Deštivé odpoledne trávíme v autě u Mekáče na severu Kalifornie. S přívaly vody se ve mně probouzí vděčnost za auto, které právě v těchto chvílích poskytuje nejlepší útočiště. Po 6 dnech strávených na odboru motorových vozidel, rozmontovávání motoru kdesi na parkovišti za indickou restaurací, kontrolách evidence, emisí, kontrolek na displeji a kdoví čeho ještě, už můžu napsat, v NAŠEM autě. Cena auta by se dala měřit možná líp v nervech než v penězích, protože to nervů stálo opravdu hodně. A ještě teď občas zapochybujem, jestli jsme se rozhodli pro správný auto, ale už jsme zabydlený. Udělali jsme si v něm postel, tím vytvořili úložný a spací prostor a ikdyž ho není moc, vejdeme se.
Od Ivanky jsme vyrazili ve středu. Nabalení jídlem, plní odvahy k cestování, s průvodcem a roční vstupenkou do národních parků jako dárek. Po pár minutách jízdy, když jsme definitivně zavrhli hnát se pro malinkej střešní box, jsme se ale střetli s realitou. Nevěděli jsme, kam vlastně jedeme a proč, co je to, co tady chceme dělat a jak se dostat do cestovatelskýho plynutí. To se nám podle mně ještě pořád nepovedlo, ale už jsme zase o kus dál. Strávili jsme ten den v San Franciscu. Prošli parky, koukli na výhledy, viděli mraky tuleňů a užili si západ Slunce u Golden Gate Bridge. Teda užili, no, celou dobu jsme se hádali, ale ten západ byl hezkej.
Stresovalo nás napětí z neznámýho, z cen jídla, když s dumpstrem to tady vůbec nefunguje. Možná kvůli počasí, popelářům a možná jsme zatím jen neměli štěstí kvůli nedostatečně vyvinuté snaze. Taky nám chyběli a asi stále chybí kamarádi. Překvapuje mě, jak těžkej ten přechod od dřívějšího života je a kolik napětí v nás vyvolává. A představa, že nás pořád čeká ještě rok a půl to nijak neulehčuje.
Nicméně, vydali jsme se na sever s cílem navštívit nevlastního syna Ivanky - Johnatana. Dorazili jsme třetí den, kvůli častým zastávkám u pláží Pacifiku, péči o auto atd. Už příjezd do Arcaty, města, kde John žije, nás fascinoval. Věděli jsme, že je to město hippíků a nejspíš bysme sem jeli i kdybysme tu nikoho neznali, a rozhodně tohle nadšení mělo důvod. Atmosféra je neskutečná. Povečeřeli jsme s Johnem a Alyssou, koukli na pár dílů seriálu The Good Place a pak jeli přes město k jejich kamarádům oslavovat úplněk v rybách. Byla jsme zvědavá, co to jako bude za oslavu. Seděli jsme, povídali si.. třeba o tom, co by jsme byli, kdyby jsme byli omáčkou.. a nakonec jsme v deseti lidech vyrazili do lesa užít si sílu úplňku tam.
V sobotu jsme se s lidma z lesa i s dalšíma potkali na náměstí na farmářských trzích. Byl to hodně flákací den. Kromě chvíle acroyogy a headstandů jsme se jen tak váleli na městské trávě a koukali na muzikanty, žongléry a další umělce. Odpoledne vykoukla zřetelně na povrch Tomova potřeba samoty a tak jsme plánované hledání práce odložili na někdy jindy a odděleně jsme se toulali městem a okolím. Maj tu nádherný parky s obrovskými stromy a muzicírujími lidmi.
Takhle nějak jsme prožívali poslední dny. Jsou stále protkány nejistotou a napětím z toho co bude. Čekáme tu do pondělí na možnost, zeptat se na práci. Když bude, přijmeme ji, když ne, pojedeme do národních parků.
Hlavy nám ale pořád tíží myšlenky co bude po USA, jak je to s tím Mexikem, bude to pro nás bezpečný? Co s autem? Jak ho prodat a jak v Mexiku koupit nový, když tam nebudeme mít adresu? Snažím se zpřítomňovat a užívat si toho, co je, myšlenky jsou teď ale mocnější. Učíme se trávit čas odděleně, sami se sebou, pořád ale vnímám drhnutí. A to v sobě, mezi náma i v cestovním proudu. Nevím kde, nevím proč, ale lehkost bytí je pořád někde zamáčklá.
Po necelejch třech tejdnech mimo domov se tedy mísej pocity radosti z toho, že se už reálně plní dlouho očekávané cestování, s pocity stesku po domovině a strachu z neznámého.
Déšť stékající po kapotě auta inspiruje k uspořádání prožitého, k ukotvení i k tvoření. Za chvíli budem zase nejspíš sedět u Johna v obýváku povídat si a koukat na seriály. Další dny však budeme muset žít z toho co máme a tím, co je v nás. Už nevíme o nikom, kdo nám to tady může ulehčit. Bude to život na vlastní pěst.
Žádné komentáře:
Okomentovat