Toma však myšlenka přírody neopustila a jelikož na trase autobusu byla cesta k vodopádům, vystoupili jsme dříve a následovali ji. Začalo pršet. Déšť v lese nebo v přírodě? Vždyť je to jedno. Neodradila nás ani skupinka školáků, kteří nám španělsky vysvětlovali, že máme jít k vodopádům až zítra. Nerozuměli jsme proč a Tomova touha projít se po krásně zelené travnaté stezce s rozkvetlými stromy a keři byla silným motorem, který přemohl i moji slabou nechuť. Šli jsme dál. Šli jsme chudou čtvrtí s nadějí na divokou přírodou v dohlednu. Povídali jsme si o lásce. Ne však v úplné shodě a dobrém naladění jsme pokračovali až ke stezce, která opouštěla silnici a civilizaci kamsi do kopce, podél potoka, směřující k vodopádům.
Na jejím začátku jsme minuli kluky, smějící se do svých mobilů. Opětovala jsem pozdrav a spěchala za Tomem do dřevěných schodů. Byla jsem o dost pomalejší a Tom trochu nervózně pronesl "buď si pohni, nebo se pak s těma klukama vypořádej sama." "Dobře." Odpověděla jsem a postřehla, že se pánské trio vydalo za námi. "Asi hezký místo, že to zajímá i místní kluky." Pomyslela jsem si. Zastavili jsme na vyhlídkové plošince, z jedné strany sráz, z druhé strany cesta, pokračující do kopce, všude okolo džungle. Chvilku se pokochali a ušlechtile udělali místo klukům, kteří na plošinku mířili také. Domnění, že se na úzké cestě vyhneme a půjdeme dál však bylo mylné.
Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem měla před očima obraz, jako z filmu. Jeden kluk držel Toma za mikinu pod krkem, druhý stál vedle něj, vytahoval se nad něj na špičky, ve zvednuté ruce nůž, z mého pohledu pořádně dlouhá a děsivá dýka, mířící do Tomova ramena a vražedný výraz v obličeji. Ten třetí to jistil zezadu s otevřeným kapesním nožem v ruce a jeho výraz nebyl o moc příjemnější. Všichni něco vrčeli.
Nastala vteřina vnitřního zmatení. Viděla jsem vedle sebe místo, kterým bych se mohla rozběhnout dolů z kopce. Nikdo si mě nevšímá. Můžu to udělat. Třeba je to to nejlepší, co můžu udělat. Nevím. Třeba taky ne. Všimnou si mě a zastaví mě bodáním nože? A nechat Toma v téhle situaci? Ne! To v žádném případě! Když spolu, tak spolu. Možná to bude bolet, asi bude, ale zvládneme to! V té samé vteřině přišly taky myšlenky možností fyzické sebeobrany. Co se asi stane, když dám někomu z nich pěstí? A nebo je shodit z toho srázu. Ale co ty nože? -mají nože.
Bylo to na mě a na tu vteřinu poměrně dost myšlenek, ze kterých mě "naštěstí" vytáhl jeden z útočníků, tlačící mě k zemi a vrčící něco ve španělštině. Chtělo se mi řvát. Hrozně moc. Přišlo ale rychlé pochopení, že řvaním a agresivitou všechno jenom zhoršíme a v džungli pravděpodobně nikdo není dost blízko, aby nás zachránil dřív, než nás propíchnou nebo podříznou. Následovali jsme tedy jejich rozkaz "sedněte", což bylo asi jediné slovo, které zvládli říct anglicky.
Začali z nás svlékat oblečení a oblékat ho na sebe. Měla jsem jen vestu a tričko. Chvíle napětí, jestli po sundání vesty budou pokračovat i s tričkem byla hodně intenzivní. Jeden z nich si oblékl vestu na sebe a k tomu i Tomovu mikinu a šusťákovou bundu. To jim ale stačilo. Prozkoumali prstýnky a přívěsky, zklamáni jejich nehodnotou přešli k batohům. Již s notnou dávkou slz jsem je prosila, ať mi nechají aspoň občanku a sim kartu. Tomova prosba byla poněkud náročnější. Chtěl aby nám nechali aspoň jeden telefon. Vybrali z peněženek peníze. Bohužel jsme tam měli poměrně dost tisíc, což v tu chvíli byla sice rána, ale hodnoty se změnily. K mému překvapení si z mého batohu vzali jen sluneční brýle, mobil, z něhož mi sim kartu opravdu vrátili, a peníze z peněženky, jejíž zbytek nechali tak, jak je. Nezajímaly je ani doklady ani kreditní karty, což pro mě bylo velkou úlevou. Slz ale neubývalo, spíše přibývalo a jejich jednání postupně přecházelo do uklidňování, že všechno je v pohodě.
Co přesně se dělo u Tomova batohu nevím, zaznamenala jsem pouze to, že díky stížnostem na zimu mu vrátili jeho drahé trekové kalhoty a nakonec i mobil. -bez paměťové karty, ale vrátili. Ten můj si i přes veškeré prosby nechali. Ale aspoň něco. Ve chvíli, kdy už měli projíté všechno a vypadalo to, že končíme, jeden z nich si vzal na ramena celý můj batoh se všema "zachráněnýma" věcma a začal odcházet. Moje panika a hlavně asi slova toho nejvyššího ho však zastavila, batoh vrátil a řekli, ať odejdeme. Několikrát zopakovali "žádná policie, nic se nestalo, všechno je v pohodě, žádná policie." Pak jsme to slíbili, já si z jedním z nich podala ruku, plácli jsme si na pozdrav a odešli jsme.
Seběhli jsme kopec, dostali zpátky do civilizace a v brutálním šoku a mém pláči prošli část města až do bohatší části. Počítali jsme ztráty a já s nechápavostí, jaktože je Tom tak v klidu, s počátečním obrazem před očima, jsem se propadala do svých emocí. Tak jsme došli až k policejní stanici, kde sice vypadali, že se bude něco dít, ale reálně nás jenom poslali domů vyplnit na internetu formulář, který jsme podle internetu měli vyplnit na té stanici.
Potkali jsme tam chlapce, který nám pomáhal s překladem, a zjistili jsme, že je vlastně "zavřený". Fotil na odpolední demonstraci, někomu se to nelíbilo a tak ho odvezli na stanici. Přijela jej vysvobodit místní senátorka. Úspěšně! Uklidňovala taky můj strach, když řekli, že ty, co nás přepadli, možná za chvíli chytí a přivezou. To se však nestalo a nakonec jsme ve francouzsko-španělském rozhovoru odjížděli ve vládním autě senátorky se soukromým řidičem, který nás odvezl až k domu, kde přebýváme.
Tak myslím, že tomuhle se říká štěstí v neštěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat