Loučení. Emočně náročná aktivita provázející cestovatelský život od začátku cesty a sahá až kdoví kam. Nedá se na ni připravit ikdyž si někdy namlouvám, že jo. Věděla jsem, že to tak bude, stejně to ale pořád nedokážu pustit. Dnešní dopoledne bylo loučením protkaný, ale jelikož už jsem nějakou dobu nepsala, vezmu to radši od začátku.
To se tak stalo, že jsme předminulý pátek, už trochu ze zvyku, přijeli k Silvii pracovat, připraveni na den strávený čištěním jahodovýho pole. Bylo 9 hodin ráno, kdy nám bylo řečeno "Byli jste skvělí, ale už si vás nemůžeme dovolit platit." a tím jsme se ve vteřině ocitli bez práce. Následovalo pár vteřin zmatení, loučící rozhovor a potřeba rychle jednat. Vydali jsme se za Sunnym. Mladý muž s zářícím srdcem, se kterým jsme předchozí den stavěli stánek zeleninovýho obchodu, a k němuž cítím velký vděk za slet příštích událostí.
Minutový přijímací pohovor se odehrál na parkovišti před Silviiným domem. Sunny totiž zavolal Gail, která se právě vracela z pláže, nabídl jí naše služby, v pár minutách přijela, zeptala se co umíme a přesně v 10 hodin jsme začínali pracovat na jejím rodinném ranči. Ztratili jsme ten den jednu pracovní hodinu, ale byla to hodina nejrychlejší změny práce, jakou jsem si dovedla představit.
Chvilku to trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Kopali jsme strouhu na vodu a čistili cestu a v tu chvíli jsme už věděli, že na příští týden máme práci. Mimo jiné zahrnovala i kempovací místo a přístup k záchodu, pračce a sprše, což u Silvie nebylo. Pořád jsem tomu nějak nemohla věřit. Ranč. Přání, který jsem vyslovila některý předešlý den a bylo založený na vzpomínce na americký filmy z rančů. Vždycky se mi líbily charaktery i příběhy lidí, příroda a ta celková romantika, která z nich sálala. A najednou jsme byli na jednom z takových míst a nebylo k tomu zapotřebí ani moc úsilí.
První dojem mi tu romantiku úplně nepřipomínal. Krompáč, hrábě a lopata se mi staly věrnými přáteli. Dokonce i fukar na listí, kterej nás první ráno ve Státech nepříjemně vzbudil. Uvědomila jsem si, že ranč zdaleka není jen o zvířatech a lidských příbězích, ale jsou to hodiny tvrdý práce, která je doslova nekonečná. Cestu ke zvířatům jsem si po pár dnech našla. Hlavně ke koňům a všem Border Coliím - těch bylo snad víc než deset. K pávům, ovcím ani slepicím jsem moc netíhla. Pracovně se ale všechno točilo kolem ůdržby zahrad.
K mojí radosti se ale pracovní činnost docela rozvinula. Ukázalo se, že Gailin hlavní byznys je údržba domů a zahrad. Tak jsme se dostali i k tomu, že jsme uklízeli a upravovali nějaké zahrady a já jsem se i podívala do několika luxusních domů na pobřeží Pacifiku, vysála jsem je, umyla podlahu a kuchyň a popřemýšlela nad tím, jak jsem před pár týdny koukala na uklízecí četu v domě Ivanky z perspektivy obyvatele domu a vůbec mě nebapadlo, že zanedlouho budu na druhé straně.
To byla ta pracovní stránka, která vytěžovala většinu času, ovšem hodně důležitá byla stránka osobní. Zapadli jsme do rodiny jako puzzle a vytvořil se nám tak domov. Gail nám od začátku projevovala důvěru i přesto, že lidem nevěří. Sdílela s námi své příběhy, brala nás na večeře, seznámila s rodinou i přáteli a asi největším gestem bylo, když nám poslední večer nabídla svoji sprchu, za kterou se evidentně hodně styděla, ale nechtěla nás nechat mejt se ve sprše psí, ildyž jsme ji přesvědčovali, že je to pro nás v pohodě.
Blízkej vztah jsme si vytvořili i k její dceři, jejímu partnerovi a dětem. Andrew byl jako ten cowboy z filmu a společná práce pak byla i zábava. Dva večery jsme strávili v jeho domě grilováním, popíjením, hraním s dětma a povídáním. Oslavili jsme společně jeho třicetiny a můj svátek. Odhalil nám, co skrývá minulost jeho dnešní podoby. Drogy, autonehoda, vězení a vlastně příběhy, který na gentlemanově tváři nejsou čitelný.
Potkali jsme taky Kaylu. Třiadvacetiletou dívku, která se právě vrátila po osmnácti měsících z vězení za prodej trávy. Vzalo jí to všechno, co v životě měla, a že toho bylo hodně. Její vyrovnanost a optimismus mi ale daly hodně. Líbilo se mi ju bavit postřehama rozdílů mezi našimi kontinenty (hodně ju pobavilo třeba to, že jsm zvyklí doma vařit a ne pořád chodit jíst ven) a mě bavilo poslouchat její příběhy.
Ještě chybí Michal. Gailin kamarád, díky kterýmu je často ve stresu a jsou trochu jako kočka s myší, ale tráví spolu tolik času. Michal se s Tomem předváděli v žonglování s hořící tyčí a nakonec nás pozval na večeři, že prý jsme Gail pomohli víc, než tušíme. Přesné vesmírné načasování, asi jsme se do flow už docela dostali.
A s těmahle všema a vlastně i s oním Oregonským městem, jsme se museli včera a dneska po skoro třech tejdnech rozloučit. Překvapilo mě, kolik lásky mi dali ti psi. Večerní loučení s nima se mi vrylo do srdce. Bylo to jako když by chtěli být ještě blíž a dát citu ještě víc a jsou zaražení z toho, že jim fyzický těla, jejich i moje, neumožňujou jít blíž.
Byli jsme na ranči dýl než týden a už jsme i cejtili, že bysme se měli zas posunout, ale vývoj byl opět překvapivě rychlej.
Vzpomínáte, jak jsme byli v Arcatě? V hippie městečku, kde jsme hledali práci a nevěděli, že na nás čeká trochu víc na severu? Tom si tam vyměnil kontakt se Santiagem, kterej slíbil, že když oni něco najdou, daj nám vědět. A tak se taky stalo. Dneska po desátý jsme odjeli z ranče a po třech hodinách jízdy jsme už odpoledne trávili stříháním trávy. Přišlo nám to tak nějak do cesty, že ikdyž už jsme chtěli cestovat, pro zkušenost jsme se rozhodli to ještě odložit. A tak jsme teď vlastně součástí skupiny Jamajčanů v úplně jiným prostředí než ráno a máme před sebou další týden s daným režimem.
Líbí se mi ten proud, ve kterým plujem a i to, jak nám věci vycházej. Aby to ale nebylo tak sladký, komplikujeme si to vzájemně mezi sebou. Myslím ale, že to v jakým stavu teď jsme, už není ani vhodný sdílet. Tak třeba někdy příště, pokud bude nějakej posun.
No a teď už spát. Díky, že to čtete. 🙂
Žádné komentáře:
Okomentovat