Je pondělí 17.2. a nám zbývají poslední dva dny v Mexiku. Tom má svůj poslední sedánek se zubařem a já, už znuděná všema těma procházkama městem, mám teď dostatek prostoru ohlédnout se zpátky za tou čtvrtroční Mexickou poutí.
Od posledního článku uplynuly tři týdny, které pro mě ani zdaleka nebyly tak pestré a výživné, jako týdny předchozí. Strávili jsme je v jednom z největších mexických měst Guadalajaře a ikdyž ne úplně dobrovolně, vpluli jsme do proudu mexického velkoměsta možná ještě víc, než před Vánoci v Culiacánu. Původním důvodem byla opět oprava auta, tentokrát jsme ale auto nechali automechanikovi, domluvení, že mu vymění motor, a týden se o něj nestarali. A pak, když už starali, zdaleka kolem toho nebylo tolik napětí, jako tehdy. Tuhle roli přebraly Tomovy návštěvy zubaře, oprava 12 zubů a něco okolo 30 hodin v zubařském křesle. Tahle čísla s sebou nesla dozvuky i mimo ordinaci. Čištěním zubů se zjevně čistily i emoce v zubech usazené a tak mezi námi vyplulo napovrch mraky potlačovaných emocí, křivd a bolestí, s důvěrou ve změnu, ale zároveň v pro mě neúnosném množství, vrcholícím několikadenní depresí. Tu výrazně podpořil i všudypřítomný beton a do jisté míry nesmysluplné denní náplně. Aneb život ve městě mě baví, když mám možnost seberealizace a pracovní náplně, jinak potřebuji ke spokonenosti přírodu, a tady se sešlo tak nějak všechno špatně.
Teda ne jako obecně špatně. Z praktického úhlu pohledu jsme se měli téměř báječně. Bydleli v obydlích čtyřech hostitelů, zažili tři narozeninové oslavy, z nichž jednu jsme připravovali. Jeden celý den jsme strávili v zábavním parku, další den v horách u termálních pramenů. Zúčastnili se noční tour de pubs, v neděli se proháněli centrem města na kolech s tisíci dalšími cyklisty, zatancovali si na párty umělecké univerzity a prošli muzea, památky i obrovské trhy. Taky jsme zas jednou vařili české knedlíky, improvizovali při hraní na různorodé hudební nástroje, dozvěděli se víc o homeopatii, trávili večer pozorováním salsy a jiný zase grilovačkou a přátelskou večeří. Taky jsme vydělali asi tisícovku žebráním o benzín, užili si přístupy k horké sprše a k Netflixu, snědli hodně moc dobrého mexického jídla. Tom si kromě zubů nechal opravit i všechny své kalhoty a taky jsme zařídili dvouměsíční parkování pro auto a couchsurfingové hostitele v nadcházející Bogotě (Kolumbie).
Takže i navzdory městskému i vztahovému vyčerpání to tu zážitkově pestré docela bylo.
Za ty celé tři měsíce v Mexiku jsme nahlédli do místní kultury z hodně úhlů pohledu, a inspirovaná kamarádovým podnětem, ráda posdílím něco i sem, ať to není pořád jen o pocitech a aktivitách.
Mexičani jsou z mého pohledu poměrně hlučným národem se silnou vazbou ke svému jídlu a hudbě. Věta našeho hostitele Adriana vystihuje hodně. "Mexiko může být zkorumpovené, plné zločinu, drog, morálních i etických chyb, může být médiama podávené jako nebezpečné a nehostinné, může mít naprosto špatný vzdělávací i vládní systém, ale to jídlo! To jídlo mu nikdo nevezme!"
A tak tu na každém rohu potkáte stánky s Tacos - kukuřičná placka, většinou s masem, pro vegetariány s fazolemi nebo bramborami. Stánky jsou obvykle nějak propojeny s obývacím pokojem provozovatelů nebo úplně naopak je to jenom stůl připojený k normálnímu kolu na silnici. Kromě Tacos jsou oblíbené ještě Tamales - kukuřičná kaše s masem nebo na sladko s ovocem, zabalená v kukuřičných listech jako klas, a taky sladké pečivo. Na čerstvosti pečiva jim moc nesejde, zato sladkost hraje prim.
Podobnou hrdost, jako k jídlu, projevují i k již zmiňované hudbě. Nám jejich hudba zní trochu jako španělské dechovky, aneb hudba spíše pro starší generace. Tady ji však milují všichni napříč generacemi a podobně je to i s tancem Salsy.
