Na pláži jsme nakonec strávili celý týden. Ne proto, že by bahno vysychalo tak dlouho, spíš se nám tam zalíbilo. Pořád se něco dělo a trošku jsme se nakazili od kanaďanů, kteří každý večer znovu a znovu tvrdili, jak ráno odjedou. Byla to fakt nová zkušenost, kdy jsme mohli poznávat město i okolí a vytvářet si tam známý. Věděli jsme, kam jet do koupelny, kde jsou slevy v supermarketu a i já už jsem se prostorově orientovala. Byli jsme s nomádskýma sousedama v restauraci na pobřeží, kde jsme s obavami snědli koktejl z mořských plodů, sledovali jsme delfíny, ze střech dodávek jsme koukali na nádherné západy slunce a po večerech hráli hry nebo seděli u ohně. Taky jsme si koupili šnorchl a já se poprvé v životě podívala pod hladinu moře. Neskutečně mě nadchlo, co jsem tam viděla. Šnorchlování u babičky v lavoru je tomu slabou konkurencí.
Hodně času jsme strávili péčí o dodávku. Fred nám vyměnil olej a určitě s Tomem udělali hodně dalšího, což se necítím kompetentní popisovat. Odjížděli jsme v úterý ráno s pocitem, že jsme naplnili potenciál nabízených možností tohoto místa.
Během toho týdne se opravdu hodně často točily témata okolo nebezpečnosti Culiacánu a vlastně celýho regionu. Skoro jsem upadla v přesvědčení, že je tam válka a jenom pouhý projetí městem nás může stát život. Stejně jsme se ale rozhodli šetřit čas a zvolili jsme výhledovou cestu po pobřeží, byť přes Culiacán.
Koupili jsme cestou datovou simkartu, abysme si po čtvrt roce dopřáli mobilní internet, a u toho znovu získali informaci, že Culiacán je fakt nebezpečnej. Tentokrát od člověka, pocházejícího přímo odtud.
Couchsurfing nás přiměl zastavit v Los Mochis. Když Alejandra, i po týdnu mýho neodepisováni, nezanevřela na možnost setkání s náma, rozhodli jsme se tomu dát šanci. Nevím, do jaký míry to bylo naše rozhodnutí, přijde mi ale, že nám tím vesmír přichystal další z uvědomění propletenosti různých náhod. Na večeru s pouličním Tacos a v baru nebylo nic moc inspirativního k psaní, vlastně i další společnej den s Al byl víc než poklidnej. Hráli jsme si na dětským hřišti, dali si zmrzku a takový ty věci, co kamarádi dělají, silnej zážitek ale přišel večer. Seděli jsme na jediným kopci široko daleko, povídali a popíjeli. Na chvíli se k nám přidali tři docela přiopilí kluci, něco kolem patnácti let. Nejspíš chtěli zavolat Uber a pak je zaujalo, že jsme cizinci. Z jednoslovných pokusů o angličtinu je vytrhly až sirény a světla blikajících přijíždějících aut. V tom okamžiku se kolem nás objevilo víc než deset ozbrojených policajtů. Někteří v maskách a se samopalama, někteří jen v uniformách. Naivně jsem si myslela, že vyslechnou ty kluky, pak je odvezou domů a tím to skončí. Tuhle představu mi naboural jeden z policajtů, kterej mě strkal k autu spolu s ostatními a přikazoval, ať dáme ruce na kapotu. Někteří prohledali Tomův batoh i mikinu, ti se samopalama stáli v půlkruhu kolem nás a v očích měli děsnou přísnost. Následoval několika minutovej rozhovor s Al, po kterým nás všechny nechali jít. Pro kluky přijel Uber, my odjeli autem s Al a všechno bylo, jako by se nic nestalo. Ono se taky nic nestalo, emoce v nás ale byly hodně silný.
Vlastně to bylo už třetí setkání s mexickou policií ve dvou dnech, ovšem to nejvýraznější. Prvně jsme byli opět vybráni hraniční policií na kontrolu vozidla. A podruhý ve chvíli, kdy jsem úlevně vydechla, že jsem se s dodávkou vymotala z hektickýho města, nás náhodná hlídka zastavila přesně v místě, kde aplikace ukazovala značku "zkorumpovaná policie". Chlapík neuměl anglicky ani slovo a my ještě nebyli zkušení v používání hlasovýho překladače. Vypadalo to, že dostaneme pokutu a sebere mi řidičák, protože jsme měli spz v autě a ne tam, kde mají být. Důvodem toho byly příběhy cestovatelů, kterým mexická policie odmontovala spz a za jejich vrácení požadovala třista pessos. Nejspíš ale pána nebavila složitá komunikace a tak odjel rychleji, než jsem stihla najít šroubky na přidělání. Tolik teda prozatím ke zkušenostem s policií a fakt si přeju, aby počet setkání nestoupal tak rychle.
Ten den později večer jsme se sešli s kamarádkou Al, učitelkou hudby Dulce, a v jejím bytě poslouchali střídavě českou a mexickou hudbu.
Na noc jsme dostali vlastní pokoj v domě Aliných rodičů a další den ráno jsme se společně s rodinou připravovali na odjezd do Mazatlánu. Podle plánu jsme společně vyjeli a my jsme s dodávkou následovali jejich trasu. Nevím, co přesně se pak před Culiacánem stalo, ale věděli jsme, že dál nedojedem. Divný zvuky motoru, hnědá kapalina vytékající z coolantu a voda všude pod autem nasvědčovaly tomu, že se naše plány právě změnily. Al s maminkou zavolaly servisní službu, slíbily nám pomoc na telefonu a odjely. Servisáci nám pak lámanou angličtinou vysvětlili možný postup, zavolali automechanika, jehož příjezd a oznámení, že řízením vozu problém zhoršíme, nás stálo pětistovku. A stálo by i víc kdybysme mu tím nedali všechny peníze, který jsme u sebe měli. Většina věcí se ale řešila tak nějak kolem nás a ikdyž jsme se snažili komunikovat a chápat, co se děje, rozhodli jsme se důvěřovat známým, nenásledovat rady servisáků a pak už jsme jen dlouho čekali na odtahovku.
Do servisu jsme dojeli až za tmy. Balení věcí na následující dny do batohů mi navodilo pocit totálního bezdomovectví. Auto musí zůstat v servisu možná pět dní, jsme v Culiacánu, v městě, před kterým nás tolik lidí varovalo a netušíme, co budem dělat. Zachránil nás Couchsurfing a muž JC.
V servisu jsme se opět sešli s Alinou rodinou. Nezdálo se jim, že možná cena opravy stoupá ke třiceti tisícům a tak dlouho ještě s mechanikem něco řešili. Al nám pomáhala komunikovat s JC, jehož angličtina je trošku nerozvinutá. Jejich posledním pomocným gestem bylo, že nás k JCmu odvezli, promluvili s ním, aby zjistili, že jsme v bezpečí, dali nám sushi a odjeli.
Byli jsme z toho dne dost vykulení, ale sběh situací, který nás přivedl až do nynějšího malinkého pokojíčku nás skoro dojal. Náš domov teď sice pořád stojí mezi vraky u automechaniků, jeho alternativa v podobě bydlení v domě se sprchou je ale taky celkem přijatelná. Ještě ten večer nás JC vzal do města na mexické sushi a na baseballový zápas. Přes google překladač nám povídal o místním kartelu, který je údajně největší na světě a má víc zaměstnanců než CocaCola. Další den jsme si tak trochu vyzkoušeli i spolupráci s kartelem, kdy jsme potřebovali vyměnit peníze a dostali jsme doporučení měnit je na ulici na černým trhu. Jejich kurz ale zdaleka nebyl tak dobrý, jak měl být a tak z toho kromě pár pessos byla spíš jen dobrá zkušenost. Zvládli jsme si už i sami dát tacos na ulici a našli jsme kapli, ve které se lidi modlí, aby drogy dorazili vpořádku do USA.
Změnilo se mi docela vnímání slova kartel. Z části tady funguje jako sociální služba, starající se o lidi. Mají kapelu a snad hrají i divadlo. Kdyby v tom nebyly drogy a vraždy, je to možná moc fajn komunita.
Víme už, že oprava Chevyho bude stát něco okolo 15 tisíc. A tak si tady tak žijem, zkoušíme přijmat, co přichází. Tomovi se rozvíjí krize. Nejen ohledně cestováni, ale i ta životní. To je ale spíš o jeho rozhodnutí, co bude chtít sdílet. Moje tělo trochu bojuje s přijímáním mexickýho jídla, který mi fakt chutná, jen ho zatím úplně nezvládám trávit. Prolínají se mi chvíle nadšení z týhle země se steskem po českým adventu a s hledáním smyslu čehokoliv. Tak je to takový barvitější i po tý psychický stránce.
Mexiko mě nadchlo svou, pro mě neznámou, krajinou. Kaktusy, kaktusový lesy, leguáni, jídlo a místní žebráci, to mě dostává nejvíc. Na každý křižovatce nám chce někdo umýt přední sklo nebo něco prodat. Na dálnicích jsou retardéry snad jen kvůli prodejcům a ti ukazují, že prodávat se dá opravdu cokoliv. Po Spojených státech je docela šok, že nikomu a ničemu pořádně nerozumíme. Pochopila jsem ale, že když se člověku koukám pozorně do očí, myslí si, že mu rozumím. Což je sice k ničemu, protože nemám ponětí, kam naše debata směřuje, ale aspoň je to zábava.
Kromě jazyka se ale změnil i náš rytmus a vlastně teď moc nevíme, co dál. Všechno je v nějakým procesu s nejasným cílem, tak uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat