Přišel den, kdy se mi konečně chce pokračovat v záznamech z cesty. Trvalo to víc než dva měsíce, kdy život stagnoval i řítil se vývojem jako divoká řeka, ale teď je chvíle, alespoň špetku toho všeho sdílet.
Z Bogoty jsme se vydali na sever, do vesničky Raquira, s motivací navštívit českou komunitu. Realita sice znamenala pouze dva čechy, stejně ale z původního plánu zůstat pár dnů se staly dva týdny. Pavel totiž se svojí přítelkyní čekali dítě a za pomoci kamaráda Jirky a jedné chilsko-německé rodiny stavěli dům. Proč pro nás bylo tak zajímavé zůstat a pomáhat jim? Protože k tomu nepoužívali o moc víc než bambus a hlínu. Jsou to lidé, kteří se rozhodli odejít z měst a žít nezávisle a systému. Jejich cílem je soběstačnost v pěstování jídla a taky filozofie, že co potřebují si můžou vyrobit.
S těmito lidmi taky přišla příležitost Ayahuvascy - medicíny z džungle, dávno využívané idiánskými kmeny, v posledních letech zprofanované lákadlo pro turisty z celého světa. Ceremonii jsme absolvovali se 106ti letým šamanem a jeho rodinou. Rozhodně to nebylo prostředí, které bych si pro první setkání s touto liánou přála. Společnost nám dělalo dalších asi 150 lidí. Bylo to totiž blízko Bogoty a tudíž víc turistické, než když se někdo vydá za taitou přímo do džungle. Nicméně moje osobní zkušenost byla opravdu plnohodnotná. Prošla jsem v průběhu noci všemi procesy, o kterých jsem kdy slyšela nebo četla a vlastně mnohem víc. A prosesy ostatních lidí, zvracení, křik, pláč, smích, intenzitě mého procesu spíše prospívaly. Až pak ranní energetická očista od šamana navrátila balanc do našich těl i myslí a tak se každý zúčastněný vydal svým směrem, obohacen o to, co od Ayahuvascy žádal a dostal. Pokud Vás zajímá moje zkušenost blíže, napište, budu ráda sdílet, jen se mi nechce takhle veřejně.
Získanou energii jsme v následujících dnech investovali do práce, stavby domu a užívání si prostředí hor. Možná tahle energie byla taky spouštěč odhalení toho, co mělo být navždy skryto. Kdo ví?
Oslavila jsem tam své narozeniny, koupila si své první pončo a po dlouhé době jsme se zas dostali k práci v oboru, kdy jsme jim pomáhali s vytvořením místního "skauta". Bylo tam hezky, moc hezky, ale čas si žádal změnu.
A tak jsme po dni a noci v autobusech vystoupili v San Augustinu. Zjištění, že mi zase ukradli peníze a mobil bylo sice naštvávající, ale přijala jsem to s klidějším srdcem, jelikož nebyly použity nože ani zbraně. A ikdyž trochu neplánovaně, ještě ten den jsme se dostali do Rainbow komunity - asi nejzásadějšího období mezi námi v průběhu této cesty. Je to prostředí, ve kterém se, ikdyž teď už jen částečně, pohybujeme dodnes.
Co k tomu všemu vlastně napsat? Vlastně nevím. Bylo a stále je to období hodně intenzivní a bolestivé pro mě i pro Toma. Rozdělili jsme se a pak k sobě zas trochu hledali cestu, ublížila jsem a pak se snažila podpořit, co bylo už není, co bude, to nevím, nezbývá, než žít v tom, co je.
Z obecnějšího pohledu se jedná o komunitu, kde se hodně buduje se zaměřením na budoucí prosperitu. Každý den je jiný a každý se něco děje. A tak jsem se naučila plést košíky, tetovat, postavila si vlastní záchod, dostala do hlavy něco ze základů španělštiny, objevila kouzlo kefirů a fermemtace a obecně získala zkušenost, jaké to je žít dlouhodoběji v komunitě.
Nálady všech procházejí vlnami a je to neskutečně znát v ladění celé komunity. Někdy se hraje a zpívá, někdy jsou zas všichni zalezlí a ani se nikomu nechce vařit - obvyklé jsou totiž dvě společná jídla denně. A tak občas komunitní vibrací zní radost, že tu spolu tak žijem a občas lidi přemýšlí, jak odtud zmizet. Což je ale pořád nereálné vzhledem k množství vojáků a policie ve městě a taky žádné dopravě.
Tom minulý týden odešel do města do hostelu a já ho následovala. Neuvědomovala jsem si, že bych mohla potřebovat kolem sebe zdi, až do chvíle, kdy jsem si všimla, že po pár dnech v hostelu se cítím tak příjemně odpočatě.
Hodně aktuální se teď jeví otázka co dál? Včerejší jízda na motorce mi konečně profoukla hlavu a myšlenky se utřídily. Tak spoléhám na datum 25.5. jako na datum konce karantény a pak snad na chvilku hurá do Amazonie.
sobota 16. května 2020
sobota 22. února 2020
Přepadení v Kolumbii
Druhý kolumbijský den nezačal zrovna příjemně. Voda z vodovodu, která se tu údajně dá pít, nám zjevně moc nesedla a tělo o tom dalo vědět skrze průjmy. Vyrážka a svědění pokožky také nevěstily nic dobrého, ale cestu do lékárny jsme odložili na později. Chtěli jsme do přírody. Došli jsme však jen na konec města k bráně a dál už nás z nějakého důvodu nepustili. Zkusili jsme to na jiném místě, ale postup byl stejný. Rozhodli jsme se tedy pro razantní změnu plánu a vyrazili na autobus do centra Bogoty.
Toma však myšlenka přírody neopustila a jelikož na trase autobusu byla cesta k vodopádům, vystoupili jsme dříve a následovali ji. Začalo pršet. Déšť v lese nebo v přírodě? Vždyť je to jedno. Neodradila nás ani skupinka školáků, kteří nám španělsky vysvětlovali, že máme jít k vodopádům až zítra. Nerozuměli jsme proč a Tomova touha projít se po krásně zelené travnaté stezce s rozkvetlými stromy a keři byla silným motorem, který přemohl i moji slabou nechuť. Šli jsme dál. Šli jsme chudou čtvrtí s nadějí na divokou přírodou v dohlednu. Povídali jsme si o lásce. Ne však v úplné shodě a dobrém naladění jsme pokračovali až ke stezce, která opouštěla silnici a civilizaci kamsi do kopce, podél potoka, směřující k vodopádům.
Na jejím začátku jsme minuli kluky, smějící se do svých mobilů. Opětovala jsem pozdrav a spěchala za Tomem do dřevěných schodů. Byla jsem o dost pomalejší a Tom trochu nervózně pronesl "buď si pohni, nebo se pak s těma klukama vypořádej sama." "Dobře." Odpověděla jsem a postřehla, že se pánské trio vydalo za námi. "Asi hezký místo, že to zajímá i místní kluky." Pomyslela jsem si. Zastavili jsme na vyhlídkové plošince, z jedné strany sráz, z druhé strany cesta, pokračující do kopce, všude okolo džungle. Chvilku se pokochali a ušlechtile udělali místo klukům, kteří na plošinku mířili také. Domnění, že se na úzké cestě vyhneme a půjdeme dál však bylo mylné.
Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem měla před očima obraz, jako z filmu. Jeden kluk držel Toma za mikinu pod krkem, druhý stál vedle něj, vytahoval se nad něj na špičky, ve zvednuté ruce nůž, z mého pohledu pořádně dlouhá a děsivá dýka, mířící do Tomova ramena a vražedný výraz v obličeji. Ten třetí to jistil zezadu s otevřeným kapesním nožem v ruce a jeho výraz nebyl o moc příjemnější. Všichni něco vrčeli.
Nastala vteřina vnitřního zmatení. Viděla jsem vedle sebe místo, kterým bych se mohla rozběhnout dolů z kopce. Nikdo si mě nevšímá. Můžu to udělat. Třeba je to to nejlepší, co můžu udělat. Nevím. Třeba taky ne. Všimnou si mě a zastaví mě bodáním nože? A nechat Toma v téhle situaci? Ne! To v žádném případě! Když spolu, tak spolu. Možná to bude bolet, asi bude, ale zvládneme to! V té samé vteřině přišly taky myšlenky možností fyzické sebeobrany. Co se asi stane, když dám někomu z nich pěstí? A nebo je shodit z toho srázu. Ale co ty nože? -mají nože.
Bylo to na mě a na tu vteřinu poměrně dost myšlenek, ze kterých mě "naštěstí" vytáhl jeden z útočníků, tlačící mě k zemi a vrčící něco ve španělštině. Chtělo se mi řvát. Hrozně moc. Přišlo ale rychlé pochopení, že řvaním a agresivitou všechno jenom zhoršíme a v džungli pravděpodobně nikdo není dost blízko, aby nás zachránil dřív, než nás propíchnou nebo podříznou. Následovali jsme tedy jejich rozkaz "sedněte", což bylo asi jediné slovo, které zvládli říct anglicky.
Začali z nás svlékat oblečení a oblékat ho na sebe. Měla jsem jen vestu a tričko. Chvíle napětí, jestli po sundání vesty budou pokračovat i s tričkem byla hodně intenzivní. Jeden z nich si oblékl vestu na sebe a k tomu i Tomovu mikinu a šusťákovou bundu. To jim ale stačilo. Prozkoumali prstýnky a přívěsky, zklamáni jejich nehodnotou přešli k batohům. Již s notnou dávkou slz jsem je prosila, ať mi nechají aspoň občanku a sim kartu. Tomova prosba byla poněkud náročnější. Chtěl aby nám nechali aspoň jeden telefon. Vybrali z peněženek peníze. Bohužel jsme tam měli poměrně dost tisíc, což v tu chvíli byla sice rána, ale hodnoty se změnily. K mému překvapení si z mého batohu vzali jen sluneční brýle, mobil, z něhož mi sim kartu opravdu vrátili, a peníze z peněženky, jejíž zbytek nechali tak, jak je. Nezajímaly je ani doklady ani kreditní karty, což pro mě bylo velkou úlevou. Slz ale neubývalo, spíše přibývalo a jejich jednání postupně přecházelo do uklidňování, že všechno je v pohodě.
Co přesně se dělo u Tomova batohu nevím, zaznamenala jsem pouze to, že díky stížnostem na zimu mu vrátili jeho drahé trekové kalhoty a nakonec i mobil. -bez paměťové karty, ale vrátili. Ten můj si i přes veškeré prosby nechali. Ale aspoň něco. Ve chvíli, kdy už měli projíté všechno a vypadalo to, že končíme, jeden z nich si vzal na ramena celý můj batoh se všema "zachráněnýma" věcma a začal odcházet. Moje panika a hlavně asi slova toho nejvyššího ho však zastavila, batoh vrátil a řekli, ať odejdeme. Několikrát zopakovali "žádná policie, nic se nestalo, všechno je v pohodě, žádná policie." Pak jsme to slíbili, já si z jedním z nich podala ruku, plácli jsme si na pozdrav a odešli jsme.
Seběhli jsme kopec, dostali zpátky do civilizace a v brutálním šoku a mém pláči prošli část města až do bohatší části. Počítali jsme ztráty a já s nechápavostí, jaktože je Tom tak v klidu, s počátečním obrazem před očima, jsem se propadala do svých emocí. Tak jsme došli až k policejní stanici, kde sice vypadali, že se bude něco dít, ale reálně nás jenom poslali domů vyplnit na internetu formulář, který jsme podle internetu měli vyplnit na té stanici.
Potkali jsme tam chlapce, který nám pomáhal s překladem, a zjistili jsme, že je vlastně "zavřený". Fotil na odpolední demonstraci, někomu se to nelíbilo a tak ho odvezli na stanici. Přijela jej vysvobodit místní senátorka. Úspěšně! Uklidňovala taky můj strach, když řekli, že ty, co nás přepadli, možná za chvíli chytí a přivezou. To se však nestalo a nakonec jsme ve francouzsko-španělském rozhovoru odjížděli ve vládním autě senátorky se soukromým řidičem, který nás odvezl až k domu, kde přebýváme.
Tak myslím, že tomuhle se říká štěstí v neštěstí.
úterý 18. února 2020
Ohlédnutí za Mexikem
Je pondělí 17.2. a nám zbývají poslední dva dny v Mexiku. Tom má svůj poslední sedánek se zubařem a já, už znuděná všema těma procházkama městem, mám teď dostatek prostoru ohlédnout se zpátky za tou čtvrtroční Mexickou poutí.
Od posledního článku uplynuly tři týdny, které pro mě ani zdaleka nebyly tak pestré a výživné, jako týdny předchozí. Strávili jsme je v jednom z největších mexických měst Guadalajaře a ikdyž ne úplně dobrovolně, vpluli jsme do proudu mexického velkoměsta možná ještě víc, než před Vánoci v Culiacánu. Původním důvodem byla opět oprava auta, tentokrát jsme ale auto nechali automechanikovi, domluvení, že mu vymění motor, a týden se o něj nestarali. A pak, když už starali, zdaleka kolem toho nebylo tolik napětí, jako tehdy. Tuhle roli přebraly Tomovy návštěvy zubaře, oprava 12 zubů a něco okolo 30 hodin v zubařském křesle. Tahle čísla s sebou nesla dozvuky i mimo ordinaci. Čištěním zubů se zjevně čistily i emoce v zubech usazené a tak mezi námi vyplulo napovrch mraky potlačovaných emocí, křivd a bolestí, s důvěrou ve změnu, ale zároveň v pro mě neúnosném množství, vrcholícím několikadenní depresí. Tu výrazně podpořil i všudypřítomný beton a do jisté míry nesmysluplné denní náplně. Aneb život ve městě mě baví, když mám možnost seberealizace a pracovní náplně, jinak potřebuji ke spokonenosti přírodu, a tady se sešlo tak nějak všechno špatně.
Teda ne jako obecně špatně. Z praktického úhlu pohledu jsme se měli téměř báječně. Bydleli v obydlích čtyřech hostitelů, zažili tři narozeninové oslavy, z nichž jednu jsme připravovali. Jeden celý den jsme strávili v zábavním parku, další den v horách u termálních pramenů. Zúčastnili se noční tour de pubs, v neděli se proháněli centrem města na kolech s tisíci dalšími cyklisty, zatancovali si na párty umělecké univerzity a prošli muzea, památky i obrovské trhy. Taky jsme zas jednou vařili české knedlíky, improvizovali při hraní na různorodé hudební nástroje, dozvěděli se víc o homeopatii, trávili večer pozorováním salsy a jiný zase grilovačkou a přátelskou večeří. Taky jsme vydělali asi tisícovku žebráním o benzín, užili si přístupy k horké sprše a k Netflixu, snědli hodně moc dobrého mexického jídla. Tom si kromě zubů nechal opravit i všechny své kalhoty a taky jsme zařídili dvouměsíční parkování pro auto a couchsurfingové hostitele v nadcházející Bogotě (Kolumbie).
Takže i navzdory městskému i vztahovému vyčerpání to tu zážitkově pestré docela bylo.
Za ty celé tři měsíce v Mexiku jsme nahlédli do místní kultury z hodně úhlů pohledu, a inspirovaná kamarádovým podnětem, ráda posdílím něco i sem, ať to není pořád jen o pocitech a aktivitách.
Mexičani jsou z mého pohledu poměrně hlučným národem se silnou vazbou ke svému jídlu a hudbě. Věta našeho hostitele Adriana vystihuje hodně. "Mexiko může být zkorumpovené, plné zločinu, drog, morálních i etických chyb, může být médiama podávené jako nebezpečné a nehostinné, může mít naprosto špatný vzdělávací i vládní systém, ale to jídlo! To jídlo mu nikdo nevezme!"
A tak tu na každém rohu potkáte stánky s Tacos - kukuřičná placka, většinou s masem, pro vegetariány s fazolemi nebo bramborami. Stánky jsou obvykle nějak propojeny s obývacím pokojem provozovatelů nebo úplně naopak je to jenom stůl připojený k normálnímu kolu na silnici. Kromě Tacos jsou oblíbené ještě Tamales - kukuřičná kaše s masem nebo na sladko s ovocem, zabalená v kukuřičných listech jako klas, a taky sladké pečivo. Na čerstvosti pečiva jim moc nesejde, zato sladkost hraje prim.
Podobnou hrdost, jako k jídlu, projevují i k již zmiňované hudbě. Nám jejich hudba zní trochu jako španělské dechovky, aneb hudba spíše pro starší generace. Tady ji však milují všichni napříč generacemi a podobně je to i s tancem Salsy.
Velkým kontrastem a pro mě záhadou je jejich poctivost. V autobusech často nefungují platící automaty a nikdo tedy nevidí, kolik peněz do bedýnky vhodíte. Lidi však zjevně ani nenapadne, že by mohli šidit. Stejně, jako když si u stánku objednáváte Tacos jedno za druhým a nakonci hlásíte celkový počet k placení. Je to až neuvěřitelná důvěra v poctivost. Na druhou stranu tu všichni žijí s vědomím zločinu, především krádeží. A tak lidé zcela běžně parkují kola i motorky do svých obývacích pokojů, aby bylo vše v bezpečí. Každý dům je opatřen mohutnými klecemi a několika zámky. To však má taky svůj paradox. Když jdete ve dne, ale i večer po ulici, v čase, kdy se mluví o nebezpečí zločinu, početné rodiny s dětmi sedí v obývácích těchto domů, se zapnutou televizí si povídají, děti přebíhají k sousedům a hrají si na ulici a skrze otevřené dveře domů můžete často vidět celý vnitřek domu, který je od českých zvyků hodně odlišný. Pro mě především určitým typem nepopsatelného nepořádku a chaosu, který je pro mísrní dobře přehledný a smysluplný.
Zaráží mě zahrádky vylité betonem, se psem a občas s jeho výkaly. Domy jsou krabicovitého typu s úzkými zdmi a nádrží na sluneční ohřev vody na střeše, která často slouží i jako terasa, sušárna prádla nebo prostor pro chov slepic či psů. Také je typické chodit doma v botech a nepřevlékat se. Přijde mi, že to je jakýmsi znakem neoddělování venkovního a domácího prostoru, žijí tak nějak venku stejně jako uvnitř. To je asi nejtypičtější obrázek mexického obydlí.
Z lidí vnímám velkou zaměřenost na materiálno a taky potřebu se bavit. Tu naplňují častá setkání s přáteli. Něco jako touhu jít do přírody nebo spirituální myšlení jsem tu, kromě Rainbow, nezaznamenala.
Ceny jsou podobné či trochu nižší než v Česku. Mexické pesso je pro srovnání 1.2Kč. Cena za 1 malé Taco se pohybuje okolo 10 pessos a já k sytosti potřebuji tak 5 tacos. Nájmy za pokoj či byt jsou také podobné českým cenám. Největší rozdíl ale vnímám ve mzdách. Prý jenom 30％ pracujících si vydělá víc než 10 000 pessos měsíčně a to z mého pohledu velká část těch 30％ vydělává 11-12 000 pessos. Na základě těchto čísel docela dobře chápu, proč jsme nepotkali moc mexičanů, kteří by kdy v životě cestovali.
S angličtinou je to tu vcelku bída. Díky couchsurfingu potkáváme lidi se zájmem o angličtinu a ti mluví hodně dobře. Běžné to ale rozhodně není. Pokud některý z mexičanů, které potkáváme v obchodech nebo na ulicích, někdy navštívil Spojené Státy či jiné země, velmi rychle se to dozvíme. Někdy díky třem anglickým slůvkům, která ten člověk nadšeně opakuje, jindy to zase velmi hrdě španělsky hlásí, někteří nám ze svých cest dokonce ukazují i fotky na svých mobilech s patřičným důrazem na to, že oni jsou ti, kteří zvládli Mexiko opustit a někteří se dostali na dovolenou až do Evropy, což už je opravdu hodně výjímečná situace. Chtělo by se mi napsat, že mladší generace už je jiná, s jiným přístupem a možnostmi. Pár takových mladých lidí jsme potkali, ale z obecného pozorování žádnou velkou změnu nevidím. Mladé holky mají děti a tahají je za sebou jako hračky (při tom moje pedagogická dušička trpí), často křičí nebo je chovají a přitom koukají do mobilů. Myslím, že něco jako alternativní výchova je pro tuhle kulturu ještě hodně neznámá.
Křesťanské znaky jsou vidět téměř všude a hodně lidí tuto víru silně vyznává. Myslím, že to tu kulturu hodně ovlivňuje.
Panenka Marie tu však má mexicky barevné oblečení, tmavou pleť a černé vlasy.
Tím se dostávám k tomu, co je tu pro mě opravdu hodně silné a to je zájem, který mi mexičani projevují. Se svými přírodně světlými vlasy a modrýma očima se hodně vymykám tradičnímu vzhledu a tak všemožné úsměvy, snahy navázat rozhovor, pískání a mávání, třeba i od příslušníků policie, je na denním pořádku. Na podporu sebevědomí rozhodně doporučuji.
Poslední věci, které mě napadají se týkají vody a hygieny. Trvalo mi dlouho zvyknout si, že použitý toaletní papír se nehází do záchodu, ale do odpadkového koše. Pitná voda se nepoužívá z kohoutku, ale kupují se barely s vodou, která je téměř destilovaná, tudíž bez minerálů. Ty se pak dokupují zvlášť buď v prášku nebo v nápoji Elektrolit. Když v přijímání těchto minerálů zaostáváme, projevuje se to průjmy, únavou a vyčerpáním.
Tak to je Mexiko v mém pojetí.
Už je tu před námi jen poslední společná večeře s přáteli od našeho hostitele, balení, parkování a zítra večer odlétáme do hlavního města Kolumbie za dobrodružstvím další části Ameriky. Tentokrát bez auta a tudíž snad bez nervů s opravou. To však možná přijde znovu, až se do Mexika za dva měsíce vrátíme.
Od posledního článku uplynuly tři týdny, které pro mě ani zdaleka nebyly tak pestré a výživné, jako týdny předchozí. Strávili jsme je v jednom z největších mexických měst Guadalajaře a ikdyž ne úplně dobrovolně, vpluli jsme do proudu mexického velkoměsta možná ještě víc, než před Vánoci v Culiacánu. Původním důvodem byla opět oprava auta, tentokrát jsme ale auto nechali automechanikovi, domluvení, že mu vymění motor, a týden se o něj nestarali. A pak, když už starali, zdaleka kolem toho nebylo tolik napětí, jako tehdy. Tuhle roli přebraly Tomovy návštěvy zubaře, oprava 12 zubů a něco okolo 30 hodin v zubařském křesle. Tahle čísla s sebou nesla dozvuky i mimo ordinaci. Čištěním zubů se zjevně čistily i emoce v zubech usazené a tak mezi námi vyplulo napovrch mraky potlačovaných emocí, křivd a bolestí, s důvěrou ve změnu, ale zároveň v pro mě neúnosném množství, vrcholícím několikadenní depresí. Tu výrazně podpořil i všudypřítomný beton a do jisté míry nesmysluplné denní náplně. Aneb život ve městě mě baví, když mám možnost seberealizace a pracovní náplně, jinak potřebuji ke spokonenosti přírodu, a tady se sešlo tak nějak všechno špatně.
Teda ne jako obecně špatně. Z praktického úhlu pohledu jsme se měli téměř báječně. Bydleli v obydlích čtyřech hostitelů, zažili tři narozeninové oslavy, z nichž jednu jsme připravovali. Jeden celý den jsme strávili v zábavním parku, další den v horách u termálních pramenů. Zúčastnili se noční tour de pubs, v neděli se proháněli centrem města na kolech s tisíci dalšími cyklisty, zatancovali si na párty umělecké univerzity a prošli muzea, památky i obrovské trhy. Taky jsme zas jednou vařili české knedlíky, improvizovali při hraní na různorodé hudební nástroje, dozvěděli se víc o homeopatii, trávili večer pozorováním salsy a jiný zase grilovačkou a přátelskou večeří. Taky jsme vydělali asi tisícovku žebráním o benzín, užili si přístupy k horké sprše a k Netflixu, snědli hodně moc dobrého mexického jídla. Tom si kromě zubů nechal opravit i všechny své kalhoty a taky jsme zařídili dvouměsíční parkování pro auto a couchsurfingové hostitele v nadcházející Bogotě (Kolumbie).
Takže i navzdory městskému i vztahovému vyčerpání to tu zážitkově pestré docela bylo.
Za ty celé tři měsíce v Mexiku jsme nahlédli do místní kultury z hodně úhlů pohledu, a inspirovaná kamarádovým podnětem, ráda posdílím něco i sem, ať to není pořád jen o pocitech a aktivitách.
Mexičani jsou z mého pohledu poměrně hlučným národem se silnou vazbou ke svému jídlu a hudbě. Věta našeho hostitele Adriana vystihuje hodně. "Mexiko může být zkorumpovené, plné zločinu, drog, morálních i etických chyb, může být médiama podávené jako nebezpečné a nehostinné, může mít naprosto špatný vzdělávací i vládní systém, ale to jídlo! To jídlo mu nikdo nevezme!"
A tak tu na každém rohu potkáte stánky s Tacos - kukuřičná placka, většinou s masem, pro vegetariány s fazolemi nebo bramborami. Stánky jsou obvykle nějak propojeny s obývacím pokojem provozovatelů nebo úplně naopak je to jenom stůl připojený k normálnímu kolu na silnici. Kromě Tacos jsou oblíbené ještě Tamales - kukuřičná kaše s masem nebo na sladko s ovocem, zabalená v kukuřičných listech jako klas, a taky sladké pečivo. Na čerstvosti pečiva jim moc nesejde, zato sladkost hraje prim.
Podobnou hrdost, jako k jídlu, projevují i k již zmiňované hudbě. Nám jejich hudba zní trochu jako španělské dechovky, aneb hudba spíše pro starší generace. Tady ji však milují všichni napříč generacemi a podobně je to i s tancem Salsy.
Velkým kontrastem a pro mě záhadou je jejich poctivost. V autobusech často nefungují platící automaty a nikdo tedy nevidí, kolik peněz do bedýnky vhodíte. Lidi však zjevně ani nenapadne, že by mohli šidit. Stejně, jako když si u stánku objednáváte Tacos jedno za druhým a nakonci hlásíte celkový počet k placení. Je to až neuvěřitelná důvěra v poctivost. Na druhou stranu tu všichni žijí s vědomím zločinu, především krádeží. A tak lidé zcela běžně parkují kola i motorky do svých obývacích pokojů, aby bylo vše v bezpečí. Každý dům je opatřen mohutnými klecemi a několika zámky. To však má taky svůj paradox. Když jdete ve dne, ale i večer po ulici, v čase, kdy se mluví o nebezpečí zločinu, početné rodiny s dětmi sedí v obývácích těchto domů, se zapnutou televizí si povídají, děti přebíhají k sousedům a hrají si na ulici a skrze otevřené dveře domů můžete často vidět celý vnitřek domu, který je od českých zvyků hodně odlišný. Pro mě především určitým typem nepopsatelného nepořádku a chaosu, který je pro mísrní dobře přehledný a smysluplný.
Zaráží mě zahrádky vylité betonem, se psem a občas s jeho výkaly. Domy jsou krabicovitého typu s úzkými zdmi a nádrží na sluneční ohřev vody na střeše, která často slouží i jako terasa, sušárna prádla nebo prostor pro chov slepic či psů. Také je typické chodit doma v botech a nepřevlékat se. Přijde mi, že to je jakýmsi znakem neoddělování venkovního a domácího prostoru, žijí tak nějak venku stejně jako uvnitř. To je asi nejtypičtější obrázek mexického obydlí.
Z lidí vnímám velkou zaměřenost na materiálno a taky potřebu se bavit. Tu naplňují častá setkání s přáteli. Něco jako touhu jít do přírody nebo spirituální myšlení jsem tu, kromě Rainbow, nezaznamenala.
Ceny jsou podobné či trochu nižší než v Česku. Mexické pesso je pro srovnání 1.2Kč. Cena za 1 malé Taco se pohybuje okolo 10 pessos a já k sytosti potřebuji tak 5 tacos. Nájmy za pokoj či byt jsou také podobné českým cenám. Největší rozdíl ale vnímám ve mzdách. Prý jenom 30％ pracujících si vydělá víc než 10 000 pessos měsíčně a to z mého pohledu velká část těch 30％ vydělává 11-12 000 pessos. Na základě těchto čísel docela dobře chápu, proč jsme nepotkali moc mexičanů, kteří by kdy v životě cestovali.
S angličtinou je to tu vcelku bída. Díky couchsurfingu potkáváme lidi se zájmem o angličtinu a ti mluví hodně dobře. Běžné to ale rozhodně není. Pokud některý z mexičanů, které potkáváme v obchodech nebo na ulicích, někdy navštívil Spojené Státy či jiné země, velmi rychle se to dozvíme. Někdy díky třem anglickým slůvkům, která ten člověk nadšeně opakuje, jindy to zase velmi hrdě španělsky hlásí, někteří nám ze svých cest dokonce ukazují i fotky na svých mobilech s patřičným důrazem na to, že oni jsou ti, kteří zvládli Mexiko opustit a někteří se dostali na dovolenou až do Evropy, což už je opravdu hodně výjímečná situace. Chtělo by se mi napsat, že mladší generace už je jiná, s jiným přístupem a možnostmi. Pár takových mladých lidí jsme potkali, ale z obecného pozorování žádnou velkou změnu nevidím. Mladé holky mají děti a tahají je za sebou jako hračky (při tom moje pedagogická dušička trpí), často křičí nebo je chovají a přitom koukají do mobilů. Myslím, že něco jako alternativní výchova je pro tuhle kulturu ještě hodně neznámá.
Křesťanské znaky jsou vidět téměř všude a hodně lidí tuto víru silně vyznává. Myslím, že to tu kulturu hodně ovlivňuje.
Panenka Marie tu však má mexicky barevné oblečení, tmavou pleť a černé vlasy.
Tím se dostávám k tomu, co je tu pro mě opravdu hodně silné a to je zájem, který mi mexičani projevují. Se svými přírodně světlými vlasy a modrýma očima se hodně vymykám tradičnímu vzhledu a tak všemožné úsměvy, snahy navázat rozhovor, pískání a mávání, třeba i od příslušníků policie, je na denním pořádku. Na podporu sebevědomí rozhodně doporučuji.
Poslední věci, které mě napadají se týkají vody a hygieny. Trvalo mi dlouho zvyknout si, že použitý toaletní papír se nehází do záchodu, ale do odpadkového koše. Pitná voda se nepoužívá z kohoutku, ale kupují se barely s vodou, která je téměř destilovaná, tudíž bez minerálů. Ty se pak dokupují zvlášť buď v prášku nebo v nápoji Elektrolit. Když v přijímání těchto minerálů zaostáváme, projevuje se to průjmy, únavou a vyčerpáním.
Tak to je Mexiko v mém pojetí.
Už je tu před námi jen poslední společná večeře s přáteli od našeho hostitele, balení, parkování a zítra večer odlétáme do hlavního města Kolumbie za dobrodružstvím další části Ameriky. Tentokrát bez auta a tudíž snad bez nervů s opravou. To však možná přijde znovu, až se do Mexika za dva měsíce vrátíme.
úterý 28. ledna 2020
Rainbow přináší přesně to, co zrovna potřebuješ
To byla jízda... Měsíc, kdy používání mobilu vůbec nepřipadalo v úvahu. Čas v divoké přírodě i v malých rozkošných městečkách, ve společnosti hippieků a cestovatelů, který nás vedl tolika bolestmi i uvědoměními, ukázal nám krásy lásky, žití i prožívání, ale taky démony, upíry a manipulaci... V tuhle chvíli při psaní už je to jen jako dlouhý sen, přitom před pár hodinami jsme ještě s mexickými šamany tančili okolo ohně a popíjeli tradiční lektvar z kaktusu. Chtěla bych toho tolik sdílet a zároveň se v tom neztratit a nepřehnat s délkou. Tak snad...
Psát o tom, že jsme leden začínali opět opravou auta už je trochu nuda, ale dělo se. Vyčistili co se dalo a dospěli do bodu, že nefunkčnímu cylindru pomůže jen kalibrace nebo výměna hlavy. Vzdali jsme to. V tu chvíli už jsme neměli morál na nic čekat, řekli jsme, že se ozvem za dva týdny a vydali se na Rainbow. Hluboko do mexických hor, cestou prašnou a hrbolatou se stoupáním i klesáním, v němž Chevy předčil naše očekávání i důvěru. První večer jsme strávili v půlce cesty, v opuštěné vesničce se třemi obyvateli, v domě Ricarda, za zvuků všemožných nástrojů, s teplou večeří a příjemnou společností. Až po několika dnech jsme pochopili, že Ricardo přispěl svým nápadem při hledání místa pro Rainbow a navrhl oblast, která se pro měsíční soužití hippieků hodila naprosto geniálně.
Ikdyž druhá polovina cesty byla ještě horší než ta první a Tom to chtěl několikrát vzdát, možná bagr, srovnávající neprůjezdný úsek jen pro nás, byl motivací dojet do cíle. A ještě tentýž den odpálil bombu, aniž bychom věděli, co nás čeká.
Krásné místo pro dodávku, venkovní autosedačková pohovka s výhledem do údolí na řeku a potní chýši, zpěv ptáků a džungle za humny, to vše naznačovalo bezpečí a blahobyt na následující dny. Mezi prvními seznámeními s členy místní rodiny byl i Vít. Český Valach se skvěle zemitým smyslem pro humor, který pro nás byl jakýmsi styčným bodem první týden a taky pak po Rainbow, když se po týdnu samoty vrátil do hippie městečka jen proto, že měl tušení, že tam bude někdo z rodiny. Jako zápal bomby však vnímám seznámení s Igarem. Vrátil se z jídelní mise a nějakým záhadným způsobem o nás věděl víc, než jsme stihli posdílet s kýmkoliv v kruhu, ve kterém jsme seděli. Dokonce zavtipkoval i o tom, že nám může říct i o našich minulých životech, a ikdyž to ve mě vzbudilo zájem, zůstala jsem u toho, že to byl vtip.
Igar je rozený Moldavec, který dospěl v Německu, pak žil v Itálii, Španělsku, Francii a v Peru. Jeho schopnost zájmu a otevřenosti mě první večer trochu nadchla, ale hlavně úplně oslepila. Nebyla to exploze zamilování, kterou potom popisoval on sám, jen jsem byla vděčná za pozornost a nechtěla to přiznat. Tenhle proces ale nabral tak rychlé obrátky, že nebylo možné vstřebávat všechno, jak bylo potřeba. Totiž už druhý den, kdy jsme se domluvili na společném rapé sedánku ve třech, vnesl myšlenku, že by chtěl vstoupit do našeho vztahu a zkusit ho tvořit společně. Jo, tahle myšlenka tady už byla, z Tomovy hlavy, ten kdo vstupuje do našeho vstahu podle jeho scénáře ale měla být žena, ne muž... Zmatek, zoufalství, nedostatek času, chaos, touha zkusit to otevřít, touha poznávat... Z rozhovoru jsme sklouzli k rodinným konstelacím a přes karmický příběh až ke společnému objetí. To byl den.
Poznali jsme i další lidi, třeba Mayu, Rachel a Lucase, kteří pak pro nás byli důležití pro sdílení. Příběhová linie s Igarem toho ale válcuje hodně.
Poznali jsme i další lidi, třeba Mayu, Rachel a Lucase, kteří pak pro nás byli důležití pro sdílení. Příběhová linie s Igarem toho ale válcuje hodně.
Začlo vznikat něco, co pánové nazývali mým vztahem se dvěma muži. Nevnímala jsem to tak a ani Tom to nikdy nepřijal, přesto se to formovalo. Reálná situace však byla každodenní konstelace, mluvení, řešení, hledání cesty, karmické konstelace atd. No, bylo toho v tomhle duchu hodně a k pokusům o rozvíjení nějakého vztahu docházelo jen hodně zřídka. I to však pro Toma bylo hodně a s plynoucím časem se víc a víc rozvíjel distanc, narůstala agrese a já se v tom cítila tak sama, jako už dlouho ne. Tom často říkal, že si to užívám, cítila jsem od něho obrovskou nedůvěru a nepochopení, Igar se zase snažil bojovat za čas se mnou, ale přerůstalo to do ohromné manipulace a nerespektu.
Nejtěžší byla komunikace. Prvně jsem naivně zkoušela svěřovat se Tomovi s tím, co jsem nechtěla sdílet s Igarem. Se strachem, nejistotou, ale i s pocity lásky. Tahle důvěra se ale rychle vytratila, protože všechno, co jsem zamýšlela nechat mezi náma bylo další den použito proti mě v rozhovoru ve třech. Zkusila jsem to znovu, ale po třech dnech jsem pochopila, že cestou je buď stoprocentní upřímnost nebo mlčení. O upřímnost jsem se chvíli snažila, to ale zvyšovalo množství Tomovy nedůvěry a tak jsem každý den několikrát slyšela od Toma věty typu "Ztrácím k tobě důvěru." "Nevěřím ti." "Lžeš." Bylo těžký chápat, že z jeho pohledu moje pravda vypadá jako lež. Přišel s tím i Igar a já zoufale hledala slova, která by tomu všemu dala ten správný smysl. Která by nebyla pro nikoho lží. Pro mě byla pravda vše, co jsem řekla, ale myslím, že rozdíl ženské a mužské logiky, cítění a myšlení, se prostě nesešly. Ve výsledku jsem se jen víc uzavřela, přestala sdílet a začala utíkat od rozhovorů a řešení.
Tenhle příběh začal výbuchem něčeho pěkného, příjemného, pokračoval obrovskou výzvou a snahou o otevření vztahu a přes manipulaci vedl až ke křiku nenávisti a procitnutí z naivity. Nejeden člověk na Rainbow mě varoval. Nekteří viděli energii, kterou ze mě vysává, jiní zase jeho intriky s dalšími ženami. Jeho vnitřní upír potřeboval sát lásku a tvářil se, že ji umí i dát. Potřebovala jsem si to však projít přesně tak, jak jsem si to prošla. Každý den z těch čtrnácti mi přinesl nový objev, poznání, pochopení. Poznala jsem víc svoji otevřenost, pochopila jak funguji, jak v něčem funguje Tom, možná i trochu víc vím, co je to láska, poznala jsem energii démonů i andělů a aspoň trošku zjistila, jak rozpoznat upíra.
Rainbow ale bylo mnohem pestřejší. Ikdyž se hodně času točilo okolo Igara, pořád ho zbylo dost na další věci. Mám před očima obrázky hor, do kterých jsme se s Tomem vydali sledovat kolibříky, taky vodopádů, kam směřoval rodinný výlet. Skupina asi třiceti nahých žen i mužů společně plavající řekou k vodopádům, vyhřívající se na skalách, sledující duhu v kapkách vody. Zní mi to teď jako pohádka.
Dvakrát jsme byli v potní chýši, kterou jsme i pomáhali stavět. Španělština při ceremonii byla sice trochu překážkou, na druhou stranu už něco málo i rozumíme.
Silnou zkušenosní byla medicína Kambo - jed amazonské žáby. Absolutní očista těla po fyzické i psychické stránce. Předcházel tomu u mě velký strach, ale ta čistá dětská energie, kterou jsem poté cítila byla dokonalou blažeností. Bohužel vzhledem k peripetiím s Igarem ne na dlouho.
Den, který byl hodně vyjímečný, započal ranním DMT. Proces, při kterém jsem si prožila znovuzrození. Koukat pak na svět kolem sebe, bylo jako zázrak. Všechno tak nové, krásné, čisté. A pak... pak zas lidi... vidět krásu v lidech mi někdy mysl trochu komplikuje.
Ještě ten stejný den večer byla komunitní LSD událost. Látka, která je na Rainbow běžně zakázaná, tady však bylo odsouhlaseno její užití. Správný záměr znamenal silný proces uvědomění. Bylo to jako puzzlík, který zapadl přesně na místo, kde obraz začne dávat smysl. Všechno se to ve mě tak ustabilnilo, že ikdyž to možná někdo bude mít chuť soudit, stejně to sem píši jako důležitou noc téhle cesty.
Pak už následovalo jenom pár rozhovorů k ujasnění a doba na Rainbow se naplnila. Nejenom časově, ale i pocitově. Odjeli jsme s dalšima třema klukama, zastavili se v kostele pro jídlo a přes zastávku v autoservisu a utvrzení se v tom, že pořád nemáme morál čekat na opravu, jsme se vydali na stejnou pláž, kde jsme byli na Silvestra. Nakonec se nám odjíždělo docela pěkně s lehkým srdcem do San Pancha. Cestou jsme ještě stihli dostat od místního policajta pokutu za nepřipoutání, kterou prvně směřoval k tisícům a nakonec se upokojil s dvěmi stovkami.
Kouzlo San Pancha bylo hlavně v lidech a dobrým jídlu. Proč v lidech? Protože jsem snad nikdy nezažila procházku po městě s tolika obejmutími a pozdravy "ahoj sestro". Na Rainbow se mezi lidmi vytvořila vazba a ikdyž jsme se s některými neznali ani jménem, věděli jsme, že jsme rodina a potkávat se v cizím městě s touhle vazbou bylo neuvěřitelné. Někdy až moc. Třeba ve chvíli, kdy jsme chtěli dojít na představení cirkusu, ale objímání cestou přes město zabralo tolik času, že jsme došli, až když cirkus skončil, přidali se k další skupince a šli zpátky.
Taky se k nám dostala informace trochu děsivá. Asi dva dny po našem odjezdu z Rainbow byli ostatní evakuováni policií, stejně jako nejbližší město, ve kterém bylo v ten den zastřeleno 25 lidí kvůli drogové válce mezi kartelem a policií. Přecejenom jsme pořád v Mexiku a tyhle věci se tu dějí. Tahle blízkost pro nás byla ale silným zásahem.
Posledním cílem tohohle psaní byla Pejote ceremonie. Cestování s Kolumbijkou, Američanem a Francouzem přes zastávku v Tequile ("jsme na spirituální cestě, ale Tequila v Tequile prostě musí být.") až tam. Společnost náročná na cestování, jelikož americko-kolumbijský pár se snaží žít bez peněz, ale je na jejich příkladě znát, jak to nefunguje. Naučili jsme se ale díky nim žebrat o benzín. Naplnit nádrž příspěvkama ochotných lidí je pro nás možná řešením na nějaký další úsek cesty, aby nás to finančně nesložilo.
Dojeli jsme do komunity a s velkou nejistotou zjišťovali, co nás čeká. Tom měl před touhle událostí zlé sny a já zase chřipku v plném proudu. Přesto jsme se oba rozhodli do toho jít. Tradice známá tisíce let, účastní se i děti, vede to mexická šamanka, prostě hodně hlasů pro. A tak přišla noc tančení u ohně, popíjení kaktusu, sezení na záchodě a čekání na ráno. Sledovali jsme lidi, zkoušeli odhalovat upíry, ikdyž v ženském těle pro Toma docela neúspěšně, a já se tak moc těšila na ráno, až půjdu spát, že když přišlo, byla jsem vzhůru ještě celý den, stejně jako Tom. Proč píši o neúspěchu odhalení upírů v ženském těle? Žena, kterou jsme v noci pozorovali a byla opravdu přitažlivá, si ve dne přišla pro Tomovu energii. Tak to tedy aspoň popisovala šamanka, která Toma čistila a léčila. Tom to ve chvíli kdy se to dělo prožíval dost podobně jako já Igara a tak mi tohle uzavření Rainbow kruhu přišlo tak strašně padnoucí.
Na instagramu Bezkonvenci jsou nějaké fotky, které vykreslují realitu víc než psaní.
Víte ale, co bylo na tom dni fakt nejtěžší? Chvíle, kdy paní přinesla štěňátka s tím, že hledají nový domov. Udržet to, že by to byla velká komplikace, bylo fakt těžký. Tak snad za rok v Česku.
Dnes jsme sice brali dodávkou další čtyři rainbowáky a celkem s osmi byli ma trhu, pak jsme se už ale vydali svojí cestou, jelikož těch kontaktů s lidma teď bylo trochu moc.
Tak vzhůru do velkoměsta.
Rainbow ale bylo mnohem pestřejší. Ikdyž se hodně času točilo okolo Igara, pořád ho zbylo dost na další věci. Mám před očima obrázky hor, do kterých jsme se s Tomem vydali sledovat kolibříky, taky vodopádů, kam směřoval rodinný výlet. Skupina asi třiceti nahých žen i mužů společně plavající řekou k vodopádům, vyhřívající se na skalách, sledující duhu v kapkách vody. Zní mi to teď jako pohádka.
Dvakrát jsme byli v potní chýši, kterou jsme i pomáhali stavět. Španělština při ceremonii byla sice trochu překážkou, na druhou stranu už něco málo i rozumíme.
