Odjezd z Liberce byl načasovaný na minuty přesně. Nevěřila jsem tomu, ale ve chvíli kdy zbývala poslední čtvrt hodina do odchodu na autobus, zmizela poslední dávka všech možných věcí ze stolu a my se stihli i najíst. Poslední pohledy na Ještěd vyvolávaly smíšené emoce. Uvědomila jsem si ale, že u tohohle města jsem na odjezdy zvyklá. Skoro každý odjezd do zahraničí byl odtud. A v tu chvíli plánovaná délka výletu nehrála v mé hlavě roli.
Odjezd z Prahy byl už spíš veselý a díky kamarádovi, který s námi telefonicky konzultoval svoji plánovanou cestu (myslím na Vás), jsme rekapitulovali všechno, co jsme v předchozích měsících řešili a promýšleli.
Cesta do Paříže pro mě byla neskutečně náročná. Když pominu 14 hodin sezení a rozlámanaost těla, byly tu ještě hlasité děti. Když usnuli, přišli dva pánové řvoucí na mě cosi v neurčitém jazyce a tloukli do mě svými igelitkami. No, pochopila jsem, že budu mít na zbytek noci vedle sebe společnost a tak to taky bylo. Fakt příjemně se v Paříži z autobusu vystupovalo.
Sháněli jsme lístek do metra, to bylo něco. Ale povedlo se. Koukli jsme na Eiffelovku a na Notre Damme, užila jsem si francouzský croissant a sablé a všechno jsme zajedli českým Hummusem a Vysočinou. Tohle posilnění se hodilo na letiště, kde tekly nervy. Doslova mně tekly očima v podobě slz, když jsme po 20 minutách v nátlaku objednávali letenky zpět do Evropy, protože letenka do Mexika objednaná chvíli před tím jinému strážníkovi nestačila. Stihli jsme to pár minut před uzavřením Check Inu ale když jsme pak ani nevěděli přesnou adresu, kde budeme ve Státech bydlet. Vypadalo všechno hrozně ztraceně. Tom na pár vteřin připustil, že se tam asi nedostaneme. Já jsem pak už jen koukala na paní za přepážkou smutnýma očima a v duchu ji přemlouvala ať počká, zatímco Tom telefonicky zjišťoval adresu. Stihli jsme to několik minut po limitu, ale paní počkala a vyšlo to. Americká strana už pak byla úplně v pohodě.
A tak jsme vkročili na americkou půdu. Tomova teta, o které jsme později zjistili, že je vzdálená sestřenice nás hned poznala a tak jsme se nechali jejím mužem odvážet kousek na jih do jejich domova. První americký den byl hodně klidný. Ranním během jsme prozkoumali blízký park. Všimla jsem si, jak jsou tu lidi k sobě milí. Asi rozpuštění prvního předsudku. Při odpoledním venčení jsem potkala Alberta, kterého jsem nevědomky inspirovala k prozkoumání části, ve které přes dvacet let žije. Podvečerní hodiny jsme strávili nákupem v místním supermarketu. Všechno bylo tak nový. Jídlo, prodavačka s helmou na hlavě, pán rovnající zboží do našich tašek. Docela mi trvalo to vstřebat. Večer jsme strávili barbecue a povídáním. Projevil se však dost silně časový posun a brzo jsme usnuli.
Včerejšek byl poněkud pestřejší. Po snídani jsme byli učeni řídit a pak odvezeni na vlak do SF. Mrakodrapy, američani a vůbec tak všechno. Jsme v realitě filmů a počítačových her. Okouzleni. Výstava Andy Warhol a projížďka po Pacifickým pobřeží do místní restaurace, kde jsme stihli západ Slunce a ochutnali mořské plody. Večer jsme se setkali s jedním ze synů Barryho, manžela Ivanky, a poslechli si pohled na Californii očima mladého kuchaře.
Máme teď možnost užít si luxusu bohaté čtvrti i všeho, co to obnáší. Je pro mě docela šílený odjet z domu cestovat a mít se takhle, když obvykle cestování znamená stan a mytí v jezeře. Vím, že to taky přijde, ale zatím jsem v tom, co je. Vážím si toho a zároveň jsem hrozně rozpačitá. Cítím se tak nějak plaše a občas se uchyluju k jistotám ve svý hlavě, který vlastně vůbec nejsou jistoty.
Vidět různé tváře San Francisca pohledem z Audiny s vědomím, že bez Ivanky by jsme se tu pohybovali v úplně jiné sféře, je vzrůšo. Na jedné straně luxusní mrakodrapy a na té druhé bezdomovecké skupiny ve stanech na ulici. A je to tak obrovský. Už jsem pochopila, že bezpeněžní život v Americe rozhodně nebude tak snadnej jako v Norsku a Švédku, teda pokud bude vůbec možnej. Ale to jsou zatím jen myšlenky vyvolaný pocitama tady z toho všeho a teď jsem ještě v měkkoučký skoro princeznovský posteli, v bezpečí, který nabízí bezsrarostný vstávání a užití si dalšího dne. Dneska snad surfování.
Užívejte každýho dne. Jsou tak stejný a přitom jiný.
Žádné komentáře:
Okomentovat