Červený srpeček měsíce na obzoru, nebe poseté hvězdami, šum oceánu a kokosové palmy... romantika, dalo by se říct. Měsíc už zase dorůstá, stejně, jako kdykoliv jindy dle svého cyklu a naznačuje tím další odcestovaný měsíc, měsíc v Mexiku. To, že můžu sedět na pobřeží, opírat se o naši dodávku, vařit a snít, je po posledních zkušenostech tak nádherný pocit, že ho ani to pitomý nachlazení nepřemůže. Víc než týden jsem říkala rýmě "ne!", až v plné své síle zaútočila nejen na nos, ale i na průdušky a hlasivky. A tak ani zimní třicítky ve stínu nepřerušily mou každoroční tradici, sedánky se zázvorem. Romantika je tedy spíš kolem nás než v nás. Tom hrál zase v posledních dnech na honěnou se svým tlustým střevem, už se mu snad konečně podařilo vyhrát, jsme teď ale oba jak po bitvě.
Naposledy jsem myslím psala o tom, jak jsme se dostali do kartelového města Culiacán. To jsem ale netušila, že budeme mít tu čest poznat toto město ták důkladně. Možná jste už na facebooku, instagramu nebo Tomově blogu četli, co se dělo. Ve zkratce to pro svoji vzpomínku shrnu i sem. Když nám po 5 dnech oprav vrátili auto, dojeli jsme za město a ručička teploměru se přehoupla k 230 stupňům. Přemýšleli jsme vlastně jen malou chvíli a už byli na cestě zpátky do servisu. Přivítali jsme se jako staří známí a zjistili, že to bude asi větrákem a tak za tři hodiny to bude opravený. V servisu na zemi jsme si osmažili krevety se zeleninou a udělali perfektní tacos z darů od JCho, už skoro jako doma. Čekat nás ale nebavilo a tak jsme se z vycházky do nákupního centra vraceli až za tmy. Tři hodiny se protáhly na šest, nicméně auto jelo. Řádně jsme to s automechanikama oslavili ochutnávkou různých značek piv. Jazyková bariéra vedla k jednoslovnému vyjadřování, ale ticho rozhodně nebylo. Odnesla jsem si z toho večera ochranný svatý náramek, kšiltovku, piva a hlavně... tu dodávku! Se kterou jsme další den ani nevyjeli z města. Přehřála se, voda natekla do motoru a celý den na parkovišti před lékárnou, kde jsme byli při vaření skvělou atrakcí pro místní, byl na světě. Polo, šéf automechaniků, slíbil, že nám někoho pošle. No a tak po několika hodně dlouhých hodinách a výzvách přijeli dva dvacetiletí kluci, v autě, který se startovalo zvenku přes kabely, aby nám řekli, že to můžem řídit a dojet do servisu. A tak jsme jeli. Dvěstě metrů. Uprostřed křižovatky to zase přestalo fungovat. Fanfárové troubení naštvaných řidičů nás provázelo celou dobu tlačení na další parkoviště. Kluci, kteří nám ujeli, k nám pak suveréně asi půl kiláku couvali. Další verdikt zněl: "budu řídit já!". No a tak jsme ujeli dalších dvěstě metrů. Následovaly pokusy lití nějaké kapaliny na ucpání díry. Olej v barvě i konzistenci bílé kávy však naznačoval, že tohle lithium, či něco, co zní podobně, nevyřeší. Další odtahovka, tentokrát jsme už i věděli kam jedem. To se ale trošku změnilo. Skončili jsme na vrakovišti v Polově "kanceláři", dva kilometry za městem, s týranýma psama a nepříjemným smradem z jejich trusu, s příslibem, že zítra budou na dodávce pracovat a co nevidět můžeme odjet. Zvyknout si na to místo bylo prakticky nemožné. Každý den to očekávání "přijedou ráno, budou na to pracovat, večer to třeba bude", naráželo dost tvrdě na realitu. Přijeli odpoledne, kouřili, jedli, váleli se a občas pracovali na jiných autech. Někdy teda i na našem, to ale zřídka. Ve dne bylo takový horko, že skoro nebylo možný venku vydržet. Zkoušeli jsme procházky, box a sebeobranu, péči o psy a tak, ale nervy byly k prasknutí. Zachránila nás Maritriny, která se nám ozvala přes Couchsurfing a nevěřila nám, že si s vrakovištěm nevymýšlíme. Zděšení, když nás navštívila, bylo branou k naději na lepší život v dalších dnech. Vzala nás k sobě, na noc. Spali jsme v domě se sprchou, záchodem a bez smradu. Jediným problémem byla kočka. Pro nás to byl problém kvůli našim alergiím, pro Maritriny ale proto, že jí celou noc škrábala na dveře. Byla to naše první a poslední noc v tom domě. Ráno jsme totiž znovu se svými věcmi odemykali bránu vrakoviště a doufali v zázrak. Ten se stal, ale jinak, než jsme mysleli.
Večer téhož dne nás Maritriny vyzvedla s tím, že jedeme k jejim kamarádům, kteří aspoň trochu umí anglicky. Tak vstoupili Liz a Julio do našeho života. Seděli jsme společně dlouho do noci před domem a snažili se komunikovat. My španělsky, oni anglicky. Učili jsme se jazykolamy a ikdyž to k hlubokým debatám mělo daleko, byla to zábava. Přidala se i Maritrinina partnerka, čímž se náš okruh místní rodiny zase zvětšil. Jenomže.. po půlnoci jsme byli zase odvezeni na vrakoviště. Trochu příběh jako z Popelky. Naštěstí to byl jenom začátek.
Společný výlet do Altaty k moři, chobotnice k obědu a komáří útoky nás zas o trošičku víc sblížily. V Altatě jsme s Tomem zůstali 2 noci. V Maritrinině domě v neskutečně moderním turistickém rezortu. Bazén, šlapadla, pláž, skvělé vlny a dům, ve kterém jsme měli každý svůj pokoj... super restart po vrakovišti.
Vraceli jsme se s očekáváním, že si ještě ten den budeme moct vyzvednout auto. Štěstí na cestě tomu nasvědčovalo. Při stopování zastavilo první auto po pár vteřinách a v ohrádce traku nás vezlo polovinu hodinové cesty. Hned při výstupu na zastávce zastavil autobus, který nám usnadnil ten zbytek. Byli jsme zmatení, když řidič nechtěl peníze. Očekával je však u výstupu, jak je tu zjevně běžné. Na nádraží jsme chtěli ochutnat Tacos, objednali jsme dvě, nějaký pán další dvě přiobjednal, celé i s Colou k tomu to zaplatil a zmizel v odjíždějícím autobusu. Nakonec jsme se krásně časově sešli s Maritriny, která nás svezla ty dva kilometry za město. No neřekli byste, že po těchto štístkách bude i auto šťastně opraveno? ...Nebylo!
A tak následovaly další dny s Liz a Juliem. Chvíle, kdy i cesta do kina a Star Wars, který mě tak děsně nebaví, byla vlastně super. Stejně jako hraní domina, ochutnávání mexických specialit, vaření fazolek na smetaně a ovocných knedlíků jako zástupce české kuchyně, rodinné večeře i snídaně a modlitby s rodiči Liz. Vydali jsme se i do kostela, pomodlit se za úspěšnou opravu. Tom si stihl u ševce nechat opravit boty a já dostala několik kousků nového oblečení i bot. Když se o nás Liz nemohla jeden večer starat, odvezla nás ke svým kamarádům na hlídání a zase nás vyzvedla. Vtipkovali o nás jako o svých adoptivních dětech, ale myslím, že nás měli rádi stejně, jako my je. Taky myslím, že z nich budou jednou skvelí rodiče.
Času bylo dost na to, aby se některé akce stihli i zopakovat. A tak jsme byli u kamarádů Abela a Oskara ještě jeden večer, tentokrát i s dalšíma lidma na jejich posádě a taky jsme na víkend jeli znovu do Altaty na svatbu Juliovi sestřenice. Svatba jako taková mě moc nebavila, ale mořské plody jako předkrm, ryba jako hlavní chod a zmrzlina jako dezert to dobře vykompenzovaly. Jako malý revanž jsme jim večer zatancovali českou polku a valčík.
Den před Štědrým dnem byl plný darů. Prvně se Tom dočkal opravy zubu. Stálo ho to třistapadesát korun, což za dvouhodinový výkon byla nečekaně příznivá cena. Zubař nás pobavil oznámením, že udělá obrázek. Místo rentgenu však vzal mobil, vyfotil Tomovu otevřenou pusu a ukázal nám obrázek. Liz jako hodná máma, která tam s námi celou dobu byla, říkala, že to je takový zubařský standart, ovšem světlo, které samo ujíždělo a po několika vteřinách od namíření opět osvětlovalo podlahu, zas takový standart není.
Druhým darem bylo ... co? ... Auto! Nablýskené z myčky se zvukem traktoru. Bylo nám jasné, že není všechno tak, jak má být, naděje na odjezd ale byla silnější než zlost. A tak jsem nějak zkousla i ulomené zpětné zrcádko a umatlané sedačky s otisky černých, olejových ruk. Jenomže už byl zase večer. Štědrý den bude přejezdový, doufali jsme. A byl! Možnost wifi v Lizině domě mi dala možnost aspoň trochu nasát vánoční atmosféru prostřednictvím instagramových fotek. Přišlo mi to trochu smutný, ale zároveň mě to naplňovalo. Naše nejistota totiž nedovolovala vánoční přípravy. A tak jsme si to letos zkusili jinak. Hodně jinak. Toma ráno přepadla depka a stesk. To pak znamenalo dopolední balení protkané silnýma emocema a mým pocitem neštěstí, že letos nebudou Vánoce. V silným napětí jsme se rozloučili a vyjeli. Dojeli jsme do půlky města (znovu) a ozvala se Liz, že jsme u ní nechali nabíječku na notebook. Vracení se přeplněným městem v horku, bez klimatizace, nám k vánočnímu ladění moc nepřispelo. Ale v šest večer jsme skoro po měsíci, dle původního plánu, konečně dojeli do Mazatlánu, před město, na pláž.
Naší večeří se stal tuňák od Andrewa z Oregonu, z doby, kdy jsme pracovali u Gail. Salát nahradil mix zeleninky v konzervě a křupavým trojobalem byly křupavé mexické tortily. Vystříhali jsme si z papíru pár ozdůbek, ozdobili dodávku a snědli cukroví - krekry s čokoládovým topingem či marmeládou. Ke stromečku jsme se vydali kus po pláži. Za plotem, v budově s velkými okny, byl za jedním z nich ozdobený stromeček. Mělo to kouzlo, kouzlo Vánoc. Dostala jsem u stromečku i dáreček - básničku. Měla by být i na stránkách bezkonvenci.cz v příspěvcích. Tak koukněte, je moc hezká.
A pro dodržení aspoň nějaké tradice jsme trochu netradičně rozdělali oheň a s flétnou si zahráli a zazpívali pár českých koled. Na to, jak ten den začínal, končil vcelku hezky. Dozvěděla jsem se pak, že podle horoskopu ryby opravdu potřebují cítit kouzlo Vánoc, ať už v jakékoliv podobě.
Město Mazatlán další vánoční den nic jako vánoční atmosféru úplně nevyjadřovalo. Lidi se koupali v moři, opalovali se a nakupovali. V kostele aspoň blikaly okolo Ježíška světýlka a kometa, ale na to jsme při lízání zmrzliny rychle zapomněli. Mexické palety - totiž zmrzliny z čerstvého ovoce, jsou hrozně skvělý.
Z výhledového kopce jsme si potom vyhlédli místo, kde bychom měli podle campingové aplikace spát. Ikdyž se nám nechtělo tak daleko na poloostrově zajíždět, udělali jsme to. Naštěstí! Dojeli jsme totiž na místo, kde už dva týdny bydleli Fred s Alysson - kanadský pár, se kterým jsme se spřátelili v San Carlos při záplavě a uvíznutí v bahně. To bylo radosti. K snídaní nám Fred mačetou otevřel čerstvý kokos. Kempovali jsme totiž na pláži u lesa kokosových palem. Ten údajně patří El Chapovi, vůdci kartelu, to jsme ale nezjistili, jak by nás mělo ovlivnit. Dostali jsme ještě pár rad a rozloučili se. Odjížděli. Měli jsme tedy zase prostor odpoledne najít automechanika. Ten byl sice zhulenej, avšak po deseti minutách opravy časování zněl motor mnohem líp. Takhle rychle? To by šlo! Stejně jsme ještě dva dny na tom místě zůstali. Jeli lodí do města, dát si znovu paletu, procházeli se a šnorchlovali. Když jsme chtěli odjet, ...co myslíte? ...nešlo nastartovat. Jen to cvaklo a nic. V tomhle případě nám však dokázali pomoct jen návštěvníci pláže, kteří nám baterku, díky startovacím kabelům od Franka ze San Francisca, nahodili. A zde se spojuje začátek tohohle textu s tímto dnem.
Od té doby, co jsem to začla psát už zase ale dva dny uplynuly. Dva dny, kdy jsme zase na jiné pláži, tentokrát s komfortem sprch a téměř bez komárů. Dny, kdy si uvědomujeme, že s aktuální spotřebou dodávky nejsme schopní finančně vyjít, proto měníme plány a přemýšlíme co s tím. Jsme už blízko Rainbow, na které míříme, tak doufáme, že přinese nějaké nové nápady. Finanční zásoby se tenčí a Mexiko je tak strašně obrovská země. Co s tím? Prodat auto v Mexiku? Zjevně ne úplně legální a taky co potom bez auta? No, teď víme, že Rainbow, co potom, to nejspíš zjistíme potom.
Tak jsem se tím psaním dostala až do pozdního večera, což znamená, že za pár hodin tady máme Nový rok. Vzpomínám na všechny předchozí Silvestry, pár už jich za sebou taky mám, až mě to překvapuje. Poslední roky byl každý jiný, hodně jiný, a tenhle tu řadu jenom rozvíjí. Je výjímečný, stejně jako celý uplynulý rok. Začalo to psaním bakalářky, novými i starými pracemi, státnicema, promocí, loučením s Brnem, měsícem v Norsku a Švédsku a vyvrcholilo to odletem do Ameriky. Jaro bylo hodně o učení a o práci s dětma i dospělýma, léto o loučení a podzim o cestování a hledání funkčních možností, abysme to s Tomem zvládli. Všechno to ale bylo provázeno lidmi. V tenhle Silvestrovský večer, kdy jsme se shodli, že zkusíme Silvestr jinak, sami, což je pro nás oba naprostý nezvyk, mi beží hlavou hodně vzpomínek. Na všechny ty akce - lyže, sauny, vodu, teambuildingy, dobrovolničení, festivaly, volejbaly, hospody i čajovny. Na všechna přátelství, procházky, koupání, čas s rodinou, poznávání nových lidí i nalézání či budování vztahu s těmi, kteří v mém životě mají důležitou roli. Je mi smutno, že teď nemůžu být s nikým z Vás, jsem ale vděčná za všechny tyhle vzpomínky, díky, že jsou a můžou být. Určitě bych si je bez tohoto způsobu oslavy Silvestra všechny nepřipoměla.
Takže Šťastný Nový rok Vám všem! Nezapomínejme, že svýma myšlenkama, toho můžeme tolik ovlivnit, vnímejme svoje myšlenky a udělejme si další rok magicky hravý.
PS: A víte co? Nakonec ten večer vůbec nebyl takový, jaký jsem myslela, že bude. Ještě než jsem to stihla zveřejnit, zaparkovala vedle nás rodina v dodávce. Češka Dobromila s americkým manželem Michaelem a česky mluvící dcerou Míšou.
Taky jsme dostali zprávu od Maritriny, ať jsme připraveni na případnou střelbu do vzduchu. Prý to není nebezpečné, ale je dobré to vědět.
Takže sociální vyžití i informovanost.
No večer v češtině jsme fakt potřebovali... Magie?
Žádné komentáře:
Okomentovat