Silnou zkušenosní byla medicína Kambo - jed amazonské žáby. Absolutní očista těla po fyzické i psychické stránce. Předcházel tomu u mě velký strach, ale ta čistá dětská energie, kterou jsem poté cítila byla dokonalou blažeností. Bohužel vzhledem k peripetiím s Igarem ne na dlouho.
Den, který byl hodně vyjímečný, započal ranním DMT. Proces, při kterém jsem si prožila znovuzrození. Koukat pak na svět kolem sebe, bylo jako zázrak. Všechno tak nové, krásné, čisté. A pak... pak zas lidi... vidět krásu v lidech mi někdy mysl trochu komplikuje.
Ještě ten stejný den večer byla komunitní LSD událost. Látka, která je na Rainbow běžně zakázaná, tady však bylo odsouhlaseno její užití. Správný záměr znamenal silný proces uvědomění. Bylo to jako puzzlík, který zapadl přesně na místo, kde obraz začne dávat smysl. Všechno se to ve mě tak ustabilnilo, že ikdyž to možná někdo bude mít chuť soudit, stejně to sem píši jako důležitou noc téhle cesty.
Pak už následovalo jenom pár rozhovorů k ujasnění a doba na Rainbow se naplnila. Nejenom časově, ale i pocitově. Odjeli jsme s dalšima třema klukama, zastavili se v kostele pro jídlo a přes zastávku v autoservisu a utvrzení se v tom, že pořád nemáme morál čekat na opravu, jsme se vydali na stejnou pláž, kde jsme byli na Silvestra. Nakonec se nám odjíždělo docela pěkně s lehkým srdcem do San Pancha. Cestou jsme ještě stihli dostat od místního policajta pokutu za nepřipoutání, kterou prvně směřoval k tisícům a nakonec se upokojil s dvěmi stovkami.
Kouzlo San Pancha bylo hlavně v lidech a dobrým jídlu. Proč v lidech? Protože jsem snad nikdy nezažila procházku po městě s tolika obejmutími a pozdravy "ahoj sestro". Na Rainbow se mezi lidmi vytvořila vazba a ikdyž jsme se s některými neznali ani jménem, věděli jsme, že jsme rodina a potkávat se v cizím městě s touhle vazbou bylo neuvěřitelné. Někdy až moc. Třeba ve chvíli, kdy jsme chtěli dojít na představení cirkusu, ale objímání cestou přes město zabralo tolik času, že jsme došli, až když cirkus skončil, přidali se k další skupince a šli zpátky.
Taky se k nám dostala informace trochu děsivá. Asi dva dny po našem odjezdu z Rainbow byli ostatní evakuováni policií, stejně jako nejbližší město, ve kterém bylo v ten den zastřeleno 25 lidí kvůli drogové válce mezi kartelem a policií. Přecejenom jsme pořád v Mexiku a tyhle věci se tu dějí. Tahle blízkost pro nás byla ale silným zásahem.
Posledním cílem tohohle psaní byla Pejote ceremonie. Cestování s Kolumbijkou, Američanem a Francouzem přes zastávku v Tequile ("jsme na spirituální cestě, ale Tequila v Tequile prostě musí být.") až tam. Společnost náročná na cestování, jelikož americko-kolumbijský pár se snaží žít bez peněz, ale je na jejich příkladě znát, jak to nefunguje. Naučili jsme se ale díky nim žebrat o benzín. Naplnit nádrž příspěvkama ochotných lidí je pro nás možná řešením na nějaký další úsek cesty, aby nás to finančně nesložilo.
Dojeli jsme do komunity a s velkou nejistotou zjišťovali, co nás čeká. Tom měl před touhle událostí zlé sny a já zase chřipku v plném proudu. Přesto jsme se oba rozhodli do toho jít. Tradice známá tisíce let, účastní se i děti, vede to mexická šamanka, prostě hodně hlasů pro. A tak přišla noc tančení u ohně, popíjení kaktusu, sezení na záchodě a čekání na ráno. Sledovali jsme lidi, zkoušeli odhalovat upíry, ikdyž v ženském těle pro Toma docela neúspěšně, a já se tak moc těšila na ráno, až půjdu spát, že když přišlo, byla jsem vzhůru ještě celý den, stejně jako Tom. Proč píši o neúspěchu odhalení upírů v ženském těle? Žena, kterou jsme v noci pozorovali a byla opravdu přitažlivá, si ve dne přišla pro Tomovu energii. Tak to tedy aspoň popisovala šamanka, která Toma čistila a léčila. Tom to ve chvíli kdy se to dělo prožíval dost podobně jako já Igara a tak mi tohle uzavření Rainbow kruhu přišlo tak strašně padnoucí.
Na instagramu Bezkonvenci jsou nějaké fotky, které vykreslují realitu víc než psaní.
Víte ale, co bylo na tom dni fakt nejtěžší? Chvíle, kdy paní přinesla štěňátka s tím, že hledají nový domov. Udržet to, že by to byla velká komplikace, bylo fakt těžký. Tak snad za rok v Česku.
Dnes jsme sice brali dodávkou další čtyři rainbowáky a celkem s osmi byli ma trhu, pak jsme se už ale vydali svojí cestou, jelikož těch kontaktů s lidma teď bylo trochu moc.
Tak vzhůru do velkoměsta.
středa 1. ledna 2020
To kouzelné období
Červený srpeček měsíce na obzoru, nebe poseté hvězdami, šum oceánu a kokosové palmy... romantika, dalo by se říct. Měsíc už zase dorůstá, stejně, jako kdykoliv jindy dle svého cyklu a naznačuje tím další odcestovaný měsíc, měsíc v Mexiku. To, že můžu sedět na pobřeží, opírat se o naši dodávku, vařit a snít, je po posledních zkušenostech tak nádherný pocit, že ho ani to pitomý nachlazení nepřemůže. Víc než týden jsem říkala rýmě "ne!", až v plné své síle zaútočila nejen na nos, ale i na průdušky a hlasivky. A tak ani zimní třicítky ve stínu nepřerušily mou každoroční tradici, sedánky se zázvorem. Romantika je tedy spíš kolem nás než v nás. Tom hrál zase v posledních dnech na honěnou se svým tlustým střevem, už se mu snad konečně podařilo vyhrát, jsme teď ale oba jak po bitvě.
Naposledy jsem myslím psala o tom, jak jsme se dostali do kartelového města Culiacán. To jsem ale netušila, že budeme mít tu čest poznat toto město ták důkladně. Možná jste už na facebooku, instagramu nebo Tomově blogu četli, co se dělo. Ve zkratce to pro svoji vzpomínku shrnu i sem. Když nám po 5 dnech oprav vrátili auto, dojeli jsme za město a ručička teploměru se přehoupla k 230 stupňům. Přemýšleli jsme vlastně jen malou chvíli a už byli na cestě zpátky do servisu. Přivítali jsme se jako staří známí a zjistili, že to bude asi větrákem a tak za tři hodiny to bude opravený. V servisu na zemi jsme si osmažili krevety se zeleninou a udělali perfektní tacos z darů od JCho, už skoro jako doma. Čekat nás ale nebavilo a tak jsme se z vycházky do nákupního centra vraceli až za tmy. Tři hodiny se protáhly na šest, nicméně auto jelo. Řádně jsme to s automechanikama oslavili ochutnávkou různých značek piv. Jazyková bariéra vedla k jednoslovnému vyjadřování, ale ticho rozhodně nebylo. Odnesla jsem si z toho večera ochranný svatý náramek, kšiltovku, piva a hlavně... tu dodávku! Se kterou jsme další den ani nevyjeli z města. Přehřála se, voda natekla do motoru a celý den na parkovišti před lékárnou, kde jsme byli při vaření skvělou atrakcí pro místní, byl na světě. Polo, šéf automechaniků, slíbil, že nám někoho pošle. No a tak po několika hodně dlouhých hodinách a výzvách přijeli dva dvacetiletí kluci, v autě, který se startovalo zvenku přes kabely, aby nám řekli, že to můžem řídit a dojet do servisu. A tak jsme jeli. Dvěstě metrů. Uprostřed křižovatky to zase přestalo fungovat. Fanfárové troubení naštvaných řidičů nás provázelo celou dobu tlačení na další parkoviště. Kluci, kteří nám ujeli, k nám pak suveréně asi půl kiláku couvali. Další verdikt zněl: "budu řídit já!". No a tak jsme ujeli dalších dvěstě metrů. Následovaly pokusy lití nějaké kapaliny na ucpání díry. Olej v barvě i konzistenci bílé kávy však naznačoval, že tohle lithium, či něco, co zní podobně, nevyřeší. Další odtahovka, tentokrát jsme už i věděli kam jedem. To se ale trošku změnilo. Skončili jsme na vrakovišti v Polově "kanceláři", dva kilometry za městem, s týranýma psama a nepříjemným smradem z jejich trusu, s příslibem, že zítra budou na dodávce pracovat a co nevidět můžeme odjet. Zvyknout si na to místo bylo prakticky nemožné. Každý den to očekávání "přijedou ráno, budou na to pracovat, večer to třeba bude", naráželo dost tvrdě na realitu. Přijeli odpoledne, kouřili, jedli, váleli se a občas pracovali na jiných autech. Někdy teda i na našem, to ale zřídka. Ve dne bylo takový horko, že skoro nebylo možný venku vydržet. Zkoušeli jsme procházky, box a sebeobranu, péči o psy a tak, ale nervy byly k prasknutí. Zachránila nás Maritriny, která se nám ozvala přes Couchsurfing a nevěřila nám, že si s vrakovištěm nevymýšlíme. Zděšení, když nás navštívila, bylo branou k naději na lepší život v dalších dnech. Vzala nás k sobě, na noc. Spali jsme v domě se sprchou, záchodem a bez smradu. Jediným problémem byla kočka. Pro nás to byl problém kvůli našim alergiím, pro Maritriny ale proto, že jí celou noc škrábala na dveře. Byla to naše první a poslední noc v tom domě. Ráno jsme totiž znovu se svými věcmi odemykali bránu vrakoviště a doufali v zázrak. Ten se stal, ale jinak, než jsme mysleli.
Večer téhož dne nás Maritriny vyzvedla s tím, že jedeme k jejim kamarádům, kteří aspoň trochu umí anglicky. Tak vstoupili Liz a Julio do našeho života. Seděli jsme společně dlouho do noci před domem a snažili se komunikovat. My španělsky, oni anglicky. Učili jsme se jazykolamy a ikdyž to k hlubokým debatám mělo daleko, byla to zábava. Přidala se i Maritrinina partnerka, čímž se náš okruh místní rodiny zase zvětšil. Jenomže.. po půlnoci jsme byli zase odvezeni na vrakoviště. Trochu příběh jako z Popelky. Naštěstí to byl jenom začátek.
Společný výlet do Altaty k moři, chobotnice k obědu a komáří útoky nás zas o trošičku víc sblížily. V Altatě jsme s Tomem zůstali 2 noci. V Maritrinině domě v neskutečně moderním turistickém rezortu. Bazén, šlapadla, pláž, skvělé vlny a dům, ve kterém jsme měli každý svůj pokoj... super restart po vrakovišti.
Vraceli jsme se s očekáváním, že si ještě ten den budeme moct vyzvednout auto. Štěstí na cestě tomu nasvědčovalo. Při stopování zastavilo první auto po pár vteřinách a v ohrádce traku nás vezlo polovinu hodinové cesty. Hned při výstupu na zastávce zastavil autobus, který nám usnadnil ten zbytek. Byli jsme zmatení, když řidič nechtěl peníze. Očekával je však u výstupu, jak je tu zjevně běžné. Na nádraží jsme chtěli ochutnat Tacos, objednali jsme dvě, nějaký pán další dvě přiobjednal, celé i s Colou k tomu to zaplatil a zmizel v odjíždějícím autobusu. Nakonec jsme se krásně časově sešli s Maritriny, která nás svezla ty dva kilometry za město. No neřekli byste, že po těchto štístkách bude i auto šťastně opraveno? ...Nebylo!
A tak následovaly další dny s Liz a Juliem. Chvíle, kdy i cesta do kina a Star Wars, který mě tak děsně nebaví, byla vlastně super. Stejně jako hraní domina, ochutnávání mexických specialit, vaření fazolek na smetaně a ovocných knedlíků jako zástupce české kuchyně, rodinné večeře i snídaně a modlitby s rodiči Liz. Vydali jsme se i do kostela, pomodlit se za úspěšnou opravu. Tom si stihl u ševce nechat opravit boty a já dostala několik kousků nového oblečení i bot. Když se o nás Liz nemohla jeden večer starat, odvezla nás ke svým kamarádům na hlídání a zase nás vyzvedla. Vtipkovali o nás jako o svých adoptivních dětech, ale myslím, že nás měli rádi stejně, jako my je. Taky myslím, že z nich budou jednou skvelí rodiče.
Času bylo dost na to, aby se některé akce stihli i zopakovat. A tak jsme byli u kamarádů Abela a Oskara ještě jeden večer, tentokrát i s dalšíma lidma na jejich posádě a taky jsme na víkend jeli znovu do Altaty na svatbu Juliovi sestřenice. Svatba jako taková mě moc nebavila, ale mořské plody jako předkrm, ryba jako hlavní chod a zmrzlina jako dezert to dobře vykompenzovaly. Jako malý revanž jsme jim večer zatancovali českou polku a valčík.
Den před Štědrým dnem byl plný darů. Prvně se Tom dočkal opravy zubu. Stálo ho to třistapadesát korun, což za dvouhodinový výkon byla nečekaně příznivá cena. Zubař nás pobavil oznámením, že udělá obrázek. Místo rentgenu však vzal mobil, vyfotil Tomovu otevřenou pusu a ukázal nám obrázek. Liz jako hodná máma, která tam s námi celou dobu byla, říkala, že to je takový zubařský standart, ovšem světlo, které samo ujíždělo a po několika vteřinách od namíření opět osvětlovalo podlahu, zas takový standart není.
Druhým darem bylo ... co? ... Auto! Nablýskené z myčky se zvukem traktoru. Bylo nám jasné, že není všechno tak, jak má být, naděje na odjezd ale byla silnější než zlost. A tak jsem nějak zkousla i ulomené zpětné zrcádko a umatlané sedačky s otisky černých, olejových ruk. Jenomže už byl zase večer. Štědrý den bude přejezdový, doufali jsme. A byl! Možnost wifi v Lizině domě mi dala možnost aspoň trochu nasát vánoční atmosféru prostřednictvím instagramových fotek. Přišlo mi to trochu smutný, ale zároveň mě to naplňovalo. Naše nejistota totiž nedovolovala vánoční přípravy. A tak jsme si to letos zkusili jinak. Hodně jinak. Toma ráno přepadla depka a stesk. To pak znamenalo dopolední balení protkané silnýma emocema a mým pocitem neštěstí, že letos nebudou Vánoce. V silným napětí jsme se rozloučili a vyjeli. Dojeli jsme do půlky města (znovu) a ozvala se Liz, že jsme u ní nechali nabíječku na notebook. Vracení se přeplněným městem v horku, bez klimatizace, nám k vánočnímu ladění moc nepřispelo. Ale v šest večer jsme skoro po měsíci, dle původního plánu, konečně dojeli do Mazatlánu, před město, na pláž.
