Psát o tom, že jsme leden začínali opět opravou auta už je trochu nuda, ale dělo se. Vyčistili co se dalo a dospěli do bodu, že nefunkčnímu cylindru pomůže jen kalibrace nebo výměna hlavy. Vzdali jsme to. V tu chvíli už jsme neměli morál na nic čekat, řekli jsme, že se ozvem za dva týdny a vydali se na Rainbow. Hluboko do mexických hor, cestou prašnou a hrbolatou se stoupáním i klesáním, v němž Chevy předčil naše očekávání i důvěru. První večer jsme strávili v půlce cesty, v opuštěné vesničce se třemi obyvateli, v domě Ricarda, za zvuků všemožných nástrojů, s teplou večeří a příjemnou společností. Až po několika dnech jsme pochopili, že Ricardo přispěl svým nápadem při hledání místa pro Rainbow a navrhl oblast, která se pro měsíční soužití hippieků hodila naprosto geniálně.
Ikdyž druhá polovina cesty byla ještě horší než ta první a Tom to chtěl několikrát vzdát, možná bagr, srovnávající neprůjezdný úsek jen pro nás, byl motivací dojet do cíle. A ještě tentýž den odpálil bombu, aniž bychom věděli, co nás čeká.
Krásné místo pro dodávku, venkovní autosedačková pohovka s výhledem do údolí na řeku a potní chýši, zpěv ptáků a džungle za humny, to vše naznačovalo bezpečí a blahobyt na následující dny. Mezi prvními seznámeními s členy místní rodiny byl i Vít. Český Valach se skvěle zemitým smyslem pro humor, který pro nás byl jakýmsi styčným bodem první týden a taky pak po Rainbow, když se po týdnu samoty vrátil do hippie městečka jen proto, že měl tušení, že tam bude někdo z rodiny. Jako zápal bomby však vnímám seznámení s Igarem. Vrátil se z jídelní mise a nějakým záhadným způsobem o nás věděl víc, než jsme stihli posdílet s kýmkoliv v kruhu, ve kterém jsme seděli. Dokonce zavtipkoval i o tom, že nám může říct i o našich minulých životech, a ikdyž to ve mě vzbudilo zájem, zůstala jsem u toho, že to byl vtip.
Igar je rozený Moldavec, který dospěl v Německu, pak žil v Itálii, Španělsku, Francii a v Peru. Jeho schopnost zájmu a otevřenosti mě první večer trochu nadchla, ale hlavně úplně oslepila. Nebyla to exploze zamilování, kterou potom popisoval on sám, jen jsem byla vděčná za pozornost a nechtěla to přiznat. Tenhle proces ale nabral tak rychlé obrátky, že nebylo možné vstřebávat všechno, jak bylo potřeba. Totiž už druhý den, kdy jsme se domluvili na společném rapé sedánku ve třech, vnesl myšlenku, že by chtěl vstoupit do našeho vztahu a zkusit ho tvořit společně. Jo, tahle myšlenka tady už byla, z Tomovy hlavy, ten kdo vstupuje do našeho vstahu podle jeho scénáře ale měla být žena, ne muž... Zmatek, zoufalství, nedostatek času, chaos, touha zkusit to otevřít, touha poznávat... Z rozhovoru jsme sklouzli k rodinným konstelacím a přes karmický příběh až ke společnému objetí. To byl den.
Poznali jsme i další lidi, třeba Mayu, Rachel a Lucase, kteří pak pro nás byli důležití pro sdílení. Příběhová linie s Igarem toho ale válcuje hodně.
Poznali jsme i další lidi, třeba Mayu, Rachel a Lucase, kteří pak pro nás byli důležití pro sdílení. Příběhová linie s Igarem toho ale válcuje hodně.
Začlo vznikat něco, co pánové nazývali mým vztahem se dvěma muži. Nevnímala jsem to tak a ani Tom to nikdy nepřijal, přesto se to formovalo. Reálná situace však byla každodenní konstelace, mluvení, řešení, hledání cesty, karmické konstelace atd. No, bylo toho v tomhle duchu hodně a k pokusům o rozvíjení nějakého vztahu docházelo jen hodně zřídka. I to však pro Toma bylo hodně a s plynoucím časem se víc a víc rozvíjel distanc, narůstala agrese a já se v tom cítila tak sama, jako už dlouho ne. Tom často říkal, že si to užívám, cítila jsem od něho obrovskou nedůvěru a nepochopení, Igar se zase snažil bojovat za čas se mnou, ale přerůstalo to do ohromné manipulace a nerespektu.
Nejtěžší byla komunikace. Prvně jsem naivně zkoušela svěřovat se Tomovi s tím, co jsem nechtěla sdílet s Igarem. Se strachem, nejistotou, ale i s pocity lásky. Tahle důvěra se ale rychle vytratila, protože všechno, co jsem zamýšlela nechat mezi náma bylo další den použito proti mě v rozhovoru ve třech. Zkusila jsem to znovu, ale po třech dnech jsem pochopila, že cestou je buď stoprocentní upřímnost nebo mlčení. O upřímnost jsem se chvíli snažila, to ale zvyšovalo množství Tomovy nedůvěry a tak jsem každý den několikrát slyšela od Toma věty typu "Ztrácím k tobě důvěru." "Nevěřím ti." "Lžeš." Bylo těžký chápat, že z jeho pohledu moje pravda vypadá jako lež. Přišel s tím i Igar a já zoufale hledala slova, která by tomu všemu dala ten správný smysl. Která by nebyla pro nikoho lží. Pro mě byla pravda vše, co jsem řekla, ale myslím, že rozdíl ženské a mužské logiky, cítění a myšlení, se prostě nesešly. Ve výsledku jsem se jen víc uzavřela, přestala sdílet a začala utíkat od rozhovorů a řešení.
Tenhle příběh začal výbuchem něčeho pěkného, příjemného, pokračoval obrovskou výzvou a snahou o otevření vztahu a přes manipulaci vedl až ke křiku nenávisti a procitnutí z naivity. Nejeden člověk na Rainbow mě varoval. Nekteří viděli energii, kterou ze mě vysává, jiní zase jeho intriky s dalšími ženami. Jeho vnitřní upír potřeboval sát lásku a tvářil se, že ji umí i dát. Potřebovala jsem si to však projít přesně tak, jak jsem si to prošla. Každý den z těch čtrnácti mi přinesl nový objev, poznání, pochopení. Poznala jsem víc svoji otevřenost, pochopila jak funguji, jak v něčem funguje Tom, možná i trochu víc vím, co je to láska, poznala jsem energii démonů i andělů a aspoň trošku zjistila, jak rozpoznat upíra.
Rainbow ale bylo mnohem pestřejší. Ikdyž se hodně času točilo okolo Igara, pořád ho zbylo dost na další věci. Mám před očima obrázky hor, do kterých jsme se s Tomem vydali sledovat kolibříky, taky vodopádů, kam směřoval rodinný výlet. Skupina asi třiceti nahých žen i mužů společně plavající řekou k vodopádům, vyhřívající se na skalách, sledující duhu v kapkách vody. Zní mi to teď jako pohádka.
Dvakrát jsme byli v potní chýši, kterou jsme i pomáhali stavět. Španělština při ceremonii byla sice trochu překážkou, na druhou stranu už něco málo i rozumíme.
Silnou zkušenosní byla medicína Kambo - jed amazonské žáby. Absolutní očista těla po fyzické i psychické stránce. Předcházel tomu u mě velký strach, ale ta čistá dětská energie, kterou jsem poté cítila byla dokonalou blažeností. Bohužel vzhledem k peripetiím s Igarem ne na dlouho.
Den, který byl hodně vyjímečný, započal ranním DMT. Proces, při kterém jsem si prožila znovuzrození. Koukat pak na svět kolem sebe, bylo jako zázrak. Všechno tak nové, krásné, čisté. A pak... pak zas lidi... vidět krásu v lidech mi někdy mysl trochu komplikuje.
Ještě ten stejný den večer byla komunitní LSD událost. Látka, která je na Rainbow běžně zakázaná, tady však bylo odsouhlaseno její užití. Správný záměr znamenal silný proces uvědomění. Bylo to jako puzzlík, který zapadl přesně na místo, kde obraz začne dávat smysl. Všechno se to ve mě tak ustabilnilo, že ikdyž to možná někdo bude mít chuť soudit, stejně to sem píši jako důležitou noc téhle cesty.
Pak už následovalo jenom pár rozhovorů k ujasnění a doba na Rainbow se naplnila. Nejenom časově, ale i pocitově. Odjeli jsme s dalšima třema klukama, zastavili se v kostele pro jídlo a přes zastávku v autoservisu a utvrzení se v tom, že pořád nemáme morál čekat na opravu, jsme se vydali na stejnou pláž, kde jsme byli na Silvestra. Nakonec se nám odjíždělo docela pěkně s lehkým srdcem do San Pancha. Cestou jsme ještě stihli dostat od místního policajta pokutu za nepřipoutání, kterou prvně směřoval k tisícům a nakonec se upokojil s dvěmi stovkami.
Kouzlo San Pancha bylo hlavně v lidech a dobrým jídlu. Proč v lidech? Protože jsem snad nikdy nezažila procházku po městě s tolika obejmutími a pozdravy "ahoj sestro". Na Rainbow se mezi lidmi vytvořila vazba a ikdyž jsme se s některými neznali ani jménem, věděli jsme, že jsme rodina a potkávat se v cizím městě s touhle vazbou bylo neuvěřitelné. Někdy až moc. Třeba ve chvíli, kdy jsme chtěli dojít na představení cirkusu, ale objímání cestou přes město zabralo tolik času, že jsme došli, až když cirkus skončil, přidali se k další skupince a šli zpátky.
Taky se k nám dostala informace trochu děsivá. Asi dva dny po našem odjezdu z Rainbow byli ostatní evakuováni policií, stejně jako nejbližší město, ve kterém bylo v ten den zastřeleno 25 lidí kvůli drogové válce mezi kartelem a policií. Přecejenom jsme pořád v Mexiku a tyhle věci se tu dějí. Tahle blízkost pro nás byla ale silným zásahem.
Posledním cílem tohohle psaní byla Pejote ceremonie. Cestování s Kolumbijkou, Američanem a Francouzem přes zastávku v Tequile ("jsme na spirituální cestě, ale Tequila v Tequile prostě musí být.") až tam. Společnost náročná na cestování, jelikož americko-kolumbijský pár se snaží žít bez peněz, ale je na jejich příkladě znát, jak to nefunguje. Naučili jsme se ale díky nim žebrat o benzín. Naplnit nádrž příspěvkama ochotných lidí je pro nás možná řešením na nějaký další úsek cesty, aby nás to finančně nesložilo.
Dojeli jsme do komunity a s velkou nejistotou zjišťovali, co nás čeká. Tom měl před touhle událostí zlé sny a já zase chřipku v plném proudu. Přesto jsme se oba rozhodli do toho jít. Tradice známá tisíce let, účastní se i děti, vede to mexická šamanka, prostě hodně hlasů pro. A tak přišla noc tančení u ohně, popíjení kaktusu, sezení na záchodě a čekání na ráno. Sledovali jsme lidi, zkoušeli odhalovat upíry, ikdyž v ženském těle pro Toma docela neúspěšně, a já se tak moc těšila na ráno, až půjdu spát, že když přišlo, byla jsem vzhůru ještě celý den, stejně jako Tom. Proč píši o neúspěchu odhalení upírů v ženském těle? Žena, kterou jsme v noci pozorovali a byla opravdu přitažlivá, si ve dne přišla pro Tomovu energii. Tak to tedy aspoň popisovala šamanka, která Toma čistila a léčila. Tom to ve chvíli kdy se to dělo prožíval dost podobně jako já Igara a tak mi tohle uzavření Rainbow kruhu přišlo tak strašně padnoucí.
Na instagramu Bezkonvenci jsou nějaké fotky, které vykreslují realitu víc než psaní.
Víte ale, co bylo na tom dni fakt nejtěžší? Chvíle, kdy paní přinesla štěňátka s tím, že hledají nový domov. Udržet to, že by to byla velká komplikace, bylo fakt těžký. Tak snad za rok v Česku.
Dnes jsme sice brali dodávkou další čtyři rainbowáky a celkem s osmi byli ma trhu, pak jsme se už ale vydali svojí cestou, jelikož těch kontaktů s lidma teď bylo trochu moc.
Tak vzhůru do velkoměsta.
Rainbow ale bylo mnohem pestřejší. Ikdyž se hodně času točilo okolo Igara, pořád ho zbylo dost na další věci. Mám před očima obrázky hor, do kterých jsme se s Tomem vydali sledovat kolibříky, taky vodopádů, kam směřoval rodinný výlet. Skupina asi třiceti nahých žen i mužů společně plavající řekou k vodopádům, vyhřívající se na skalách, sledující duhu v kapkách vody. Zní mi to teď jako pohádka.
Dvakrát jsme byli v potní chýši, kterou jsme i pomáhali stavět. Španělština při ceremonii byla sice trochu překážkou, na druhou stranu už něco málo i rozumíme.
Silnou zkušenosní byla medicína Kambo - jed amazonské žáby. Absolutní očista těla po fyzické i psychické stránce. Předcházel tomu u mě velký strach, ale ta čistá dětská energie, kterou jsem poté cítila byla dokonalou blažeností. Bohužel vzhledem k peripetiím s Igarem ne na dlouho.
Den, který byl hodně vyjímečný, započal ranním DMT. Proces, při kterém jsem si prožila znovuzrození. Koukat pak na svět kolem sebe, bylo jako zázrak. Všechno tak nové, krásné, čisté. A pak... pak zas lidi... vidět krásu v lidech mi někdy mysl trochu komplikuje.
Ještě ten stejný den večer byla komunitní LSD událost. Látka, která je na Rainbow běžně zakázaná, tady však bylo odsouhlaseno její užití. Správný záměr znamenal silný proces uvědomění. Bylo to jako puzzlík, který zapadl přesně na místo, kde obraz začne dávat smysl. Všechno se to ve mě tak ustabilnilo, že ikdyž to možná někdo bude mít chuť soudit, stejně to sem píši jako důležitou noc téhle cesty.
Pak už následovalo jenom pár rozhovorů k ujasnění a doba na Rainbow se naplnila. Nejenom časově, ale i pocitově. Odjeli jsme s dalšima třema klukama, zastavili se v kostele pro jídlo a přes zastávku v autoservisu a utvrzení se v tom, že pořád nemáme morál čekat na opravu, jsme se vydali na stejnou pláž, kde jsme byli na Silvestra. Nakonec se nám odjíždělo docela pěkně s lehkým srdcem do San Pancha. Cestou jsme ještě stihli dostat od místního policajta pokutu za nepřipoutání, kterou prvně směřoval k tisícům a nakonec se upokojil s dvěmi stovkami.
Kouzlo San Pancha bylo hlavně v lidech a dobrým jídlu. Proč v lidech? Protože jsem snad nikdy nezažila procházku po městě s tolika obejmutími a pozdravy "ahoj sestro". Na Rainbow se mezi lidmi vytvořila vazba a ikdyž jsme se s některými neznali ani jménem, věděli jsme, že jsme rodina a potkávat se v cizím městě s touhle vazbou bylo neuvěřitelné. Někdy až moc. Třeba ve chvíli, kdy jsme chtěli dojít na představení cirkusu, ale objímání cestou přes město zabralo tolik času, že jsme došli, až když cirkus skončil, přidali se k další skupince a šli zpátky.
Taky se k nám dostala informace trochu děsivá. Asi dva dny po našem odjezdu z Rainbow byli ostatní evakuováni policií, stejně jako nejbližší město, ve kterém bylo v ten den zastřeleno 25 lidí kvůli drogové válce mezi kartelem a policií. Přecejenom jsme pořád v Mexiku a tyhle věci se tu dějí. Tahle blízkost pro nás byla ale silným zásahem.
Posledním cílem tohohle psaní byla Pejote ceremonie. Cestování s Kolumbijkou, Američanem a Francouzem přes zastávku v Tequile ("jsme na spirituální cestě, ale Tequila v Tequile prostě musí být.") až tam. Společnost náročná na cestování, jelikož americko-kolumbijský pár se snaží žít bez peněz, ale je na jejich příkladě znát, jak to nefunguje. Naučili jsme se ale díky nim žebrat o benzín. Naplnit nádrž příspěvkama ochotných lidí je pro nás možná řešením na nějaký další úsek cesty, aby nás to finančně nesložilo.
Dojeli jsme do komunity a s velkou nejistotou zjišťovali, co nás čeká. Tom měl před touhle událostí zlé sny a já zase chřipku v plném proudu. Přesto jsme se oba rozhodli do toho jít. Tradice známá tisíce let, účastní se i děti, vede to mexická šamanka, prostě hodně hlasů pro. A tak přišla noc tančení u ohně, popíjení kaktusu, sezení na záchodě a čekání na ráno. Sledovali jsme lidi, zkoušeli odhalovat upíry, ikdyž v ženském těle pro Toma docela neúspěšně, a já se tak moc těšila na ráno, až půjdu spát, že když přišlo, byla jsem vzhůru ještě celý den, stejně jako Tom. Proč píši o neúspěchu odhalení upírů v ženském těle? Žena, kterou jsme v noci pozorovali a byla opravdu přitažlivá, si ve dne přišla pro Tomovu energii. Tak to tedy aspoň popisovala šamanka, která Toma čistila a léčila. Tom to ve chvíli kdy se to dělo prožíval dost podobně jako já Igara a tak mi tohle uzavření Rainbow kruhu přišlo tak strašně padnoucí.
Na instagramu Bezkonvenci jsou nějaké fotky, které vykreslují realitu víc než psaní.
Víte ale, co bylo na tom dni fakt nejtěžší? Chvíle, kdy paní přinesla štěňátka s tím, že hledají nový domov. Udržet to, že by to byla velká komplikace, bylo fakt těžký. Tak snad za rok v Česku.
Dnes jsme sice brali dodávkou další čtyři rainbowáky a celkem s osmi byli ma trhu, pak jsme se už ale vydali svojí cestou, jelikož těch kontaktů s lidma teď bylo trochu moc.
Tak vzhůru do velkoměsta.
Žádné komentáře:
Okomentovat