí si, že mu rozumím. Což je sice k ničemu, protože nemám ponětí, kam naše debata směřuje, ale aspoň je to zábava.
Kromě jazyka se ale změnil i náš rytmus a vlastně teď moc nevíme, co dál. Všechno je v nějakým procesu s nejasným cílem, tak uvidíme.

USA je historií

Pokud tohle čtete, jsme už pravděpodobně vysvobozeni z vodního zajetí, ve kterým se nacházíme ve chvíli psaní tohohle textu. Voda už klesla, cesty vyschly a pneumatiky zvládly kluzkost mexickýho plážovýho písku. Znamená to, že jsme se po několika dnech dostali s autem do města, našli wifi a máme možnost se zase svobodně pohybovat. Teď tomu ale stále tak není. Možná je začátek trošku inspirován hororovými scénáři filmů, rozhodně to však nevylučuje jeho pravdivost.
Týden ve vile, jsme si užili, jak jsme mohli. Po dvou měsících spaní ve Volvu to bylo nadočekávání příjemný.  Čas u Netflixu a ve vířivce, kvalitní jídlo a postel jako pro princeznu. Ženy z úklidový firmy jsem zase mohla sledovat jen z povzdálí a vzpomínat na chvíle v Oregonu, kdy jsem dělala tuhle práci s Gail. Dny jsme však trávili převážně prací na vnitřním vybavení dodávky, což teď náležitě oceňujeme. Po několika peripetiích s člověkem, kterej nehrál úplně fair play, jsme prodali Volvo. Vzpomínkou nám je už jen dřevo z jeho postele, tvořící teď poličky v Chevym. Díky použití vyhozenýho dřeva z kontejnerů jsme se s celkovou částkou dodávky dostali na $3 500. Už zbývá se jen psychicky vyrovnat s její spotřebou.
Se snahou vyjet v úterý brzo ráno jsme kolem sedmý večer konečně vyrazili. S vybavením, jídlem, odvahou na Střední Ameriku a taky se začínající bolestí jedné z mých stoliček. První noc v Chevym byla jedním velkým nezvykem. Ráno, když nás megafonem vyhnal místní Sherif kvůli nevhodnýmu místu na kempování, jsme se vydali na jih. Den měl ale příliš rychlej spád na to, abysme si užívali silnici po pobřeží Pacifiku. Rozšiřující bolest mě upozornila na to, že není problém v zubu, ale nejspíš se jedná o zánět nervu nebo něco tomu podobnýho, co způsobuje bolest horní čelisti, tváře, krku i ucha. Nejdřív jsem při nákupu léků na bolest statečně prohlašovala, že týden do Mexika zvládnu přežít. Ale ještě jsme ani neopustili obchod a už jsem Toma se slzama v očích prosila, ať okamžitě jedeme k nějakýmu zubaři. To však bylo mnohem složitější, než jsem si myslela. Místo zubaře Tom aspoň k večeru sehnal pastu lokální anestezie, která konečně trochu zabrala, a tak jsem pod palbou prášků a týhle pasty přežila noc. Nevěřila bych tomu, ale dva dny týhle bolesti pro mě překonaly snad všechna dosavadní trápení. Bezmoc, když jsme zjistili, že moje cestovní pojištění má sice neomezený náklady, to se ale vztahuje na zranění či repatriaci, kdežto zubní zákroky pokrývá do výše 5 000Kč, byla zoufale silná. V ordinaci v Santa Barbaře paní za přepážkou mluvila o téměř sto dolarech jenom za to, že mě zubař přijme. Nějaký větší zákrok by účtovali třeba na $1 800, za což bych si mohla zaletět ke svýmu zubaři na Vysočinu, vrátit se zpátky a ještě by mi něco zbylo. Nicméně byly zřejmě vyslyšeny modlidby a naše další kroky byly vedeny do ordinace, jen přes ulici od té první. Tady cena návštěvy zubaře klesla o celých dvacet dolarů. To už jsem skoro i s nadšením chtěla přijmout, strach z neznámýho mi to však nedovolil. Dopadlo to tak, že mě pan doktor Valeska i sestřička nutili jít si sednout do křesla a já se skoro nedokázala odlepit od dveří. Nejspíš to pochopili, jako strach z vysoký ceny a pořád nás uklidňovali, ať se nebojíme, že za tohle $1 800 platit nebudeme. Pan Valeska je americkej zubař, původem z Bratislavy s příbuzenstvem v Brně. To vytvořilo tak zázračný spojení, že jsem absolvovala rentgen, dostala recept na antibiotika, příslib, že když nezaberou, můžem mu zavolat a v sobotu přijde do ordinace mi zub vytrhnout a to všechno zadarmo, jen z dobrý vůle společnýho krajanství. Ukázalo se, že pod zubem je zánět a pravděpodobně bude muset bejt vytrženej, nejspíš ale aspoň za příznivější cenu v Mexiku. Antibiotika ale zabraly, sobotní trhání se nekonalo a teď po jejich dobrání trpělivě čekám, kdy se bolest objeví znovu.
A tak jsme už v trochu příjemnějším ladění pobyli chvíli v Hollywoodu, ustáli místní prodejce, prohodili pár slov se Slovenkama v obchodě a udělali takový ty "originální" fotky. Večer se prošli po Los Angeles, pochopili, že největší zábavou je jíst plechovku mandarinek pod US bank tower a čistit si zuby před knihovnou o kus dál.
Stres z formalit pro přejezd mexických hranic gradoval už tejden. Když jsem tak trošku bezmyšlenkovitě kupovala turistický karty do Mexika (něco jako viza), zadala jsem datum platnosti od 26.11., což bylo datum, kdy nám končila americká esta. Bylo to tedy přesně na den a Tom se s tím nezvládal vyrovnat. Chtěl hranice přejet aspoň l dva dny dřív pro případ, kdyby něco nefungovalo. Přišlo mi ale zbytečný to platit dvakrát a tak jsem radši prosadila, abysme se místo stresování u hranic ještě zastavili ve Slab City. Nedělám na týhle cestě rozhodnutí moc, za tohle jsem ale hrozně vděčná. Slab City je stará vojenská oblast, která začla být v půlce minulýho století squatovaná hippíkama a dnes je to zřejmě jedna z mála oblastí ve Státech, kde lidi žijí trvale zadarmo, mimo systém, tvoří si vlastní podmínky k životu tak trochu jsou i nejsou městem. Domy nahrazují karavany, prací je tvorba uměleckých děl z materiálu nalezenýho v poušti. Večer jsme byli na koncertě obyvatel a v místním baru, seznámili jsme se s Kat a Hayley a další den trávili s nima. Byl to den, kdy lidi z kostela ze sousedního města přivezli jídlo, měli jsme tak bohatej oběd a po něm se zůčastnili memoriálu za nějakého kněze. Vpodstatě jsme nepochopili, kdy memoriál začal a kdy skončil, nicméně se hrálo, trošku zpívalo a pak znovu jedlo.
Strávili jsme nějalý čas i s Petem. Člověkem, který tráví každý den prací na své umělecké galerií a chce se tím proslavit. Člověkem, který neviděl smysl v drahým životě ve městě a bez ženy a dětí neměl důvod tam zůstávat. Člověkem, který potřebuje volnost sebevyjádření a keho galerie ve Slab City vystihuje přesně to, co potřebuje. Den jsme zakončili koupelí v termálních pramenech a skoro se nám ani nechtělo odjet.
Ve Phoenixu jsme vyměnili pár dolarů za mexický pessos, nahrabali v bance pár lízátek a vydali se spát k hranicím. Našli jsme tam i kempoviště, na jehož bráně byl pootevřený zámek. Vjeli jsme tam a trošku zmateně nechápali, proč hoří oheň, všude jsou karavany, ale nikde žádnej člověk. Ráno zas byli zmatení ti lidi, kteří nechápali, jak jsme se tam dostali.
To byl ale kromě benzínky a pošty poslední ze zážitků ve spojených státech.
Přejezd samotných hranic byl nepochopitelně jednoduchej. Vysmátý chlapík v uniformě se chlubil chutností mexickýho jídla a pochválil vybavení Chevyho. Pas jsme mu skoro museli vnutit a odjížděli jsme s lehkým smutkem, že to bylo tak jednoduchý. Hned za hranicí v mexický části města Nogales jsme pochopili, jak je myšleno, když se říká, že je Mexiko jinej svět. Tolik služeb, pro pár dolarů. Přední sklo nám bylo umyto mladými hochy hned několikrát. Komplikace se dostavily po pár kilometrech, kdy bylo třeba vyřídit povolení vjezdu vozidla a potvrdit turistický karty, abysme dostali razítko do pasu. Paní úřednice pro tohle potvrzení potřebovala účtenku, kterou jsme po placení na internetu neměli. Se slovama "no, no, no good" ustála naše dlouhé naléhání s výpisama z účtů i s prosbama ať si to někde ověří, a tak nás donutila koupit karty na místě znovu. Byli jsme rádi, že jsme je nekupovali znovu předtím, kvůli datu, protože už by to byly třetí karty pro jeden vstup. Taky jsme jim nechali $200 jako příslib toho, že auto v Mexiku nezůstane a díky všem těm frontám a papírování jsme se skamarádili s dvěma mexičanama. Ti se snažili převézt svoje kanadský auto do země prvně na mexickej pas a když jim to neprošlo, zkoušeli to na kanadskej. Pobavilo mě jejich myšlení, kdy ve frontě k okýnkům banky zvažovali, jestli nebude divný, když půjdou jako kanaďani ke stejnýmu okýnku, u kterýho byli před pár minutama jako mexičani. Ale prošlo to.
A cestou od hranic na jih k moři se konečně dostávám k místu, kde teď trávíme další deštivej den. Podle kempovací aplikace jsme se rozhodli pro místo na pláži. S krásnýma barvama západu slunce jsme zaparkovali nedaleko dalších dodávek a karavanů.  Ranní probuzení s autem uprostřed obrovský kaluže nás tak hodně zarazilo. Prvně to byla sranda, stejně jako koupání v moři a déšť místo sprchy. Když jsme ale viděli příjezdový cesty, pochopili jsme, že to zas taková sranda není. Doslova jsme uvízli na pláži, bez možnosti odjet. Naštěstí ale s pár fajn lidma. Kanadským mladým párem, se kterým se skvěle hrajou osadníci a mají paddle board, kterej v kombinaci s nově vznikajícíma řekama skýtá nový možnosti. Taky se starou paní, která ve svým karavanu přijíždí z Aljašky už 25 let trávit zimu v Mexiku a pánem, kterej má dost katastrofický představy o nadcházejícím počasí. Možná není tak vedle, protože teď už sice přešla vichřice, ale znovu prší a vysychající cesty se zase zaplavují. Taky máme štěstí, že jsme jen třičtvrtě hodiny pěšky od města a můžem si přinést vodu i jídlo. Taky v tom, že Fred z Kanady je automechanik a zjištění, že elektřina v naší dodávce je udělaná tak, že každou chvíli může auto lehce shořet, je docela užitečný. Možná ne to zjištění, určitě ale oprava, kterou právě provádí. Takže ikdyž by tahle situace mohla někdy bejt fakt průser, za těchhle okolností to není tak špatný. Aspoň nás příroda donitila trochu zpomalit, což nám bez ní moc nešlo a třeba čas na jógu se tu hledá mnohem jednodušeji.
Jo, tohle bylo fakt dlouhý, ale psala jsem to ráda.

Americké kolečko uzavřeno

Přijde mi, že jsem na blog nepsala už děsně dlouho. Možná jsem si myslela, že není moc o čem psát a možná jsem jen upadla do prokrastinačního moodu. Když se ale prodírám svýma pocitama, tak období od odjezdu z Oregonu rozhodně zas tak zážitkově chudý nebylo. Sedím teď v teple kalifornskýho domu, kde s plným žaludkem a v dokonalým komfortu mám prostor vzpomenout si na celou tu jízdu, kterou jsme příjezdem sem završili a oddělili tak cestování po Státech od dalších částí Ameriky.

Projeli jsme Oregonem, Nevadou a Utahem, zastavili se v Salt Lake a zamířili k národním parkům Bryce, Zion a Grand Canyon. Strávili jsme cestou poměrně dost času léčením Tomovy vyrážky, koupili hrozně drahou mastičku a docela levnou whisky. I přes tuhle zdravotní nepříjemnost jsme ale zvládali odškrtávat jeden plán za druhým. Parky byly skvělou zábavou pro oči, nicméně množství turistů a způsob cestování nás unavoval. Byli jsme součástí systému snad ještě víc, než kdy jindy a to není úplně něco, v čem bysme se vyžívali. Přelhouplo se to asi ve chvíli přejezdu Colorada.