Naší večeří se stal tuňák od Andrewa z Oregonu, z doby, kdy jsme pracovali u Gail. Salát nahradil mix zeleninky v konzervě a křupavým trojobalem byly křupavé mexické tortily. Vystříhali jsme si z papíru pár ozdůbek, ozdobili dodávku a snědli cukroví - krekry s čokoládovým topingem či marmeládou. Ke stromečku jsme se vydali kus po pláži. Za plotem, v budově s velkými okny, byl za jedním z nich ozdobený stromeček. Mělo to kouzlo, kouzlo Vánoc. Dostala jsem u stromečku i dáreček - básničku. Měla by být i na stránkách bezkonvenci.cz v příspěvcích. Tak koukněte, je moc hezká.
A pro dodržení aspoň nějaké tradice jsme trochu netradičně rozdělali oheň a s flétnou si zahráli a zazpívali pár českých koled. Na to, jak ten den začínal, končil vcelku hezky. Dozvěděla jsem se pak, že podle horoskopu ryby opravdu potřebují cítit kouzlo Vánoc, ať už v jakékoliv podobě.
Město Mazatlán další vánoční den nic jako vánoční atmosféru úplně nevyjadřovalo. Lidi se koupali v moři, opalovali se a nakupovali. V kostele aspoň blikaly okolo Ježíška světýlka a kometa, ale na to jsme při lízání zmrzliny rychle zapomněli. Mexické palety - totiž zmrzliny z čerstvého ovoce, jsou hrozně skvělý.
Z výhledového kopce jsme si potom vyhlédli místo, kde bychom měli podle campingové aplikace spát. Ikdyž se nám nechtělo tak daleko na poloostrově zajíždět, udělali jsme to. Naštěstí! Dojeli jsme totiž na místo, kde už dva týdny bydleli Fred s Alysson - kanadský pár, se kterým jsme se spřátelili v San Carlos při záplavě a uvíznutí v bahně. To bylo radosti. K snídaní nám Fred mačetou otevřel čerstvý kokos. Kempovali jsme totiž na pláži u lesa kokosových palem. Ten údajně patří El Chapovi, vůdci kartelu, to jsme ale nezjistili, jak by nás mělo ovlivnit. Dostali jsme ještě pár rad a rozloučili se. Odjížděli. Měli jsme tedy zase prostor odpoledne najít automechanika. Ten byl sice zhulenej, avšak po deseti minutách opravy časování zněl motor mnohem líp. Takhle rychle? To by šlo! Stejně jsme ještě dva dny na tom místě zůstali. Jeli lodí do města, dát si znovu paletu, procházeli se a šnorchlovali. Když jsme chtěli odjet, ...co myslíte? ...nešlo nastartovat. Jen to cvaklo a nic. V tomhle případě nám však dokázali pomoct jen návštěvníci pláže, kteří nám baterku, díky startovacím kabelům od Franka ze San Francisca, nahodili. A zde se spojuje začátek tohohle textu s tímto dnem.
Od té doby, co jsem to začla psát už zase ale dva dny uplynuly. Dva dny, kdy jsme zase na jiné pláži, tentokrát s komfortem sprch a téměř bez komárů. Dny, kdy si uvědomujeme, že s aktuální spotřebou dodávky nejsme schopní finančně vyjít, proto měníme plány a přemýšlíme co s tím. Jsme už blízko Rainbow, na které míříme, tak doufáme, že přinese nějaké nové nápady. Finanční zásoby se tenčí a Mexiko je tak strašně obrovská země. Co s tím? Prodat auto v Mexiku? Zjevně ne úplně legální a taky co potom bez auta? No, teď víme, že Rainbow, co potom, to nejspíš zjistíme potom.
Tak jsem se tím psaním dostala až do pozdního večera, což znamená, že za pár hodin tady máme Nový rok. Vzpomínám na všechny předchozí Silvestry, pár už jich za sebou taky mám, až mě to překvapuje. Poslední roky byl každý jiný, hodně jiný, a tenhle tu řadu jenom rozvíjí. Je výjímečný, stejně jako celý uplynulý rok. Začalo to psaním bakalářky, novými i starými pracemi, státnicema, promocí, loučením s Brnem, měsícem v Norsku a Švédsku a vyvrcholilo to odletem do Ameriky. Jaro bylo hodně o učení a o práci s dětma i dospělýma, léto o loučení a podzim o cestování a hledání funkčních možností, abysme to s Tomem zvládli. Všechno to ale bylo provázeno lidmi. V tenhle Silvestrovský večer, kdy jsme se shodli, že zkusíme Silvestr jinak, sami, což je pro nás oba naprostý nezvyk, mi beží hlavou hodně vzpomínek. Na všechny ty akce - lyže, sauny, vodu, teambuildingy, dobrovolničení, festivaly, volejbaly, hospody i čajovny. Na všechna přátelství, procházky, koupání, čas s rodinou, poznávání nových lidí i nalézání či budování vztahu s těmi, kteří v mém životě mají důležitou roli. Je mi smutno, že teď nemůžu být s nikým z Vás, jsem ale vděčná za všechny tyhle vzpomínky, díky, že jsou a můžou být. Určitě bych si je bez tohoto způsobu oslavy Silvestra všechny nepřipoměla.
Takže Šťastný Nový rok Vám všem! Nezapomínejme, že svýma myšlenkama, toho můžeme tolik ovlivnit, vnímejme svoje myšlenky a udělejme si další rok magicky hravý.
PS: A víte co? Nakonec ten večer vůbec nebyl takový, jaký jsem myslela, že bude. Ještě než jsem to stihla zveřejnit, zaparkovala vedle nás rodina v dodávce. Češka Dobromila s americkým manželem Michaelem a česky mluvící dcerou Míšou.
Taky jsme dostali zprávu od Maritriny, ať jsme připraveni na případnou střelbu do vzduchu. Prý to není nebezpečné, ale je dobré to vědět.
Takže sociální vyžití i informovanost.
No večer v češtině jsme fakt potřebovali... Magie?
Naposledy jsem myslím psala o tom, jak jsme se dostali do kartelového města Culiacán. To jsem ale netušila, že budeme mít tu čest poznat toto město ták důkladně. Možná jste už na facebooku, instagramu nebo Tomově blogu četli, co se dělo. Ve zkratce to pro svoji vzpomínku shrnu i sem. Když nám po 5 dnech oprav vrátili auto, dojeli jsme za město a ručička teploměru se přehoupla k 230 stupňům. Přemýšleli jsme vlastně jen malou chvíli a už byli na cestě zpátky do servisu. Přivítali jsme se jako staří známí a zjistili, že to bude asi větrákem a tak za tři hodiny to bude opravený. V servisu na zemi jsme si osmažili krevety se zeleninou a udělali perfektní tacos z darů od JCho, už skoro jako doma. Čekat nás ale nebavilo a tak jsme se z vycházky do nákupního centra vraceli až za tmy. Tři hodiny se protáhly na šest, nicméně auto jelo. Řádně jsme to s automechanikama oslavili ochutnávkou různých značek piv. Jazyková bariéra vedla k jednoslovnému vyjadřování, ale ticho rozhodně nebylo. Odnesla jsem si z toho večera ochranný svatý náramek, kšiltovku, piva a hlavně... tu dodávku! Se kterou jsme další den ani nevyjeli z města. Přehřála se, voda natekla do motoru a celý den na parkovišti před lékárnou, kde jsme byli při vaření skvělou atrakcí pro místní, byl na světě. Polo, šéf automechaniků, slíbil, že nám někoho pošle. No a tak po několika hodně dlouhých hodinách a výzvách přijeli dva dvacetiletí kluci, v autě, který se startovalo zvenku přes kabely, aby nám řekli, že to můžem řídit a dojet do servisu. A tak jsme jeli. Dvěstě metrů. Uprostřed křižovatky to zase přestalo fungovat. Fanfárové troubení naštvaných řidičů nás provázelo celou dobu tlačení na další parkoviště. Kluci, kteří nám ujeli, k nám pak suveréně asi půl kiláku couvali. Další verdikt zněl: "budu řídit já!". No a tak jsme ujeli dalších dvěstě metrů. Následovaly pokusy lití nějaké kapaliny na ucpání díry. Olej v barvě i konzistenci bílé kávy však naznačoval, že tohle lithium, či něco, co zní podobně, nevyřeší. Další odtahovka, tentokrát jsme už i věděli kam jedem. To se ale trošku změnilo. Skončili jsme na vrakovišti v Polově "kanceláři", dva kilometry za městem, s týranýma psama a nepříjemným smradem z jejich trusu, s příslibem, že zítra budou na dodávce pracovat a co nevidět můžeme odjet. Zvyknout si na to místo bylo prakticky nemožné. Každý den to očekávání "přijedou ráno, budou na to pracovat, večer to třeba bude", naráželo dost tvrdě na realitu. Přijeli odpoledne, kouřili, jedli, váleli se a občas pracovali na jiných autech. Někdy teda i na našem, to ale zřídka. Ve dne bylo takový horko, že skoro nebylo možný venku vydržet. Zkoušeli jsme procházky, box a sebeobranu, péči o psy a tak, ale nervy byly k prasknutí. Zachránila nás Maritriny, která se nám ozvala přes Couchsurfing a nevěřila nám, že si s vrakovištěm nevymýšlíme. Zděšení, když nás navštívila, bylo branou k naději na lepší život v dalších dnech. Vzala nás k sobě, na noc. Spali jsme v domě se sprchou, záchodem a bez smradu. Jediným problémem byla kočka. Pro nás to byl problém kvůli našim alergiím, pro Maritriny ale proto, že jí celou noc škrábala na dveře. Byla to naše první a poslední noc v tom domě. Ráno jsme totiž znovu se svými věcmi odemykali bránu vrakoviště a doufali v zázrak. Ten se stal, ale jinak, než jsme mysleli.
Večer téhož dne nás Maritriny vyzvedla s tím, že jedeme k jejim kamarádům, kteří aspoň trochu umí anglicky. Tak vstoupili Liz a Julio do našeho života. Seděli jsme společně dlouho do noci před domem a snažili se komunikovat. My španělsky, oni anglicky. Učili jsme se jazykolamy a ikdyž to k hlubokým debatám mělo daleko, byla to zábava. Přidala se i Maritrinina partnerka, čímž se náš okruh místní rodiny zase zvětšil. Jenomže.. po půlnoci jsme byli zase odvezeni na vrakoviště. Trochu příběh jako z Popelky. Naštěstí to byl jenom začátek.
Společný výlet do Altaty k moři, chobotnice k obědu a komáří útoky nás zas o trošičku víc sblížily. V Altatě jsme s Tomem zůstali 2 noci. V Maritrinině domě v neskutečně moderním turistickém rezortu. Bazén, šlapadla, pláž, skvělé vlny a dům, ve kterém jsme měli každý svůj pokoj... super restart po vrakovišti.
Vraceli jsme se s očekáváním, že si ještě ten den budeme moct vyzvednout auto. Štěstí na cestě tomu nasvědčovalo. Při stopování zastavilo první auto po pár vteřinách a v ohrádce traku nás vezlo polovinu hodinové cesty. Hned při výstupu na zastávce zastavil autobus, který nám usnadnil ten zbytek. Byli jsme zmatení, když řidič nechtěl peníze. Očekával je však u výstupu, jak je tu zjevně běžné. Na nádraží jsme chtěli ochutnat Tacos, objednali jsme dvě, nějaký pán další dvě přiobjednal, celé i s Colou k tomu to zaplatil a zmizel v odjíždějícím autobusu. Nakonec jsme se krásně časově sešli s Maritriny, která nás svezla ty dva kilometry za město. No neřekli byste, že po těchto štístkách bude i auto šťastně opraveno? ...Nebylo!
A tak následovaly další dny s Liz a Juliem. Chvíle, kdy i cesta do kina a Star Wars, který mě tak děsně nebaví, byla vlastně super. Stejně jako hraní domina, ochutnávání mexických specialit, vaření fazolek na smetaně a ovocných knedlíků jako zástupce české kuchyně, rodinné večeře i snídaně a modlitby s rodiči Liz. Vydali jsme se i do kostela, pomodlit se za úspěšnou opravu. Tom si stihl u ševce nechat opravit boty a já dostala několik kousků nového oblečení i bot. Když se o nás Liz nemohla jeden večer starat, odvezla nás ke svým kamarádům na hlídání a zase nás vyzvedla. Vtipkovali o nás jako o svých adoptivních dětech, ale myslím, že nás měli rádi stejně, jako my je. Taky myslím, že z nich budou jednou skvelí rodiče.
Času bylo dost na to, aby se některé akce stihli i zopakovat. A tak jsme byli u kamarádů Abela a Oskara ještě jeden večer, tentokrát i s dalšíma lidma na jejich posádě a taky jsme na víkend jeli znovu do Altaty na svatbu Juliovi sestřenice. Svatba jako taková mě moc nebavila, ale mořské plody jako předkrm, ryba jako hlavní chod a zmrzlina jako dezert to dobře vykompenzovaly. Jako malý revanž jsme jim večer zatancovali českou polku a valčík.
Den před Štědrým dnem byl plný darů. Prvně se Tom dočkal opravy zubu. Stálo ho to třistapadesát korun, což za dvouhodinový výkon byla nečekaně příznivá cena. Zubař nás pobavil oznámením, že udělá obrázek. Místo rentgenu však vzal mobil, vyfotil Tomovu otevřenou pusu a ukázal nám obrázek. Liz jako hodná máma, která tam s námi celou dobu byla, říkala, že to je takový zubařský standart, ovšem světlo, které samo ujíždělo a po několika vteřinách od namíření opět osvětlovalo podlahu, zas takový standart není.
Druhým darem bylo ... co? ... Auto! Nablýskené z myčky se zvukem traktoru. Bylo nám jasné, že není všechno tak, jak má být, naděje na odjezd ale byla silnější než zlost. A tak jsem nějak zkousla i ulomené zpětné zrcádko a umatlané sedačky s otisky černých, olejových ruk. Jenomže už byl zase večer. Štědrý den bude přejezdový, doufali jsme. A byl! Možnost wifi v Lizině domě mi dala možnost aspoň trochu nasát vánoční atmosféru prostřednictvím instagramových fotek. Přišlo mi to trochu smutný, ale zároveň mě to naplňovalo. Naše nejistota totiž nedovolovala vánoční přípravy. A tak jsme si to letos zkusili jinak. Hodně jinak. Toma ráno přepadla depka a stesk. To pak znamenalo dopolední balení protkané silnýma emocema a mým pocitem neštěstí, že letos nebudou Vánoce. V silným napětí jsme se rozloučili a vyjeli. Dojeli jsme do půlky města (znovu) a ozvala se Liz, že jsme u ní nechali nabíječku na notebook. Vracení se přeplněným městem v horku, bez klimatizace, nám k vánočnímu ladění moc nepřispelo. Ale v šest večer jsme skoro po měsíci, dle původního plánu, konečně dojeli do Mazatlánu, před město, na pláž.
Naší večeří se stal tuňák od Andrewa z Oregonu, z doby, kdy jsme pracovali u Gail. Salát nahradil mix zeleninky v konzervě a křupavým trojobalem byly křupavé mexické tortily. Vystříhali jsme si z papíru pár ozdůbek, ozdobili dodávku a snědli cukroví - krekry s čokoládovým topingem či marmeládou. Ke stromečku jsme se vydali kus po pláži. Za plotem, v budově s velkými okny, byl za jedním z nich ozdobený stromeček. Mělo to kouzlo, kouzlo Vánoc. Dostala jsem u stromečku i dáreček - básničku. Měla by být i na stránkách bezkonvenci.cz v příspěvcích. Tak koukněte, je moc hezká.
A pro dodržení aspoň nějaké tradice jsme trochu netradičně rozdělali oheň a s flétnou si zahráli a zazpívali pár českých koled. Na to, jak ten den začínal, končil vcelku hezky. Dozvěděla jsem se pak, že podle horoskopu ryby opravdu potřebují cítit kouzlo Vánoc, ať už v jakékoliv podobě.
Město Mazatlán další vánoční den nic jako vánoční atmosféru úplně nevyjadřovalo. Lidi se koupali v moři, opalovali se a nakupovali. V kostele aspoň blikaly okolo Ježíška světýlka a kometa, ale na to jsme při lízání zmrzliny rychle zapomněli. Mexické palety - totiž zmrzliny z čerstvého ovoce, jsou hrozně skvělý.
Z výhledového kopce jsme si potom vyhlédli místo, kde bychom měli podle campingové aplikace spát. Ikdyž se nám nechtělo tak daleko na poloostrově zajíždět, udělali jsme to. Naštěstí! Dojeli jsme totiž na místo, kde už dva týdny bydleli Fred s Alysson - kanadský pár, se kterým jsme se spřátelili v San Carlos při záplavě a uvíznutí v bahně. To bylo radosti. K snídaní nám Fred mačetou otevřel čerstvý kokos. Kempovali jsme totiž na pláži u lesa kokosových palem. Ten údajně patří El Chapovi, vůdci kartelu, to jsme ale nezjistili, jak by nás mělo ovlivnit. Dostali jsme ještě pár rad a rozloučili se. Odjížděli. Měli jsme tedy zase prostor odpoledne najít automechanika. Ten byl sice zhulenej, avšak po deseti minutách opravy časování zněl motor mnohem líp. Takhle rychle? To by šlo! Stejně jsme ještě dva dny na tom místě zůstali. Jeli lodí do města, dát si znovu paletu, procházeli se a šnorchlovali. Když jsme chtěli odjet, ...co myslíte? ...nešlo nastartovat. Jen to cvaklo a nic. V tomhle případě nám však dokázali pomoct jen návštěvníci pláže, kteří nám baterku, díky startovacím kabelům od Franka ze San Francisca, nahodili. A zde se spojuje začátek tohohle textu s tímto dnem.
Od té doby, co jsem to začla psát už zase ale dva dny uplynuly. Dva dny, kdy jsme zase na jiné pláži, tentokrát s komfortem sprch a téměř bez komárů. Dny, kdy si uvědomujeme, že s aktuální spotřebou dodávky nejsme schopní finančně vyjít, proto měníme plány a přemýšlíme co s tím. Jsme už blízko Rainbow, na které míříme, tak doufáme, že přinese nějaké nové nápady. Finanční zásoby se tenčí a Mexiko je tak strašně obrovská země. Co s tím? Prodat auto v Mexiku? Zjevně ne úplně legální a taky co potom bez auta? No, teď víme, že Rainbow, co potom, to nejspíš zjistíme potom.
Tak jsem se tím psaním dostala až do pozdního večera, což znamená, že za pár hodin tady máme Nový rok. Vzpomínám na všechny předchozí Silvestry, pár už jich za sebou taky mám, až mě to překvapuje. Poslední roky byl každý jiný, hodně jiný, a tenhle tu řadu jenom rozvíjí. Je výjímečný, stejně jako celý uplynulý rok. Začalo to psaním bakalářky, novými i starými pracemi, státnicema, promocí, loučením s Brnem, měsícem v Norsku a Švédsku a vyvrcholilo to odletem do Ameriky. Jaro bylo hodně o učení a o práci s dětma i dospělýma, léto o loučení a podzim o cestování a hledání funkčních možností, abysme to s Tomem zvládli. Všechno to ale bylo provázeno lidmi. V tenhle Silvestrovský večer, kdy jsme se shodli, že zkusíme Silvestr jinak, sami, což je pro nás oba naprostý nezvyk, mi beží hlavou hodně vzpomínek. Na všechny ty akce - lyže, sauny, vodu, teambuildingy, dobrovolničení, festivaly, volejbaly, hospody i čajovny. Na všechna přátelství, procházky, koupání, čas s rodinou, poznávání nových lidí i nalézání či budování vztahu s těmi, kteří v mém životě mají důležitou roli. Je mi smutno, že teď nemůžu být s nikým z Vás, jsem ale vděčná za všechny tyhle vzpomínky, díky, že jsou a můžou být. Určitě bych si je bez tohoto způsobu oslavy Silvestra všechny nepřipoměla.
Takže Šťastný Nový rok Vám všem! Nezapomínejme, že svýma myšlenkama, toho můžeme tolik ovlivnit, vnímejme svoje myšlenky a udělejme si další rok magicky hravý.
PS: A víte co? Nakonec ten večer vůbec nebyl takový, jaký jsem myslela, že bude. Ještě než jsem to stihla zveřejnit, zaparkovala vedle nás rodina v dodávce. Češka Dobromila s americkým manželem Michaelem a česky mluvící dcerou Míšou.
Taky jsme dostali zprávu od Maritriny, ať jsme připraveni na případnou střelbu do vzduchu. Prý to není nebezpečné, ale je dobré to vědět.
Takže sociální vyžití i informovanost.
No večer v češtině jsme fakt potřebovali... Magie?
neděle 8. prosince 2019
To jsou ale "náhody"
Na pláži jsme nakonec strávili celý týden. Ne proto, že by bahno vysychalo tak dlouho, spíš se nám tam zalíbilo. Pořád se něco dělo a trošku jsme se nakazili od kanaďanů, kteří každý večer znovu a znovu tvrdili, jak ráno odjedou. Byla to fakt nová zkušenost, kdy jsme mohli poznávat město i okolí a vytvářet si tam známý. Věděli jsme, kam jet do koupelny, kde jsou slevy v supermarketu a i já už jsem se prostorově orientovala. Byli jsme s nomádskýma sousedama v restauraci na pobřeží, kde jsme s obavami snědli koktejl z mořských plodů, sledovali jsme delfíny, ze střech dodávek jsme koukali na nádherné západy slunce a po večerech hráli hry nebo seděli u ohně. Taky jsme si koupili šnorchl a já se poprvé v životě podívala pod hladinu moře. Neskutečně mě nadchlo, co jsem tam viděla. Šnorchlování u babičky v lavoru je tomu slabou konkurencí.
Hodně času jsme strávili péčí o dodávku. Fred nám vyměnil olej a určitě s Tomem udělali hodně dalšího, což se necítím kompetentní popisovat. Odjížděli jsme v úterý ráno s pocitem, že jsme naplnili potenciál nabízených možností tohoto místa.
Během toho týdne se opravdu hodně často točily témata okolo nebezpečnosti Culiacánu a vlastně celýho regionu. Skoro jsem upadla v přesvědčení, že je tam válka a jenom pouhý projetí městem nás může stát život. Stejně jsme se ale rozhodli šetřit čas a zvolili jsme výhledovou cestu po pobřeží, byť přes Culiacán.
Koupili jsme cestou datovou simkartu, abysme si po čtvrt roce dopřáli mobilní internet, a u toho znovu získali informaci, že Culiacán je fakt nebezpečnej. Tentokrát od člověka, pocházejícího přímo odtud.
Couchsurfing nás přiměl zastavit v Los Mochis. Když Alejandra, i po týdnu mýho neodepisováni, nezanevřela na možnost setkání s náma, rozhodli jsme se tomu dát šanci. Nevím, do jaký míry to bylo naše rozhodnutí, přijde mi ale, že nám tím vesmír přichystal další z uvědomění propletenosti různých náhod. Na večeru s pouličním Tacos a v baru nebylo nic moc inspirativního k psaní, vlastně i další společnej den s Al byl víc než poklidnej. Hráli jsme si na dětským hřišti, dali si zmrzku a takový ty věci, co kamarádi dělají, silnej zážitek ale přišel večer. Seděli jsme na jediným kopci široko daleko, povídali a popíjeli. Na chvíli se k nám přidali tři docela přiopilí kluci, něco kolem patnácti let. Nejspíš chtěli zavolat Uber a pak je zaujalo, že jsme cizinci. Z jednoslovných pokusů o angličtinu je vytrhly až sirény a světla blikajících přijíždějících aut. V tom okamžiku se kolem nás objevilo víc než deset ozbrojených policajtů. Někteří v maskách a se samopalama, někteří jen v uniformách. Naivně jsem si myslela, že vyslechnou ty kluky, pak je odvezou domů a tím to skončí. Tuhle představu mi naboural jeden z policajtů, kterej mě strkal k autu spolu s ostatními a přikazoval, ať dáme ruce na kapotu. Někteří prohledali Tomův batoh i mikinu, ti se samopalama stáli v půlkruhu kolem nás a v očích měli děsnou přísnost. Následoval několika minutovej rozhovor s Al, po kterým nás všechny nechali jít. Pro kluky přijel Uber, my odjeli autem s Al a všechno bylo, jako by se nic nestalo. Ono se taky nic nestalo, emoce v nás ale byly hodně silný.
Vlastně to bylo už třetí setkání s mexickou policií ve dvou dnech, ovšem to nejvýraznější. Prvně jsme byli opět vybráni hraniční policií na kontrolu vozidla. A podruhý ve chvíli, kdy jsem úlevně vydechla, že jsem se s dodávkou vymotala z hektickýho města, nás náhodná hlídka zastavila přesně v místě, kde aplikace ukazovala značku "zkorumpovaná policie". Chlapík neuměl anglicky ani slovo a my ještě nebyli zkušení v používání hlasovýho překladače. Vypadalo to, že dostaneme pokutu a sebere mi řidičák, protože jsme měli spz v autě a ne tam, kde mají být. Důvodem toho byly příběhy cestovatelů, kterým mexická policie odmontovala spz a za jejich vrácení požadovala třista pessos. Nejspíš ale pána nebavila složitá komunikace a tak odjel rychleji, než jsem stihla najít šroubky na přidělání. Tolik teda prozatím ke zkušenostem s policií a fakt si přeju, aby počet setkání nestoupal tak rychle.
Ten den později večer jsme se sešli s kamarádkou Al, učitelkou hudby Dulce, a v jejím bytě poslouchali střídavě českou a mexickou hudbu.
Na noc jsme dostali vlastní pokoj v domě Aliných rodičů a další den ráno jsme se společně s rodinou připravovali na odjezd do Mazatlánu. Podle plánu jsme společně vyjeli a my jsme s dodávkou následovali jejich trasu. Nevím, co přesně se pak před Culiacánem stalo, ale věděli jsme, že dál nedojedem. Divný zvuky motoru, hnědá kapalina vytékající z coolantu a voda všude pod autem nasvědčovaly tomu, že se naše plány právě změnily. Al s maminkou zavolaly servisní službu, slíbily nám pomoc na telefonu a odjely. Servisáci nám pak lámanou angličtinou vysvětlili možný postup, zavolali automechanika, jehož příjezd a oznámení, že řízením vozu problém zhoršíme, nás stálo pětistovku. A stálo by i víc kdybysme mu tím nedali všechny peníze, který jsme u sebe měli. Většina věcí se ale řešila tak nějak kolem nás a ikdyž jsme se snažili komunikovat a chápat, co se děje, rozhodli jsme se důvěřovat známým, nenásledovat rady servisáků a pak už jsme jen dlouho čekali na odtahovku.
Do servisu jsme dojeli až za tmy. Balení věcí na následující dny do batohů mi navodilo pocit totálního bezdomovectví. Auto musí zůstat v servisu možná pět dní, jsme v Culiacánu, v městě, před kterým nás tolik lidí varovalo a netušíme, co budem dělat. Zachránil nás Couchsurfing a muž JC.
V servisu jsme se opět sešli s Alinou rodinou. Nezdálo se jim, že možná cena opravy stoupá ke třiceti tisícům a tak dlouho ještě s mechanikem něco řešili. Al nám pomáhala komunikovat s JC, jehož angličtina je trošku nerozvinutá. Jejich posledním pomocným gestem bylo, že nás k JCmu odvezli, promluvili s ním, aby zjistili, že jsme v bezpečí, dali nám sushi a odjeli.
Byli jsme z toho dne dost vykulení, ale sběh situací, který nás přivedl až do nynějšího malinkého pokojíčku nás skoro dojal. Náš domov teď sice pořád stojí mezi vraky u automechaniků, jeho alternativa v podobě bydlení v domě se sprchou je ale taky celkem přijatelná. Ještě ten večer nás JC vzal do města na mexické sushi a na baseballový zápas. Přes google překladač nám povídal o místním kartelu, který je údajně největší na světě a má víc zaměstnanců než CocaCola. Další den jsme si tak trochu vyzkoušeli i spolupráci s kartelem, kdy jsme potřebovali vyměnit peníze a dostali jsme doporučení měnit je na ulici na černým trhu. Jejich kurz ale zdaleka nebyl tak dobrý, jak měl být a tak z toho kromě pár pessos byla spíš jen dobrá zkušenost. Zvládli jsme si už i sami dát tacos na ulici a našli jsme kapli, ve které se lidi modlí, aby drogy dorazili vpořádku do USA.
Změnilo se mi docela vnímání slova kartel. Z části tady funguje jako sociální služba, starající se o lidi. Mají kapelu a snad hrají i divadlo. Kdyby v tom nebyly drogy a vraždy, je to možná moc fajn komunita.
Víme už, že oprava Chevyho bude stát něco okolo 15 tisíc. A tak si tady tak žijem, zkoušíme přijmat, co přichází. Tomovi se rozvíjí krize. Nejen ohledně cestováni, ale i ta životní. To je ale spíš o jeho rozhodnutí, co bude chtít sdílet. Moje tělo trochu bojuje s přijímáním mexickýho jídla, který mi fakt chutná, jen ho zatím úplně nezvládám trávit. Prolínají se mi chvíle nadšení z týhle země se steskem po českým adventu a s hledáním smyslu čehokoliv. Tak je to takový barvitější i po tý psychický stránce.
Mexiko mě nadchlo svou, pro mě neznámou, krajinou. Kaktusy, kaktusový lesy, leguáni, jídlo a místní žebráci, to mě dostává nejvíc. Na každý křižovatce nám chce někdo umýt přední sklo nebo něco prodat. Na dálnicích jsou retardéry snad jen kvůli prodejcům a ti ukazují, že prodávat se dá opravdu cokoliv. Po Spojených státech je docela šok, že nikomu a ničemu pořádně nerozumíme. Pochopila jsem ale, že když se člověku koukám pozorně do očí, myslí si, že mu rozumím. Což je sice k ničemu, protože nemám ponětí, kam naše debata směřuje, ale aspoň je to zábava.
Kromě jazyka se ale změnil i náš rytmus a vlastně teď moc nevíme, co dál. Všechno je v nějakým procesu s nejasným cílem, tak uvidíme.
Hodně času jsme strávili péčí o dodávku. Fred nám vyměnil olej a určitě s Tomem udělali hodně dalšího, což se necítím kompetentní popisovat. Odjížděli jsme v úterý ráno s pocitem, že jsme naplnili potenciál nabízených možností tohoto místa.
Během toho týdne se opravdu hodně často točily témata okolo nebezpečnosti Culiacánu a vlastně celýho regionu. Skoro jsem upadla v přesvědčení, že je tam válka a jenom pouhý projetí městem nás může stát život. Stejně jsme se ale rozhodli šetřit čas a zvolili jsme výhledovou cestu po pobřeží, byť přes Culiacán.
Koupili jsme cestou datovou simkartu, abysme si po čtvrt roce dopřáli mobilní internet, a u toho znovu získali informaci, že Culiacán je fakt nebezpečnej. Tentokrát od člověka, pocházejícího přímo odtud.
Couchsurfing nás přiměl zastavit v Los Mochis. Když Alejandra, i po týdnu mýho neodepisováni, nezanevřela na možnost setkání s náma, rozhodli jsme se tomu dát šanci. Nevím, do jaký míry to bylo naše rozhodnutí, přijde mi ale, že nám tím vesmír přichystal další z uvědomění propletenosti různých náhod. Na večeru s pouličním Tacos a v baru nebylo nic moc inspirativního k psaní, vlastně i další společnej den s Al byl víc než poklidnej. Hráli jsme si na dětským hřišti, dali si zmrzku a takový ty věci, co kamarádi dělají, silnej zážitek ale přišel večer. Seděli jsme na jediným kopci široko daleko, povídali a popíjeli. Na chvíli se k nám přidali tři docela přiopilí kluci, něco kolem patnácti let. Nejspíš chtěli zavolat Uber a pak je zaujalo, že jsme cizinci. Z jednoslovných pokusů o angličtinu je vytrhly až sirény a světla blikajících přijíždějících aut. V tom okamžiku se kolem nás objevilo víc než deset ozbrojených policajtů. Někteří v maskách a se samopalama, někteří jen v uniformách. Naivně jsem si myslela, že vyslechnou ty kluky, pak je odvezou domů a tím to skončí. Tuhle představu mi naboural jeden z policajtů, kterej mě strkal k autu spolu s ostatními a přikazoval, ať dáme ruce na kapotu. Někteří prohledali Tomův batoh i mikinu, ti se samopalama stáli v půlkruhu kolem nás a v očích měli děsnou přísnost. Následoval několika minutovej rozhovor s Al, po kterým nás všechny nechali jít. Pro kluky přijel Uber, my odjeli autem s Al a všechno bylo, jako by se nic nestalo. Ono se taky nic nestalo, emoce v nás ale byly hodně silný.
Vlastně to bylo už třetí setkání s mexickou policií ve dvou dnech, ovšem to nejvýraznější. Prvně jsme byli opět vybráni hraniční policií na kontrolu vozidla. A podruhý ve chvíli, kdy jsem úlevně vydechla, že jsem se s dodávkou vymotala z hektickýho města, nás náhodná hlídka zastavila přesně v místě, kde aplikace ukazovala značku "zkorumpovaná policie". Chlapík neuměl anglicky ani slovo a my ještě nebyli zkušení v používání hlasovýho překladače. Vypadalo to, že dostaneme pokutu a sebere mi řidičák, protože jsme měli spz v autě a ne tam, kde mají být. Důvodem toho byly příběhy cestovatelů, kterým mexická policie odmontovala spz a za jejich vrácení požadovala třista pessos. Nejspíš ale pána nebavila složitá komunikace a tak odjel rychleji, než jsem stihla najít šroubky na přidělání. Tolik teda prozatím ke zkušenostem s policií a fakt si přeju, aby počet setkání nestoupal tak rychle.
Ten den později večer jsme se sešli s kamarádkou Al, učitelkou hudby Dulce, a v jejím bytě poslouchali střídavě českou a mexickou hudbu.
Na noc jsme dostali vlastní pokoj v domě Aliných rodičů a další den ráno jsme se společně s rodinou připravovali na odjezd do Mazatlánu. Podle plánu jsme společně vyjeli a my jsme s dodávkou následovali jejich trasu. Nevím, co přesně se pak před Culiacánem stalo, ale věděli jsme, že dál nedojedem. Divný zvuky motoru, hnědá kapalina vytékající z coolantu a voda všude pod autem nasvědčovaly tomu, že se naše plány právě změnily. Al s maminkou zavolaly servisní službu, slíbily nám pomoc na telefonu a odjely. Servisáci nám pak lámanou angličtinou vysvětlili možný postup, zavolali automechanika, jehož příjezd a oznámení, že řízením vozu problém zhoršíme, nás stálo pětistovku. A stálo by i víc kdybysme mu tím nedali všechny peníze, který jsme u sebe měli. Většina věcí se ale řešila tak nějak kolem nás a ikdyž jsme se snažili komunikovat a chápat, co se děje, rozhodli jsme se důvěřovat známým, nenásledovat rady servisáků a pak už jsme jen dlouho čekali na odtahovku.
Do servisu jsme dojeli až za tmy. Balení věcí na následující dny do batohů mi navodilo pocit totálního bezdomovectví. Auto musí zůstat v servisu možná pět dní, jsme v Culiacánu, v městě, před kterým nás tolik lidí varovalo a netušíme, co budem dělat. Zachránil nás Couchsurfing a muž JC.
V servisu jsme se opět sešli s Alinou rodinou. Nezdálo se jim, že možná cena opravy stoupá ke třiceti tisícům a tak dlouho ještě s mechanikem něco řešili. Al nám pomáhala komunikovat s JC, jehož angličtina je trošku nerozvinutá. Jejich posledním pomocným gestem bylo, že nás k JCmu odvezli, promluvili s ním, aby zjistili, že jsme v bezpečí, dali nám sushi a odjeli.
Byli jsme z toho dne dost vykulení, ale sběh situací, který nás přivedl až do nynějšího malinkého pokojíčku nás skoro dojal. Náš domov teď sice pořád stojí mezi vraky u automechaniků, jeho alternativa v podobě bydlení v domě se sprchou je ale taky celkem přijatelná. Ještě ten večer nás JC vzal do města na mexické sushi a na baseballový zápas. Přes google překladač nám povídal o místním kartelu, který je údajně největší na světě a má víc zaměstnanců než CocaCola. Další den jsme si tak trochu vyzkoušeli i spolupráci s kartelem, kdy jsme potřebovali vyměnit peníze a dostali jsme doporučení měnit je na ulici na černým trhu. Jejich kurz ale zdaleka nebyl tak dobrý, jak měl být a tak z toho kromě pár pessos byla spíš jen dobrá zkušenost. Zvládli jsme si už i sami dát tacos na ulici a našli jsme kapli, ve které se lidi modlí, aby drogy dorazili vpořádku do USA.
Změnilo se mi docela vnímání slova kartel. Z části tady funguje jako sociální služba, starající se o lidi. Mají kapelu a snad hrají i divadlo. Kdyby v tom nebyly drogy a vraždy, je to možná moc fajn komunita.
Víme už, že oprava Chevyho bude stát něco okolo 15 tisíc. A tak si tady tak žijem, zkoušíme přijmat, co přichází. Tomovi se rozvíjí krize. Nejen ohledně cestováni, ale i ta životní. To je ale spíš o jeho rozhodnutí, co bude chtít sdílet. Moje tělo trochu bojuje s přijímáním mexickýho jídla, který mi fakt chutná, jen ho zatím úplně nezvládám trávit. Prolínají se mi chvíle nadšení z týhle země se steskem po českým adventu a s hledáním smyslu čehokoliv. Tak je to takový barvitější i po tý psychický stránce.
Mexiko mě nadchlo svou, pro mě neznámou, krajinou. Kaktusy, kaktusový lesy, leguáni, jídlo a místní žebráci, to mě dostává nejvíc. Na každý křižovatce nám chce někdo umýt přední sklo nebo něco prodat. Na dálnicích jsou retardéry snad jen kvůli prodejcům a ti ukazují, že prodávat se dá opravdu cokoliv. Po Spojených státech je docela šok, že nikomu a ničemu pořádně nerozumíme. Pochopila jsem ale, že když se člověku koukám pozorně do očí, myslí si, že mu rozumím. Což je sice k ničemu, protože nemám ponětí, kam naše debata směřuje, ale aspoň je to zábava.
Kromě jazyka se ale změnil i náš rytmus a vlastně teď moc nevíme, co dál. Všechno je v nějakým procesu s nejasným cílem, tak uvidíme.
sobota 30. listopadu 2019
USA je historií
Pokud tohle čtete, jsme už pravděpodobně vysvobozeni z vodního zajetí, ve kterým se nacházíme ve chvíli psaní tohohle textu. Voda už klesla, cesty vyschly a pneumatiky zvládly kluzkost mexickýho plážovýho písku. Znamená to, že jsme se po několika dnech dostali s autem do města, našli wifi a máme možnost se zase svobodně pohybovat. Teď tomu ale stále tak není. Možná je začátek trošku inspirován hororovými scénáři filmů, rozhodně to však nevylučuje jeho pravdivost.
Týden ve vile, jsme si užili, jak jsme mohli. Po dvou měsících spaní ve Volvu to bylo nadočekávání příjemný. Čas u Netflixu a ve vířivce, kvalitní jídlo a postel jako pro princeznu. Ženy z úklidový firmy jsem zase mohla sledovat jen z povzdálí a vzpomínat na chvíle v Oregonu, kdy jsem dělala tuhle práci s Gail. Dny jsme však trávili převážně prací na vnitřním vybavení dodávky, což teď náležitě oceňujeme. Po několika peripetiích s člověkem, kterej nehrál úplně fair play, jsme prodali Volvo. Vzpomínkou nám je už jen dřevo z jeho postele, tvořící teď poličky v Chevym. Díky použití vyhozenýho dřeva z kontejnerů jsme se s celkovou částkou dodávky dostali na $3 500. Už zbývá se jen psychicky vyrovnat s její spotřebou.
Se snahou vyjet v úterý brzo ráno jsme kolem sedmý večer konečně vyrazili. S vybavením, jídlem, odvahou na Střední Ameriku a taky se začínající bolestí jedné z mých stoliček. První noc v Chevym byla jedním velkým nezvykem. Ráno, když nás megafonem vyhnal místní Sherif kvůli nevhodnýmu místu na kempování, jsme se vydali na jih. Den měl ale příliš rychlej spád na to, abysme si užívali silnici po pobřeží Pacifiku. Rozšiřující bolest mě upozornila na to, že není problém v zubu, ale nejspíš se jedná o zánět nervu nebo něco tomu podobnýho, co způsobuje bolest horní čelisti, tváře, krku i ucha. Nejdřív jsem při nákupu léků na bolest statečně prohlašovala, že týden do Mexika zvládnu přežít. Ale ještě jsme ani neopustili obchod a už jsem Toma se slzama v očích prosila, ať okamžitě jedeme k nějakýmu zubaři. To však bylo mnohem složitější, než jsem si myslela. Místo zubaře Tom aspoň k večeru sehnal pastu lokální anestezie, která konečně trochu zabrala, a tak jsem pod palbou prášků a týhle pasty přežila noc. Nevěřila bych tomu, ale dva dny týhle bolesti pro mě překonaly snad všechna dosavadní trápení. Bezmoc, když jsme zjistili, že moje cestovní pojištění má sice neomezený náklady, to se ale vztahuje na zranění či repatriaci, kdežto zubní zákroky pokrývá do výše 5 000Kč, byla zoufale silná. V ordinaci v Santa Barbaře paní za přepážkou mluvila o téměř sto dolarech jenom za to, že mě zubař přijme. Nějaký větší zákrok by účtovali třeba na $1 800, za což bych si mohla zaletět ke svýmu zubaři na Vysočinu, vrátit se zpátky a ještě by mi něco zbylo. Nicméně byly zřejmě vyslyšeny modlidby a naše další kroky byly vedeny do ordinace, jen přes ulici od té první. Tady cena návštěvy zubaře klesla o celých dvacet dolarů. To už jsem skoro i s nadšením chtěla přijmout, strach z neznámýho mi to však nedovolil. Dopadlo to tak, že mě pan doktor Valeska i sestřička nutili jít si sednout do křesla a já se skoro nedokázala odlepit od dveří. Nejspíš to pochopili, jako strach z vysoký ceny a pořád nás uklidňovali, ať se nebojíme, že za tohle $1 800 platit nebudeme. Pan Valeska je americkej zubař, původem z Bratislavy s příbuzenstvem v Brně. To vytvořilo tak zázračný spojení, že jsem absolvovala rentgen, dostala recept na antibiotika, příslib, že když nezaberou, můžem mu zavolat a v sobotu přijde do ordinace mi zub vytrhnout a to všechno zadarmo, jen z dobrý vůle společnýho krajanství. Ukázalo se, že pod zubem je zánět a pravděpodobně bude muset bejt vytrženej, nejspíš ale aspoň za příznivější cenu v Mexiku. Antibiotika ale zabraly, sobotní trhání se nekonalo a teď po jejich dobrání trpělivě čekám, kdy se bolest objeví znovu.
A tak jsme už v trochu příjemnějším ladění pobyli chvíli v Hollywoodu, ustáli místní prodejce, prohodili pár slov se Slovenkama v obchodě a udělali takový ty "originální" fotky. Večer se prošli po Los Angeles, pochopili, že největší zábavou je jíst plechovku mandarinek pod US bank tower a čistit si zuby před knihovnou o kus dál.
Stres z formalit pro přejezd mexických hranic gradoval už tejden. Když jsem tak trošku bezmyšlenkovitě kupovala turistický karty do Mexika (něco jako viza), zadala jsem datum platnosti od 26.11., což bylo datum, kdy nám končila americká esta. Bylo to tedy přesně na den a Tom se s tím nezvládal vyrovnat. Chtěl hranice přejet aspoň l dva dny dřív pro případ, kdyby něco nefungovalo. Přišlo mi ale zbytečný to platit dvakrát a tak jsem radši prosadila, abysme se místo stresování u hranic ještě zastavili ve Slab City. Nedělám na týhle cestě rozhodnutí moc, za tohle jsem ale hrozně vděčná. Slab City je stará vojenská oblast, která začla být v půlce minulýho století squatovaná hippíkama a dnes je to zřejmě jedna z mála oblastí ve Státech, kde lidi žijí trvale zadarmo, mimo systém, tvoří si vlastní podmínky k životu tak trochu jsou i nejsou městem. Domy nahrazují karavany, prací je tvorba uměleckých děl z materiálu nalezenýho v poušti. Večer jsme byli na koncertě obyvatel a v místním baru, seznámili jsme se s Kat a Hayley a další den trávili s nima. Byl to den, kdy lidi z kostela ze sousedního města přivezli jídlo, měli jsme tak bohatej oběd a po něm se zůčastnili memoriálu za nějakého kněze. Vpodstatě jsme nepochopili, kdy memoriál začal a kdy skončil, nicméně se hrálo, trošku zpívalo a pak znovu jedlo.
Strávili jsme nějalý čas i s Petem. Člověkem, který tráví každý den prací na své umělecké galerií a chce se tím proslavit. Člověkem, který neviděl smysl v drahým životě ve městě a bez ženy a dětí neměl důvod tam zůstávat. Člověkem, který potřebuje volnost sebevyjádření a keho galerie ve Slab City vystihuje přesně to, co potřebuje. Den jsme zakončili koupelí v termálních pramenech a skoro se nám ani nechtělo odjet.
Ve Phoenixu jsme vyměnili pár dolarů za mexický pessos, nahrabali v bance pár lízátek a vydali se spát k hranicím. Našli jsme tam i kempoviště, na jehož bráně byl pootevřený zámek. Vjeli jsme tam a trošku zmateně nechápali, proč hoří oheň, všude jsou karavany, ale nikde žádnej člověk. Ráno zas byli zmatení ti lidi, kteří nechápali, jak jsme se tam dostali.
To byl ale kromě benzínky a pošty poslední ze zážitků ve spojených státech.
Přejezd samotných hranic byl nepochopitelně jednoduchej. Vysmátý chlapík v uniformě se chlubil chutností mexickýho jídla a pochválil vybavení Chevyho. Pas jsme mu skoro museli vnutit a odjížděli jsme s lehkým smutkem, že to bylo tak jednoduchý. Hned za hranicí v mexický části města Nogales jsme pochopili, jak je myšleno, když se říká, že je Mexiko jinej svět. Tolik služeb, pro pár dolarů. Přední sklo nám bylo umyto mladými hochy hned několikrát. Komplikace se dostavily po pár kilometrech, kdy bylo třeba vyřídit povolení vjezdu vozidla a potvrdit turistický karty, abysme dostali razítko do pasu. Paní úřednice pro tohle potvrzení potřebovala účtenku, kterou jsme po placení na internetu neměli. Se slovama "no, no, no good" ustála naše dlouhé naléhání s výpisama z účtů i s prosbama ať si to někde ověří, a tak nás donutila koupit karty na místě znovu. Byli jsme rádi, že jsme je nekupovali znovu předtím, kvůli datu, protože už by to byly třetí karty pro jeden vstup. Taky jsme jim nechali $200 jako příslib toho, že auto v Mexiku nezůstane a díky všem těm frontám a papírování jsme se skamarádili s dvěma mexičanama. Ti se snažili převézt svoje kanadský auto do země prvně na mexickej pas a když jim to neprošlo, zkoušeli to na kanadskej. Pobavilo mě jejich myšlení, kdy ve frontě k okýnkům banky zvažovali, jestli nebude divný, když půjdou jako kanaďani ke stejnýmu okýnku, u kterýho byli před pár minutama jako mexičani. Ale prošlo to.
A cestou od hranic na jih k moři se konečně dostávám k místu, kde teď trávíme další deštivej den. Podle kempovací aplikace jsme se rozhodli pro místo na pláži. S krásnýma barvama západu slunce jsme zaparkovali nedaleko dalších dodávek a karavanů. Ranní probuzení s autem uprostřed obrovský kaluže nás tak hodně zarazilo. Prvně to byla sranda, stejně jako koupání v moři a déšť místo sprchy. Když jsme ale viděli příjezdový cesty, pochopili jsme, že to zas taková sranda není. Doslova jsme uvízli na pláži, bez možnosti odjet. Naštěstí ale s pár fajn lidma. Kanadským mladým párem, se kterým se skvěle hrajou osadníci a mají paddle board, kterej v kombinaci s nově vznikajícíma řekama skýtá nový možnosti. Taky se starou paní, která ve svým karavanu přijíždí z Aljašky už 25 let trávit zimu v Mexiku a pánem, kterej má dost katastrofický představy o nadcházejícím počasí. Možná není tak vedle, protože teď už sice přešla vichřice, ale znovu prší a vysychající cesty se zase zaplavují. Taky máme štěstí, že jsme jen třičtvrtě hodiny pěšky od města a můžem si přinést vodu i jídlo. Taky v tom, že Fred z Kanady je automechanik a zjištění, že elektřina v naší dodávce je udělaná tak, že každou chvíli může auto lehce shořet, je docela užitečný. Možná ne to zjištění, určitě ale oprava, kterou právě provádí. Takže ikdyž by tahle situace mohla někdy bejt fakt průser, za těchhle okolností to není tak špatný. Aspoň nás příroda donitila trochu zpomalit, což nám bez ní moc nešlo a třeba čas na jógu se tu hledá mnohem jednodušeji.
Jo, tohle bylo fakt dlouhý, ale psala jsem to ráda.
Týden ve vile, jsme si užili, jak jsme mohli. Po dvou měsících spaní ve Volvu to bylo nadočekávání příjemný. Čas u Netflixu a ve vířivce, kvalitní jídlo a postel jako pro princeznu. Ženy z úklidový firmy jsem zase mohla sledovat jen z povzdálí a vzpomínat na chvíle v Oregonu, kdy jsem dělala tuhle práci s Gail. Dny jsme však trávili převážně prací na vnitřním vybavení dodávky, což teď náležitě oceňujeme. Po několika peripetiích s člověkem, kterej nehrál úplně fair play, jsme prodali Volvo. Vzpomínkou nám je už jen dřevo z jeho postele, tvořící teď poličky v Chevym. Díky použití vyhozenýho dřeva z kontejnerů jsme se s celkovou částkou dodávky dostali na $3 500. Už zbývá se jen psychicky vyrovnat s její spotřebou.
Se snahou vyjet v úterý brzo ráno jsme kolem sedmý večer konečně vyrazili. S vybavením, jídlem, odvahou na Střední Ameriku a taky se začínající bolestí jedné z mých stoliček. První noc v Chevym byla jedním velkým nezvykem. Ráno, když nás megafonem vyhnal místní Sherif kvůli nevhodnýmu místu na kempování, jsme se vydali na jih. Den měl ale příliš rychlej spád na to, abysme si užívali silnici po pobřeží Pacifiku. Rozšiřující bolest mě upozornila na to, že není problém v zubu, ale nejspíš se jedná o zánět nervu nebo něco tomu podobnýho, co způsobuje bolest horní čelisti, tváře, krku i ucha. Nejdřív jsem při nákupu léků na bolest statečně prohlašovala, že týden do Mexika zvládnu přežít. Ale ještě jsme ani neopustili obchod a už jsem Toma se slzama v očích prosila, ať okamžitě jedeme k nějakýmu zubaři. To však bylo mnohem složitější, než jsem si myslela. Místo zubaře Tom aspoň k večeru sehnal pastu lokální anestezie, která konečně trochu zabrala, a tak jsem pod palbou prášků a týhle pasty přežila noc. Nevěřila bych tomu, ale dva dny týhle bolesti pro mě překonaly snad všechna dosavadní trápení. Bezmoc, když jsme zjistili, že moje cestovní pojištění má sice neomezený náklady, to se ale vztahuje na zranění či repatriaci, kdežto zubní zákroky pokrývá do výše 5 000Kč, byla zoufale silná. V ordinaci v Santa Barbaře paní za přepážkou mluvila o téměř sto dolarech jenom za to, že mě zubař přijme. Nějaký větší zákrok by účtovali třeba na $1 800, za což bych si mohla zaletět ke svýmu zubaři na Vysočinu, vrátit se zpátky a ještě by mi něco zbylo. Nicméně byly zřejmě vyslyšeny modlidby a naše další kroky byly vedeny do ordinace, jen přes ulici od té první. Tady cena návštěvy zubaře klesla o celých dvacet dolarů. To už jsem skoro i s nadšením chtěla přijmout, strach z neznámýho mi to však nedovolil. Dopadlo to tak, že mě pan doktor Valeska i sestřička nutili jít si sednout do křesla a já se skoro nedokázala odlepit od dveří. Nejspíš to pochopili, jako strach z vysoký ceny a pořád nás uklidňovali, ať se nebojíme, že za tohle $1 800 platit nebudeme. Pan Valeska je americkej zubař, původem z Bratislavy s příbuzenstvem v Brně. To vytvořilo tak zázračný spojení, že jsem absolvovala rentgen, dostala recept na antibiotika, příslib, že když nezaberou, můžem mu zavolat a v sobotu přijde do ordinace mi zub vytrhnout a to všechno zadarmo, jen z dobrý vůle společnýho krajanství. Ukázalo se, že pod zubem je zánět a pravděpodobně bude muset bejt vytrženej, nejspíš ale aspoň za příznivější cenu v Mexiku. Antibiotika ale zabraly, sobotní trhání se nekonalo a teď po jejich dobrání trpělivě čekám, kdy se bolest objeví znovu.
A tak jsme už v trochu příjemnějším ladění pobyli chvíli v Hollywoodu, ustáli místní prodejce, prohodili pár slov se Slovenkama v obchodě a udělali takový ty "originální" fotky. Večer se prošli po Los Angeles, pochopili, že největší zábavou je jíst plechovku mandarinek pod US bank tower a čistit si zuby před knihovnou o kus dál.
Stres z formalit pro přejezd mexických hranic gradoval už tejden. Když jsem tak trošku bezmyšlenkovitě kupovala turistický karty do Mexika (něco jako viza), zadala jsem datum platnosti od 26.11., což bylo datum, kdy nám končila americká esta. Bylo to tedy přesně na den a Tom se s tím nezvládal vyrovnat. Chtěl hranice přejet aspoň l dva dny dřív pro případ, kdyby něco nefungovalo. Přišlo mi ale zbytečný to platit dvakrát a tak jsem radši prosadila, abysme se místo stresování u hranic ještě zastavili ve Slab City. Nedělám na týhle cestě rozhodnutí moc, za tohle jsem ale hrozně vděčná. Slab City je stará vojenská oblast, která začla být v půlce minulýho století squatovaná hippíkama a dnes je to zřejmě jedna z mála oblastí ve Státech, kde lidi žijí trvale zadarmo, mimo systém, tvoří si vlastní podmínky k životu tak trochu jsou i nejsou městem. Domy nahrazují karavany, prací je tvorba uměleckých děl z materiálu nalezenýho v poušti. Večer jsme byli na koncertě obyvatel a v místním baru, seznámili jsme se s Kat a Hayley a další den trávili s nima. Byl to den, kdy lidi z kostela ze sousedního města přivezli jídlo, měli jsme tak bohatej oběd a po něm se zůčastnili memoriálu za nějakého kněze. Vpodstatě jsme nepochopili, kdy memoriál začal a kdy skončil, nicméně se hrálo, trošku zpívalo a pak znovu jedlo.
Strávili jsme nějalý čas i s Petem. Člověkem, který tráví každý den prací na své umělecké galerií a chce se tím proslavit. Člověkem, který neviděl smysl v drahým životě ve městě a bez ženy a dětí neměl důvod tam zůstávat. Člověkem, který potřebuje volnost sebevyjádření a keho galerie ve Slab City vystihuje přesně to, co potřebuje. Den jsme zakončili koupelí v termálních pramenech a skoro se nám ani nechtělo odjet.
Ve Phoenixu jsme vyměnili pár dolarů za mexický pessos, nahrabali v bance pár lízátek a vydali se spát k hranicím. Našli jsme tam i kempoviště, na jehož bráně byl pootevřený zámek. Vjeli jsme tam a trošku zmateně nechápali, proč hoří oheň, všude jsou karavany, ale nikde žádnej člověk. Ráno zas byli zmatení ti lidi, kteří nechápali, jak jsme se tam dostali.
To byl ale kromě benzínky a pošty poslední ze zážitků ve spojených státech.
Přejezd samotných hranic byl nepochopitelně jednoduchej. Vysmátý chlapík v uniformě se chlubil chutností mexickýho jídla a pochválil vybavení Chevyho. Pas jsme mu skoro museli vnutit a odjížděli jsme s lehkým smutkem, že to bylo tak jednoduchý. Hned za hranicí v mexický části města Nogales jsme pochopili, jak je myšleno, když se říká, že je Mexiko jinej svět. Tolik služeb, pro pár dolarů. Přední sklo nám bylo umyto mladými hochy hned několikrát. Komplikace se dostavily po pár kilometrech, kdy bylo třeba vyřídit povolení vjezdu vozidla a potvrdit turistický karty, abysme dostali razítko do pasu. Paní úřednice pro tohle potvrzení potřebovala účtenku, kterou jsme po placení na internetu neměli. Se slovama "no, no, no good" ustála naše dlouhé naléhání s výpisama z účtů i s prosbama ať si to někde ověří, a tak nás donutila koupit karty na místě znovu. Byli jsme rádi, že jsme je nekupovali znovu předtím, kvůli datu, protože už by to byly třetí karty pro jeden vstup. Taky jsme jim nechali $200 jako příslib toho, že auto v Mexiku nezůstane a díky všem těm frontám a papírování jsme se skamarádili s dvěma mexičanama. Ti se snažili převézt svoje kanadský auto do země prvně na mexickej pas a když jim to neprošlo, zkoušeli to na kanadskej. Pobavilo mě jejich myšlení, kdy ve frontě k okýnkům banky zvažovali, jestli nebude divný, když půjdou jako kanaďani ke stejnýmu okýnku, u kterýho byli před pár minutama jako mexičani. Ale prošlo to.
A cestou od hranic na jih k moři se konečně dostávám k místu, kde teď trávíme další deštivej den. Podle kempovací aplikace jsme se rozhodli pro místo na pláži. S krásnýma barvama západu slunce jsme zaparkovali nedaleko dalších dodávek a karavanů. Ranní probuzení s autem uprostřed obrovský kaluže nás tak hodně zarazilo. Prvně to byla sranda, stejně jako koupání v moři a déšť místo sprchy. Když jsme ale viděli příjezdový cesty, pochopili jsme, že to zas taková sranda není. Doslova jsme uvízli na pláži, bez možnosti odjet. Naštěstí ale s pár fajn lidma. Kanadským mladým párem, se kterým se skvěle hrajou osadníci a mají paddle board, kterej v kombinaci s nově vznikajícíma řekama skýtá nový možnosti. Taky se starou paní, která ve svým karavanu přijíždí z Aljašky už 25 let trávit zimu v Mexiku a pánem, kterej má dost katastrofický představy o nadcházejícím počasí. Možná není tak vedle, protože teď už sice přešla vichřice, ale znovu prší a vysychající cesty se zase zaplavují. Taky máme štěstí, že jsme jen třičtvrtě hodiny pěšky od města a můžem si přinést vodu i jídlo. Taky v tom, že Fred z Kanady je automechanik a zjištění, že elektřina v naší dodávce je udělaná tak, že každou chvíli může auto lehce shořet, je docela užitečný. Možná ne to zjištění, určitě ale oprava, kterou právě provádí. Takže ikdyž by tahle situace mohla někdy bejt fakt průser, za těchhle okolností to není tak špatný. Aspoň nás příroda donitila trochu zpomalit, což nám bez ní moc nešlo a třeba čas na jógu se tu hledá mnohem jednodušeji.
Jo, tohle bylo fakt dlouhý, ale psala jsem to ráda.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)