Přišel den, kdy se mi konečně chce pokračovat v záznamech z cesty. Trvalo to víc než dva měsíce, kdy život stagnoval i řítil se vývojem jako divoká řeka, ale teď je chvíle, alespoň špetku toho všeho sdílet.
Z Bogoty jsme se vydali na sever, do vesničky Raquira, s motivací navštívit českou komunitu. Realita sice znamenala pouze dva čechy, stejně ale z původního plánu zůstat pár dnů se staly dva týdny. Pavel totiž se svojí přítelkyní čekali dítě a za pomoci kamaráda Jirky a jedné chilsko-německé rodiny stavěli dům. Proč pro nás bylo tak zajímavé zůstat a pomáhat jim? Protože k tomu nepoužívali o moc víc než bambus a hlínu. Jsou to lidé, kteří se rozhodli odejít z měst a žít nezávisle a systému. Jejich cílem je soběstačnost v pěstování jídla a taky filozofie, že co potřebují si můžou vyrobit.
S těmito lidmi taky přišla příležitost Ayahuvascy - medicíny z džungle, dávno využívané idiánskými kmeny, v posledních letech zprofanované lákadlo pro turisty z celého světa. Ceremonii jsme absolvovali se 106ti letým šamanem a jeho rodinou. Rozhodně to nebylo prostředí, které bych si pro první setkání s touto liánou přála. Společnost nám dělalo dalších asi 150 lidí. Bylo to totiž blízko Bogoty a tudíž víc turistické, než když se někdo vydá za taitou přímo do džungle. Nicméně moje osobní zkušenost byla opravdu plnohodnotná. Prošla jsem v průběhu noci všemi procesy, o kterých jsem kdy slyšela nebo četla a vlastně mnohem víc. A prosesy ostatních lidí, zvracení, křik, pláč, smích, intenzitě mého procesu spíše prospívaly. Až pak ranní energetická očista od šamana navrátila balanc do našich těl i myslí a tak se každý zúčastněný vydal svým směrem, obohacen o to, co od Ayahuvascy žádal a dostal. Pokud Vás zajímá moje zkušenost blíže, napište, budu ráda sdílet, jen se mi nechce takhle veřejně.
Získanou energii jsme v následujících dnech investovali do práce, stavby domu a užívání si prostředí hor. Možná tahle energie byla taky spouštěč odhalení toho, co mělo být navždy skryto. Kdo ví?
Oslavila jsem tam své narozeniny, koupila si své první pončo a po dlouhé době jsme se zas dostali k práci v oboru, kdy jsme jim pomáhali s vytvořením místního "skauta". Bylo tam hezky, moc hezky, ale čas si žádal změnu.
A tak jsme po dni a noci v autobusech vystoupili v San Augustinu. Zjištění, že mi zase ukradli peníze a mobil bylo sice naštvávající, ale přijala jsem to s klidějším srdcem, jelikož nebyly použity nože ani zbraně. A ikdyž trochu neplánovaně, ještě ten den jsme se dostali do Rainbow komunity - asi nejzásadějšího období mezi námi v průběhu této cesty. Je to prostředí, ve kterém se, ikdyž teď už jen částečně, pohybujeme dodnes.
Co k tomu všemu vlastně napsat? Vlastně nevím. Bylo a stále je to období hodně intenzivní a bolestivé pro mě i pro Toma. Rozdělili jsme se a pak k sobě zas trochu hledali cestu, ublížila jsem a pak se snažila podpořit, co bylo už není, co bude, to nevím, nezbývá, než žít v tom, co je.
Z obecnějšího pohledu se jedná o komunitu, kde se hodně buduje se zaměřením na budoucí prosperitu. Každý den je jiný a každý se něco děje. A tak jsem se naučila plést košíky, tetovat, postavila si vlastní záchod, dostala do hlavy něco ze základů španělštiny, objevila kouzlo kefirů a fermemtace a obecně získala zkušenost, jaké to je žít dlouhodoběji v komunitě.
Nálady všech procházejí vlnami a je to neskutečně znát v ladění celé komunity. Někdy se hraje a zpívá, někdy jsou zas všichni zalezlí a ani se nikomu nechce vařit - obvyklé jsou totiž dvě společná jídla denně. A tak občas komunitní vibrací zní radost, že tu spolu tak žijem a občas lidi přemýšlí, jak odtud zmizet. Což je ale pořád nereálné vzhledem k množství vojáků a policie ve městě a taky žádné dopravě.
Tom minulý týden odešel do města do hostelu a já ho následovala. Neuvědomovala jsem si, že bych mohla potřebovat kolem sebe zdi, až do chvíle, kdy jsem si všimla, že po pár dnech v hostelu se cítím tak příjemně odpočatě.
Hodně aktuální se teď jeví otázka co dál? Včerejší jízda na motorce mi konečně profoukla hlavu a myšlenky se utřídily. Tak spoléhám na datum 25.5. jako na datum konce karantény a pak snad na chvilku hurá do Amazonie.
Žádné komentáře:
Okomentovat