Inspirovaní fotkama jedné novoměstské známé, která ve stejnou chvíli cestovala v podobným rytmu jako my, jsme se vydali k Anthelope Canyonu. Když jsme zjistili, že vstupné stojí 50 dolarů na jednoho a v druhý části ještě víc, rozhodli jsme se pro vlastní cestu. Dvouhodinovým přechodem zasněžené pouště s kaktusy a sem tam nějakou skálou jsme došli až ke zmiňovanýmu kaňonu. Celý to bylo jako táborová hra. Schovávali jsme se před Jeepama, který tam přivážely turisty a i před těma pěšíma. Vlezli jsme do Canyonu a kochali se s mnohem větším nadšením než když bysme měli vstupenku. Ve chvíli na konci kaňonu, kde nebylo možný se schovat ani utéct, jsme ale za sebou slyšeli malou skupinku turistů. Jejich průvodce se nás s překvapeným výrazem ptal na nějakýho našeho průvodce. Odpověď, že jsme přišli z pouště a tudíž žádnýho nemáme ho ale evidentně uspokojila a tak nám jenom nakázal ať zmizíme, že jsme na soukromým pozemku. Tak jo. Nechtěli jsme riskovat setkání s další skupinou, která se blížila a tak jsme za pomocí veškerých lezeckých schopností, o kterých jsem ani netušila, že mám, vylezli po národní památce zpátky do pouště. Přechod pouště zpátky byl psychicky o dost náročnější, už jen proto, že jsme s sebou neměli pití a i ten sníh Sluníčko dost rychle vysušilo.

Objevili jsme taky kouzlo veřejných prádelen, levný maso ve Walmartu a taky to, že když se neženeme a máme víc oči otevřený, narážíme na skrytý zajímavosti. Tak jsme třeba náhodou našli dům dávnýho vykradače bank a nebo Route 66. To mě tak jednou Tom při nočním přejezdu zoufale prosil o zastavení u první benzínky, kterou uvidím, aby si mohl umejt vyrážku, která hodně svěděla. Na benzínce nás zaujalo množství znaků právě týhle slavný silnice a pak jsme při pohledu do mapy zjistili, že jsme u ní. Celý to tam večer bylo dost zoufalý. Zima, silnej vítr, vlak tam, kde jsme chtěli spát a s přijatelným spacím místem nás zachránila až cesta ke hřbitovu. Ráno sice zima přetrvávala, ale česká jawa, kafe zdarma a pamětník, kterej s náma rád sdílel svý zážitky z Route 66 nám to místo o dost zpříjemnili. A tak jsme se po ní pak s chutí projeli až do místa nedaleko Las Vegas.

Tohle město asi dlouho zůstane v naší paměti. Nejenom pro vrchol konzumu, kterej nabízí a ani proto, že jsme prohráli celých 5 dolarů v kasínu, ale hlavně pro den, ve kterým jsme tam přijeli. Byl totiž Halloween. Masky umrlců i dýní, polonahý ženy a spousta reklam, lákajících na párty. Dostali jsme vstupenku zdarma do jednoho z luxusních klubů na večerní párty, s poznámkou 2+1 pro případ, že bysme chtěli vzít někoho s sebou. V to jsme snad vůbec nevěřili a asi o to víc nás překvapil následující slet událostí. Přála jsem si vidět děti, obcházející domy s pořekadlem Trick or Treat a dostávající za to sladkosti. Vyrazili jsme tedy autem do předměstských čtvrtí, pozorovali děti a zklamaně hledali vyšší smysl týhle činnosti. To se nám sice nepodařilo, ale za to jsme poznali Pedra. Stál před svou garáží v masce čerta s kotlíkem sladkostí. Povídali jsme si, přijali pivo, něco ostřejšího i pár sladkostí a za chvílu už jsme dětem nabízeli sladkosti my. Větou "vem si kolik chceš" jsem asi moc nepomohla Pedrovýmu rozpočtu, za to jsem značně urychlila zmizení sladkostí z kotlíku a snad i potěšila pár dětí.
Ocitli jsme se poměrně rychle v Pedrově domě, dali si sprchu a společně s ním a jeho kamarádkou Ashley jsme se trochu spontánně chystali na párty. Masku vyřešila černá barva na obličej a vhodná kombinace našeho standartního oblečení. Potom jsme ve čtyřech projeli Las Vegas autem s dvěma sedačkama. Pánové, ležící v zadu na posteli náležitě zmlkli, když se vedle nás na křižovatce objevilo policejní auto a zmlkly jsme i my, holky ve předu, když to auto začalo blikat s nápisem stop. Dost se mi řidičsky ulevilo, když jsem pochopila, že zastavili vedlejší auto a tudíž nebudu muset vysvětlovat nic o vybavení našeho vozu ani se modlit, aby alkoholová tolerance za volantem v Nevadě byla vyšší, než jedno pivo.
A tak jsme se s čistým štítem dostali na párty. Obrovskou párty. A vlastně dost mezinárodní. Potkali jsme Čechy, skamarádili se s Angličanem a nakonec s Pedrem a Patrikem z Maďarska odjížděli po půlnoci limuzínou do strip clubu. Jako dívka jsem měla vstup zdarma, slíbený drinky od mužský posádky a v hlavě nadšení z novýho dobrodružství. Když jsme se nad ránem vraceli taxíkem do centra LV do garáže pro auto, byla nálada už docela unavená. Možná proto, jsme to auto hledali snad půl hodiny. Možná. Kdo ví?
Pátek byl ve znamení Tomovy silný kocoviny, ale taky zásadního rozhodnutí, který jsme společně udělali. Restartovali jsme přístup k sobě, k naší komunikaci i k vizím. A jo, pořád se zdá, že to byl úspěšnej krok. Deset dní bez hádky jsme totiž nedali snad za celý tři roky.

Dušičky jsme strávili v Údolí smrti. Již poučeni jsme si na trek vzali i vodu, což bylo hodně dobrý rozhodnutí, protože ty dva litry za hodinu zmizely. Pro mě to byl úžasnej zážitek a pro Toma kupy písku a kamení. A tak jsme se provokovali vzájemnou nechápavostí, trochu se vyblbli v písečný poušti a územím uprostřed ničeho, nedaleko area 51 se schovanýma UFO jsme se dostali až k Sequoia NP.  Potenciálním spacím místem tam bylo parkoviště křesťanskýho centra. Tomova touha jít dovnitř pro mě byla hrozně iracionální, ale znovu.. proč ne. Ten večer skončil večeří od otce Johna, ubytováním v jedné z chatek od paní Barbary, komunitní snídaní, opravou auta od mexičana Gabriela a ještě kontaktem na práci s dětma. Začínám si vážit Tomovy intuice čímdál víc.

Jeho intuice zafungovala i ve chvíli, kdy jsme po celodenním stresování, že jsme ztratili jedny klíče od auta, jeli do Walmartu. Toma totiž napadlo zavolat odtud do Walmartu v jiným městě, kde jsme byli předchozí den. Ten klíč tam měli a tak jsme si před Yosemitama udělali noční výlet 80 mil zpátky po trase a zase znovu nahoru na sever. Naštěstí úspěšně.
Yosemity byly nádherný. Tolik barev a krás. Dokonce se nám tam povedlo přespat na parkovišti před hotelem, ačkoli spaní mimo určená místa je v národních parcích zakázaný. Našli jsme taky sprchy a společenskou místnost, kde jsme trávili večer hledáním dodávky. Dalším cílem tedy bylo Sacramento, hlavní město Kalifornie, a v něm sehnat dodávku. Ta, kterou jsme si tam prohlíželi byl bývalej školní autobus. Velká, bílá, vypadala jako obří luxusní limuzína, ale měla hodně najeto. Nechtěli jsme ju brát hned, ikdyž jsme od toho nebyli tak daleko. Pro případ co kdyby náhodou jsme se vydali trochu víc na sever, do Gridley, kouknout na staršího zelenýho Chevroleta. A přesně touhle dodávkou jsme pak odjížděli zpátky sem, k San Franciscu. Cestou navštívili pár kontejnerů, vzali dřevo na výrobu postele a polic a v hlavě přemítali, jak z ní udělat domov na další měsíce. Vyzkoušeli jsme si přitom, jaký to je když si každej jede svým autem. Pro mě to byl jeden z těch hodně nepříjemných zážitků. Ne proto, že by mi Tom, jedoucí v dodávce předemnou chyběl, ale proto, že pomalu jedoucí kolony aut na šesti proudých dálnicích mě přivádí k šílenství. Ale dojeli jsme a připravenej pokoj s princeznovskou postelí mě skoro dojal.

V těchto dnech pracujem na výbavě Chevyho, prodeji Volva, hledáme případné spolucestující na další dobrodružství a zároveň se snažíme nabažit se komfortu, který brzo bude zas jen ve vzpomínkách.

Tak jo! Koukám, že bylo o čem psát. Díky za trpělivost.

Láska k Oregonu

Už to jsou skoro dva měsíce, co se pohybujeme za oceánem, kde to je i není cizí. Během tý doby jsme měli pět různých zázemí a byli součástí různorodých rodin a životních příběhů. A tak si i tvoříme ten svůj. Aneb jak dnes Tom zmínil u večeře... "Je to zvláštní příběh, to co žijem".
A vlastně jo, taky mi to tak přijde, možná proto, že jsme právě opustili domov mezi jamajčany, trávovou farmu a jsme teď někde uprostřed prérie, kde teplota za 10 minut jízdy klesla asi o 15℃ a kde trvá 5 minut než přejede vlak celou svou dýlkou.
Docela jsem si tady už zvykla. Třeba na to, že při řízení automatu se použití levý nohy s pocitem, že dupnu na spojku, prostě nevyplácí. Nebo na ty všemožný americký jednotky, který moji fantazii někdy baví a někdy tak iritujou. Taky sražení mývalové, už jsou docela vokoukaní. Souhlasím ale s Julianem, francouzem z farmy, že živí jsou přecejenom roztomilejší, než ti placatí. Zvykla jsem si snad už i na to, že se každej ptá jak se mám ikdyž to nikoho nezajímá a taky na to věčný překvapení, že Československo už pár let Československem není.
Jsou ale situace, který mě ještě překvapí. Jako třeba navigace, která dneska zobrazovala "Za 821km odbočte vpravo." a nebo že v oblasti vězení, kde je cejtit tráva, podobně jako na farmě, je u silnice obrovskej zákaz stopování. Nejvíc mě ale asi fascinuje to, do jakejch míst američani stavěj silnice. Na jedný takový jsme stáli včera a asi 20cm od nás šplouchala voda vroucího gejzíru.
Chci se ještě v myšlenkách vrátit k předchozím čtrnácti dnům. Na počátku byla nejistota. Trochu proto, že jsme slyšeli špatný zkušenosti o práci v týhle sféře a taky proto, že jsme prostě nevěděli do čeho jdem a první pohledy byly docela vzdálený našim normám. Stačilo však pár dní, možná dokonce hodin a stali jsme se součástí rodiny. Jazyku s názvem Patua jsme sice nerozuměli, stejně tak, jako španělštině, kterou mezi sebou občas mluvili ostatní evropani, pocitově jsem v místě i v lidech ale cejtila domov. Dny byly vyplněný stříháním a věšením, někdy pizzou, hamburgerama a pivem, povídáním a odpočinkem. Večer jsme občas s ostatníma soutěžili, kdo bude první ve sprše, vařili, výletovali po obchodech, posedávali v autech nebo šli na fotbal. Z předpokládanýho týdne se nakonec staly dva a mně to z nějakýho důvodu ani nevadilo. Možná proto, že jsem nikdy nepracovala pro nikoho, kdo tak často děkuje a zajímá se o pohodu všech pracujících.
Myslím, že stojí za zmínku třeba situace, kdy se šéf ptal němce Cama, jak to de? Jeho odpověď zněla asi takhle: "Dobrý, vlastně skvělý. Haš je trochu tvrdej, ale pokud to je ten jedinej problém, kterej v životě máš, tak je život nádhernej. " Nebo situace, kdy se Tom ptal slavnýho jamajskýho DJe s jointem v puse co kouří za tabák. On se na něj nechápavě podíval se slovy "Já nekouřím tabák!" A nebyl zjevně zas tak vyjímečnej, jelikož jeden kolega se chlubil, že kouří trávu každej den od svých čtrnácti let a dnes je mu prej šedesát devět. Taky mě pobavilo, když se mladej jamajčan Ru ptal odkud jsme. "Česká republika" odpověděl Tom. "Ok, a která země to je?" Smáli jsme se a říkali, že to je země samo o sobě. Ru neznale kejval hlavou "znám republiku, ale českou? To slyším poprvý."
Loučení pro mě bylo zase výzvou. Třeba proto, že jsme od jednoho z nadřízených dostali cestovní suvenýry, termosku, tričko a nádherný minerály a nebo proto, že nás přesvědčovali, ať za rok zase přijedem. A asi jo, rozhodně se sem budeme vracet. Nějak jsem si Oregon a lidi v něm zamilovala a probouzí to ve mě teď lásku ke všemu. I díky jednomu rozhovoru s jamajským DJem jsem si uvědomila, že stejně jako on miluju milovat. Možná mi to tentokrát v angličtině zní líp (I love to love). A je jedno k čemu přesně to vztahuju. Ať dělám co dělám, když k tomu cejtím lásku, naplňuje mě to. Jako třeba noční řízení po ultrarovný dálnici, který někdy fakt nesnáším.
Jenom bych teď potřebovala najít v sobě lásku k zimě abych si dokázala užít i mrznutí.
Zima po večerech teď ale není to jediný, s čím je potřeba se vyrovnat. Poslední dny hodně ovlivňuje Tomova vyrážka, která se z malýho místa na koleni rozšířila přes půl nohy, trošku i ma druhou nohu a taky na ruce a krk. Víme skoro jistě, že puchýřky jsou reakcí na olej jedovatýho dubu, kterej je tu docela běžnej, a tak to myje jarem, potírá sodou a tře mastí proti svědění. To, že v posledních dnech nemohl skoro chodit budilo v obou hodně strachu, naštěstí ale místo doktora stačila jen konzultace s Ivančiným synem Danielem a už to vypadá nadějně. Já jsem si setkání s tímhle dubem užila asi před měsícem a dodnes mám po vyrážce jizvy, bylo to ale v mnohem menší míře než Tomovo koleno.
To teď zabírá hodně času i v myšlení a tak se mimo objevování mužské měsíční cykličnosti a mužskoženských polarit, točíme v kruzích, "co všechno ještě může být tím olejem zasažený".
Máme už taky na kontě třetí národní park a to Lassen Volcanic National Park. Stačil jeden den k jeho projetí a díky zmiňovaným silničním přístupům jsme toho moc nenachodili, ale vidět vroucí vodu, pářící sirný díry a barvy, který znám jen z fotek z Islandu pro mě bylo nádherný.
Směřujeme teď ke Grand Canyonu, přes Salt Lake City a další dva NP.
Už teď tak moc nepřemýšlím o Česku, ale stejně... mám Vás ráda, lidi.

Šestý týden, třetí práce

Loučení. Emočně náročná aktivita provázející cestovatelský život od začátku cesty a sahá až kdoví kam. Nedá se na ni připravit ikdyž si někdy namlouvám, že jo. Věděla jsem, že to tak bude, stejně to ale pořád nedokážu pustit. Dnešní dopoledne bylo loučením protkaný, ale jelikož už jsem nějakou dobu nepsala, vezmu to radši od začátku.
To se tak stalo, že jsme předminulý pátek, už trochu ze zvyku, přijeli k Silvii pracovat, připraveni na den strávený čištěním jahodovýho pole. Bylo 9 hodin ráno, kdy nám bylo řečeno "Byli jste skvělí, ale už si vás nemůžeme dovolit platit." a tím jsme se ve vteřině ocitli bez práce. Následovalo pár vteřin zmatení, loučící rozhovor a potřeba rychle jednat. Vydali jsme se za Sunnym. Mladý muž s zářícím srdcem, se kterým jsme předchozí den stavěli stánek zeleninovýho obchodu, a k němuž cítím velký vděk za slet příštích událostí.
Minutový přijímací pohovor se odehrál na parkovišti před Silviiným domem. Sunny totiž zavolal Gail, která se právě vracela z pláže, nabídl jí naše služby, v pár minutách přijela, zeptala se co umíme a přesně v 10 hodin jsme začínali pracovat na jejím rodinném ranči. Ztratili jsme ten den jednu pracovní hodinu, ale byla to hodina nejrychlejší změny práce, jakou jsem si dovedla představit.
Chvilku to trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Kopali jsme strouhu na vodu a čistili cestu a v tu chvíli jsme už věděli, že na příští týden máme práci. Mimo jiné zahrnovala i kempovací místo a přístup k záchodu, pračce a sprše, což u Silvie nebylo. Pořád jsem tomu nějak nemohla věřit. Ranč. Přání, který jsem vyslovila některý předešlý den a bylo založený na vzpomínce na americký filmy z rančů. Vždycky se mi líbily charaktery i příběhy lidí, příroda a ta celková romantika, která z nich sálala. A najednou jsme byli na jednom z takových míst a nebylo k tomu zapotřebí ani moc úsilí.
První dojem mi tu romantiku úplně nepřipomínal. Krompáč, hrábě a lopata se mi staly věrnými přáteli. Dokonce i fukar na listí, kterej nás první ráno ve Státech nepříjemně vzbudil. Uvědomila jsem si, že ranč zdaleka není jen o zvířatech a lidských příbězích, ale jsou to hodiny tvrdý práce, která je doslova nekonečná. Cestu ke zvířatům jsem si po pár dnech našla. Hlavně ke koňům a všem Border Coliím - těch bylo snad víc než deset. K pávům, ovcím ani slepicím jsem moc netíhla. Pracovně se ale všechno točilo kolem ůdržby zahrad.
K mojí radosti se ale pracovní činnost docela rozvinula. Ukázalo se, že Gailin hlavní byznys je údržba domů a zahrad. Tak jsme se dostali i k tomu, že jsme uklízeli a upravovali nějaké zahrady a já jsem se i podívala do několika luxusních domů na pobřeží Pacifiku, vysála jsem je, umyla podlahu a kuchyň a popřemýšlela nad tím, jak jsem před pár týdny koukala na uklízecí četu v domě Ivanky z perspektivy obyvatele domu a vůbec mě nebapadlo, že zanedlouho budu na druhé straně.
To byla ta pracovní stránka, která vytěžovala většinu času, ovšem hodně důležitá byla stránka osobní. Zapadli jsme do rodiny jako puzzle a vytvořil se nám tak domov. Gail nám od začátku projevovala důvěru i přesto, že lidem nevěří. Sdílela s námi své příběhy, brala nás na večeře, seznámila s rodinou i přáteli a asi největším gestem bylo, když nám poslední večer nabídla svoji sprchu, za kterou se evidentně hodně styděla, ale nechtěla nás nechat mejt se ve sprše psí, ildyž jsme ji přesvědčovali, že je to pro nás v pohodě.
Blízkej vztah jsme si vytvořili i k její dceři, jejímu partnerovi a dětem. Andrew byl jako ten cowboy z filmu a společná práce pak byla i zábava. Dva večery jsme strávili v jeho domě grilováním, popíjením, hraním s dětma a povídáním. Oslavili jsme společně jeho třicetiny a můj svátek. Odhalil nám, co skrývá minulost jeho dnešní podoby. Drogy, autonehoda, vězení a vlastně příběhy, který na gentlemanově tváři nejsou čitelný.
Potkali jsme taky Kaylu. Třiadvacetiletou dívku, která se právě vrátila po osmnácti měsících z vězení za prodej trávy. Vzalo jí to všechno, co v životě měla, a že toho bylo hodně. Její vyrovnanost a optimismus mi ale daly hodně. Líbilo se mi ju bavit postřehama rozdílů mezi našimi kontinenty (hodně ju pobavilo třeba to, že jsm zvyklí doma vařit a ne pořád chodit jíst ven) a mě bavilo poslouchat její příběhy.
Ještě chybí Michal. Gailin kamarád, díky kterýmu je často ve stresu a jsou trochu jako kočka s myší, ale tráví spolu tolik času. Michal se s Tomem předváděli v žonglování s hořící tyčí a nakonec nás pozval na večeři, že prý jsme Gail pomohli víc, než tušíme. Přesné vesmírné načasování, asi jsme se do flow už docela dostali.
A s těmahle všema a vlastně i s oním Oregonským městem, jsme se museli včera a dneska po skoro třech tejdnech rozloučit. Překvapilo mě, kolik lásky mi dali ti psi. Večerní loučení s nima se mi vrylo do srdce. Bylo to jako když by chtěli být ještě blíž a dát citu ještě víc a jsou zaražení z toho, že jim fyzický těla, jejich i moje, neumožňujou jít blíž.
Byli jsme na ranči dýl než týden a už jsme i cejtili, že bysme se měli zas posunout, ale vývoj byl opět překvapivě rychlej.
Vzpomínáte, jak jsme byli v Arcatě? V hippie městečku, kde jsme hledali práci a nevěděli, že na nás čeká trochu víc na severu? Tom si tam vyměnil kontakt se Santiagem, kterej slíbil, že když oni něco najdou, daj nám vědět. A tak se taky stalo. Dneska po desátý jsme odjeli z ranče a po třech hodinách jízdy jsme už odpoledne trávili stříháním trávy. Přišlo nám to tak nějak do cesty, že ikdyž už jsme chtěli cestovat, pro zkušenost jsme se rozhodli to ještě odložit. A tak jsme teď vlastně součástí skupiny Jamajčanů v úplně jiným prostředí než ráno a máme před sebou další týden s daným režimem.
Líbí se mi ten proud, ve kterým plujem a i to, jak nám věci vycházej. Aby to ale nebylo tak sladký, komplikujeme si to vzájemně mezi sebou. Myslím ale, že to v jakým stavu teď jsme, už není ani vhodný sdílet. Tak třeba někdy příště, pokud bude nějakej posun.
No a teď už spát. Díky, že to čtete. 🙂