Přijde mi, že jsem na blog nepsala už děsně dlouho. Možná jsem si myslela, že není moc o čem psát a možná jsem jen upadla do prokrastinačního moodu. Když se ale prodírám svýma pocitama, tak období od odjezdu z Oregonu rozhodně zas tak zážitkově chudý nebylo. Sedím teď v teple kalifornskýho domu, kde s plným žaludkem a v dokonalým komfortu mám prostor vzpomenout si na celou tu jízdu, kterou jsme příjezdem sem završili a oddělili tak cestování po Státech od dalších částí Ameriky.
Projeli jsme Oregonem, Nevadou a Utahem, zastavili se v Salt Lake a zamířili k národním parkům Bryce, Zion a Grand Canyon. Strávili jsme cestou poměrně dost času léčením Tomovy vyrážky, koupili hrozně drahou mastičku a docela levnou whisky. I přes tuhle zdravotní nepříjemnost jsme ale zvládali odškrtávat jeden plán za druhým. Parky byly skvělou zábavou pro oči, nicméně množství turistů a způsob cestování nás unavoval. Byli jsme součástí systému snad ještě víc, než kdy jindy a to není úplně něco, v čem bysme se vyžívali. Přelhouplo se to asi ve chvíli přejezdu Colorada.
Inspirovaní fotkama jedné novoměstské známé, která ve stejnou chvíli cestovala v podobným rytmu jako my, jsme se vydali k Anthelope Canyonu. Když jsme zjistili, že vstupné stojí 50 dolarů na jednoho a v druhý části ještě víc, rozhodli jsme se pro vlastní cestu. Dvouhodinovým přechodem zasněžené pouště s kaktusy a sem tam nějakou skálou jsme došli až ke zmiňovanýmu kaňonu. Celý to bylo jako táborová hra. Schovávali jsme se před Jeepama, který tam přivážely turisty a i před těma pěšíma. Vlezli jsme do Canyonu a kochali se s mnohem větším nadšením než když bysme měli vstupenku. Ve chvíli na konci kaňonu, kde nebylo možný se schovat ani utéct, jsme ale za sebou slyšeli malou skupinku turistů. Jejich průvodce se nás s překvapeným výrazem ptal na nějakýho našeho průvodce. Odpověď, že jsme přišli z pouště a tudíž žádnýho nemáme ho ale evidentně uspokojila a tak nám jenom nakázal ať zmizíme, že jsme na soukromým pozemku. Tak jo. Nechtěli jsme riskovat setkání s další skupinou, která se blížila a tak jsme za pomocí veškerých lezeckých schopností, o kterých jsem ani netušila, že mám, vylezli po národní památce zpátky do pouště. Přechod pouště zpátky byl psychicky o dost náročnější, už jen proto, že jsme s sebou neměli pití a i ten sníh Sluníčko dost rychle vysušilo.
Objevili jsme taky kouzlo veřejných prádelen, levný maso ve Walmartu a taky to, že když se neženeme a máme víc oči otevřený, narážíme na skrytý zajímavosti. Tak jsme třeba náhodou našli dům dávnýho vykradače bank a nebo Route 66. To mě tak jednou Tom při nočním přejezdu zoufale prosil o zastavení u první benzínky, kterou uvidím, aby si mohl umejt vyrážku, která hodně svěděla. Na benzínce nás zaujalo množství znaků právě týhle slavný silnice a pak jsme při pohledu do mapy zjistili, že jsme u ní. Celý to tam večer bylo dost zoufalý. Zima, silnej vítr, vlak tam, kde jsme chtěli spát a s přijatelným spacím místem nás zachránila až cesta ke hřbitovu. Ráno sice zima přetrvávala, ale česká jawa, kafe zdarma a pamětník, kterej s náma rád sdílel svý zážitky z Route 66 nám to místo o dost zpříjemnili. A tak jsme se po ní pak s chutí projeli až do místa nedaleko Las Vegas.
Tohle město asi dlouho zůstane v naší paměti. Nejenom pro vrchol konzumu, kterej nabízí a ani proto, že jsme prohráli celých 5 dolarů v kasínu, ale hlavně pro den, ve kterým jsme tam přijeli. Byl totiž Halloween. Masky umrlců i dýní, polonahý ženy a spousta reklam, lákajících na párty. Dostali jsme vstupenku zdarma do jednoho z luxusních klubů na večerní párty, s poznámkou 2+1 pro případ, že bysme chtěli vzít někoho s sebou. V to jsme snad vůbec nevěřili a asi o to víc nás překvapil následující slet událostí. Přála jsem si vidět děti, obcházející domy s pořekadlem Trick or Treat a dostávající za to sladkosti. Vyrazili jsme tedy autem do předměstských čtvrtí, pozorovali děti a zklamaně hledali vyšší smysl týhle činnosti. To se nám sice nepodařilo, ale za to jsme poznali Pedra. Stál před svou garáží v masce čerta s kotlíkem sladkostí. Povídali jsme si, přijali pivo, něco ostřejšího i pár sladkostí a za chvílu už jsme dětem nabízeli sladkosti my. Větou "vem si kolik chceš" jsem asi moc nepomohla Pedrovýmu rozpočtu, za to jsem značně urychlila zmizení sladkostí z kotlíku a snad i potěšila pár dětí.
Ocitli jsme se poměrně rychle v Pedrově domě, dali si sprchu a společně s ním a jeho kamarádkou Ashley jsme se trochu spontánně chystali na párty. Masku vyřešila černá barva na obličej a vhodná kombinace našeho standartního oblečení. Potom jsme ve čtyřech projeli Las Vegas autem s dvěma sedačkama. Pánové, ležící v zadu na posteli náležitě zmlkli, když se vedle nás na křižovatce objevilo policejní auto a zmlkly jsme i my, holky ve předu, když to auto začalo blikat s nápisem stop. Dost se mi řidičsky ulevilo, když jsem pochopila, že zastavili vedlejší auto a tudíž nebudu muset vysvětlovat nic o vybavení našeho vozu ani se modlit, aby alkoholová tolerance za volantem v Nevadě byla vyšší, než jedno pivo.
A tak jsme se s čistým štítem dostali na párty. Obrovskou párty. A vlastně dost mezinárodní. Potkali jsme Čechy, skamarádili se s Angličanem a nakonec s Pedrem a Patrikem z Maďarska odjížděli po půlnoci limuzínou do strip clubu. Jako dívka jsem měla vstup zdarma, slíbený drinky od mužský posádky a v hlavě nadšení z novýho dobrodružství. Když jsme se nad ránem vraceli taxíkem do centra LV do garáže pro auto, byla nálada už docela unavená. Možná proto, jsme to auto hledali snad půl hodiny. Možná. Kdo ví?
Pátek byl ve znamení Tomovy silný kocoviny, ale taky zásadního rozhodnutí, který jsme společně udělali. Restartovali jsme přístup k sobě, k naší komunikaci i k vizím. A jo, pořád se zdá, že to byl úspěšnej krok. Deset dní bez hádky jsme totiž nedali snad za celý tři roky.
Dušičky jsme strávili v Údolí smrti. Již poučeni jsme si na trek vzali i vodu, což bylo hodně dobrý rozhodnutí, protože ty dva litry za hodinu zmizely. Pro mě to byl úžasnej zážitek a pro Toma kupy písku a kamení. A tak jsme se provokovali vzájemnou nechápavostí, trochu se vyblbli v písečný poušti a územím uprostřed ničeho, nedaleko area 51 se schovanýma UFO jsme se dostali až k Sequoia NP. Potenciálním spacím místem tam bylo parkoviště křesťanskýho centra. Tomova touha jít dovnitř pro mě byla hrozně iracionální, ale znovu.. proč ne. Ten večer skončil večeří od otce Johna, ubytováním v jedné z chatek od paní Barbary, komunitní snídaní, opravou auta od mexičana Gabriela a ještě kontaktem na práci s dětma. Začínám si vážit Tomovy intuice čímdál víc.
Jeho intuice zafungovala i ve chvíli, kdy jsme po celodenním stresování, že jsme ztratili jedny klíče od auta, jeli do Walmartu. Toma totiž napadlo zavolat odtud do Walmartu v jiným městě, kde jsme byli předchozí den. Ten klíč tam měli a tak jsme si před Yosemitama udělali noční výlet 80 mil zpátky po trase a zase znovu nahoru na sever. Naštěstí úspěšně.
Yosemity byly nádherný. Tolik barev a krás. Dokonce se nám tam povedlo přespat na parkovišti před hotelem, ačkoli spaní mimo určená místa je v národních parcích zakázaný. Našli jsme taky sprchy a společenskou místnost, kde jsme trávili večer hledáním dodávky. Dalším cílem tedy bylo Sacramento, hlavní město Kalifornie, a v něm sehnat dodávku. Ta, kterou jsme si tam prohlíželi byl bývalej školní autobus. Velká, bílá, vypadala jako obří luxusní limuzína, ale měla hodně najeto. Nechtěli jsme ju brát hned, ikdyž jsme od toho nebyli tak daleko. Pro případ co kdyby náhodou jsme se vydali trochu víc na sever, do Gridley, kouknout na staršího zelenýho Chevroleta. A přesně touhle dodávkou jsme pak odjížděli zpátky sem, k San Franciscu. Cestou navštívili pár kontejnerů, vzali dřevo na výrobu postele a polic a v hlavě přemítali, jak z ní udělat domov na další měsíce. Vyzkoušeli jsme si přitom, jaký to je když si každej jede svým autem. Pro mě to byl jeden z těch hodně nepříjemných zážitků. Ne proto, že by mi Tom, jedoucí v dodávce předemnou chyběl, ale proto, že pomalu jedoucí kolony aut na šesti proudých dálnicích mě přivádí k šílenství. Ale dojeli jsme a připravenej pokoj s princeznovskou postelí mě skoro dojal.
V těchto dnech pracujem na výbavě Chevyho, prodeji Volva, hledáme případné spolucestující na další dobrodružství a zároveň se snažíme nabažit se komfortu, který brzo bude zas jen ve vzpomínkách.
Tak jo! Koukám, že bylo o čem psát. Díky za trpělivost.
Žádné komentáře:
Okomentovat