Už to jsou skoro dva měsíce, co se pohybujeme za oceánem, kde to je i není cizí. Během tý doby jsme měli pět různých zázemí a byli součástí různorodých rodin a životních příběhů. A tak si i tvoříme ten svůj. Aneb jak dnes Tom zmínil u večeře... "Je to zvláštní příběh, to co žijem".
A vlastně jo, taky mi to tak přijde, možná proto, že jsme právě opustili domov mezi jamajčany, trávovou farmu a jsme teď někde uprostřed prérie, kde teplota za 10 minut jízdy klesla asi o 15℃ a kde trvá 5 minut než přejede vlak celou svou dýlkou.
Docela jsem si tady už zvykla. Třeba na to, že při řízení automatu se použití levý nohy s pocitem, že dupnu na spojku, prostě nevyplácí. Nebo na ty všemožný americký jednotky, který moji fantazii někdy baví a někdy tak iritujou. Taky sražení mývalové, už jsou docela vokoukaní. Souhlasím ale s Julianem, francouzem z farmy, že živí jsou přecejenom roztomilejší, než ti placatí. Zvykla jsem si snad už i na to, že se každej ptá jak se mám ikdyž to nikoho nezajímá a taky na to věčný překvapení, že Československo už pár let Československem není.
Jsou ale situace, který mě ještě překvapí. Jako třeba navigace, která dneska zobrazovala "Za 821km odbočte vpravo." a nebo že v oblasti vězení, kde je cejtit tráva, podobně jako na farmě, je u silnice obrovskej zákaz stopování. Nejvíc mě ale asi fascinuje to, do jakejch míst američani stavěj silnice. Na jedný takový jsme stáli včera a asi 20cm od nás šplouchala voda vroucího gejzíru.
Chci se ještě v myšlenkách vrátit k předchozím čtrnácti dnům. Na počátku byla nejistota. Trochu proto, že jsme slyšeli špatný zkušenosti o práci v týhle sféře a taky proto, že jsme prostě nevěděli do čeho jdem a první pohledy byly docela vzdálený našim normám. Stačilo však pár dní, možná dokonce hodin a stali jsme se součástí rodiny. Jazyku s názvem Patua jsme sice nerozuměli, stejně tak, jako španělštině, kterou mezi sebou občas mluvili ostatní evropani, pocitově jsem v místě i v lidech ale cejtila domov. Dny byly vyplněný stříháním a věšením, někdy pizzou, hamburgerama a pivem, povídáním a odpočinkem. Večer jsme občas s ostatníma soutěžili, kdo bude první ve sprše, vařili, výletovali po obchodech, posedávali v autech nebo šli na fotbal. Z předpokládanýho týdne se nakonec staly dva a mně to z nějakýho důvodu ani nevadilo. Možná proto, že jsem nikdy nepracovala pro nikoho, kdo tak často děkuje a zajímá se o pohodu všech pracujících.
Myslím, že stojí za zmínku třeba situace, kdy se šéf ptal němce Cama, jak to de? Jeho odpověď zněla asi takhle: "Dobrý, vlastně skvělý. Haš je trochu tvrdej, ale pokud to je ten jedinej problém, kterej v životě máš, tak je život nádhernej. " Nebo situace, kdy se Tom ptal slavnýho jamajskýho DJe s jointem v puse co kouří za tabák. On se na něj nechápavě podíval se slovy "Já nekouřím tabák!" A nebyl zjevně zas tak vyjímečnej, jelikož jeden kolega se chlubil, že kouří trávu každej den od svých čtrnácti let a dnes je mu prej šedesát devět. Taky mě pobavilo, když se mladej jamajčan Ru ptal odkud jsme. "Česká republika" odpověděl Tom. "Ok, a která země to je?" Smáli jsme se a říkali, že to je země samo o sobě. Ru neznale kejval hlavou "znám republiku, ale českou? To slyším poprvý."
Loučení pro mě bylo zase výzvou. Třeba proto, že jsme od jednoho z nadřízených dostali cestovní suvenýry, termosku, tričko a nádherný minerály a nebo proto, že nás přesvědčovali, ať za rok zase přijedem. A asi jo, rozhodně se sem budeme vracet. Nějak jsem si Oregon a lidi v něm zamilovala a probouzí to ve mě teď lásku ke všemu. I díky jednomu rozhovoru s jamajským DJem jsem si uvědomila, že stejně jako on miluju milovat. Možná mi to tentokrát v angličtině zní líp (I love to love). A je jedno k čemu přesně to vztahuju. Ať dělám co dělám, když k tomu cejtím lásku, naplňuje mě to. Jako třeba noční řízení po ultrarovný dálnici, který někdy fakt nesnáším.
Jenom bych teď potřebovala najít v sobě lásku k zimě abych si dokázala užít i mrznutí.
Zima po večerech teď ale není to jediný, s čím je potřeba se vyrovnat. Poslední dny hodně ovlivňuje Tomova vyrážka, která se z malýho místa na koleni rozšířila přes půl nohy, trošku i ma druhou nohu a taky na ruce a krk. Víme skoro jistě, že puchýřky jsou reakcí na olej jedovatýho dubu, kterej je tu docela běžnej, a tak to myje jarem, potírá sodou a tře mastí proti svědění. To, že v posledních dnech nemohl skoro chodit budilo v obou hodně strachu, naštěstí ale místo doktora stačila jen konzultace s Ivančiným synem Danielem a už to vypadá nadějně. Já jsem si setkání s tímhle dubem užila asi před měsícem a dodnes mám po vyrážce jizvy, bylo to ale v mnohem menší míře než Tomovo koleno.
To teď zabírá hodně času i v myšlení a tak se mimo objevování mužské měsíční cykličnosti a mužskoženských polarit, točíme v kruzích, "co všechno ještě může být tím olejem zasažený".
Máme už taky na kontě třetí národní park a to Lassen Volcanic National Park. Stačil jeden den k jeho projetí a díky zmiňovaným silničním přístupům jsme toho moc nenachodili, ale vidět vroucí vodu, pářící sirný díry a barvy, který znám jen z fotek z Islandu pro mě bylo nádherný.
Směřujeme teď ke Grand Canyonu, přes Salt Lake City a další dva NP.
Už teď tak moc nepřemýšlím o Česku, ale stejně... mám Vás ráda, lidi.
Žádné komentáře:
Okomentovat