Velkým kontrastem a pro mě záhadou je jejich poctivost. V autobusech často nefungují platící automaty a nikdo tedy nevidí, kolik peněz do bedýnky vhodíte. Lidi však zjevně ani nenapadne, že by mohli šidit. Stejně, jako když si u stánku objednáváte Tacos jedno za druhým a nakonci hlásíte celkový počet k placení. Je to až neuvěřitelná důvěra v poctivost. Na druhou stranu tu všichni žijí s vědomím zločinu, především krádeží. A tak lidé zcela běžně parkují kola i motorky do svých obývacích pokojů, aby bylo vše v bezpečí. Každý dům je opatřen mohutnými klecemi a několika zámky. To však má taky svůj paradox. Když jdete ve dne, ale i večer po ulici, v čase, kdy se mluví o nebezpečí zločinu, početné rodiny s dětmi sedí v obývácích těchto domů, se zapnutou televizí si povídají, děti přebíhají k sousedům a hrají si na ulici a skrze otevřené dveře domů můžete často vidět celý vnitřek domu, který je od českých zvyků hodně odlišný. Pro mě především určitým typem nepopsatelného nepořádku a chaosu, který je pro mísrní dobře přehledný a smysluplný.
Zaráží mě zahrádky vylité betonem, se psem a občas s jeho výkaly. Domy jsou krabicovitého typu s úzkými zdmi a nádrží na sluneční ohřev vody na střeše, která často slouží i jako terasa, sušárna prádla nebo prostor pro chov slepic či psů. Také je typické chodit doma v botech a nepřevlékat se. Přijde mi, že to je jakýmsi znakem neoddělování venkovního a domácího prostoru, žijí tak nějak venku stejně jako uvnitř. To je asi nejtypičtější obrázek mexického obydlí.
Z lidí vnímám velkou zaměřenost na materiálno a taky potřebu se bavit. Tu naplňují častá setkání s přáteli. Něco jako touhu jít do přírody nebo spirituální myšlení jsem tu, kromě Rainbow, nezaznamenala.
Ceny jsou podobné či trochu nižší než v Česku. Mexické pesso je pro srovnání 1.2Kč. Cena za 1 malé Taco se pohybuje okolo 10 pessos a já k sytosti potřebuji tak 5 tacos. Nájmy za pokoj či byt jsou také podobné českým cenám. Největší rozdíl ale vnímám ve mzdách. Prý jenom 30％ pracujících si vydělá víc než 10 000 pessos měsíčně a to z mého pohledu velká část těch 30％ vydělává 11-12 000 pessos. Na základě těchto čísel docela dobře chápu, proč jsme nepotkali moc mexičanů, kteří by kdy v životě cestovali.
S angličtinou je to tu vcelku bída. Díky couchsurfingu potkáváme lidi se zájmem o angličtinu a ti mluví hodně dobře. Běžné to ale rozhodně není. Pokud některý z mexičanů, které potkáváme v obchodech nebo na ulicích, někdy navštívil Spojené Státy či jiné země, velmi rychle se to dozvíme. Někdy díky třem anglickým slůvkům, která ten člověk nadšeně opakuje, jindy to zase velmi hrdě španělsky hlásí, někteří nám ze svých cest dokonce ukazují i fotky na svých mobilech s patřičným důrazem na to, že oni jsou ti, kteří zvládli Mexiko opustit a někteří se dostali na dovolenou až do Evropy, což už je opravdu hodně výjímečná situace. Chtělo by se mi napsat, že mladší generace už je jiná, s jiným přístupem a možnostmi. Pár takových mladých lidí jsme potkali, ale z obecného pozorování žádnou velkou změnu nevidím. Mladé holky mají děti a tahají je za sebou jako hračky (při tom moje pedagogická dušička trpí), často křičí nebo je chovají a přitom koukají do mobilů. Myslím, že něco jako alternativní výchova je pro tuhle kulturu ještě hodně neznámá.
Křesťanské znaky jsou vidět téměř všude a hodně lidí tuto víru silně vyznává. Myslím, že to tu kulturu hodně ovlivňuje.
Panenka Marie tu však má mexicky barevné oblečení, tmavou pleť a černé vlasy.
Tím se dostávám k tomu, co je tu pro mě opravdu hodně silné a to je zájem, který mi mexičani projevují. Se svými přírodně světlými vlasy a modrýma očima se hodně vymykám tradičnímu vzhledu a tak všemožné úsměvy, snahy navázat rozhovor, pískání a mávání, třeba i od příslušníků policie, je na denním pořádku. Na podporu sebevědomí rozhodně doporučuji.
Poslední věci, které mě napadají se týkají vody a hygieny. Trvalo mi dlouho zvyknout si, že použitý toaletní papír se nehází do záchodu, ale do odpadkového koše. Pitná voda se nepoužívá z kohoutku, ale kupují se barely s vodou, která je téměř destilovaná, tudíž bez minerálů. Ty se pak dokupují zvlášť buď v prášku nebo v nápoji Elektrolit. Když v přijímání těchto minerálů zaostáváme, projevuje se to průjmy, únavou a vyčerpáním.
Tak to je Mexiko v mém pojetí.
Už je tu před námi jen poslední společná večeře s přáteli od našeho hostitele, balení, parkování a zítra večer odlétáme do hlavního města Kolumbie za dobrodružstvím další části Ameriky. Tentokrát bez auta a tudíž snad bez nervů s opravou. To však možná přijde znovu, až se do Mexika za dva měsíce vrátíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat