Doma z gauče

Všechno pryč. 

Uskladnit veškerý majetek tak, aby rok a půl nikomu nepřekážel. Plníme pytle svýma věcma, který vlastně vůbec nepotřebujeme.  Ikdyž v průběhu roku něčemu přikládáme velkou důležitost, v tuto chvíli ji docela rychle ztrácí. Budeme pryč rok a půl, možná víc, možná míň, ale po celou tu dobu bude naše největší materiální stabilita jenom v tom, co se vejde do 70ti litrovýho batohu. Zůstane jen velkej batoh a my. Prozatím s důvěrou v náš vnitřní svět, protože ten nemizí tak jednoduše jako  materiální svět, kterýmu jsme v poslední době přivykli.

Rozloučit se. Nejdřív to bylo loučení s Brnem, který jsem dlouho nesla fakt těžce, potom rodina. Slzy v očích při loučení s babičkou a dědou mě přesvědčovaly o síle vazby, kterou k nim cítím. 

Byly tu taky takový ty loučící večery s kamarády. Grilování, debaty u piva, a filozofování nad nebezpečností toho, do čeho se právě pouštíme. Našli jsme několik myšlenek o rizicích ve světě, ale asi ještě víc o tom, jak cesta prověří náš vztah.

Následoval čas s Tomovou rodinou, prokládaný přípravami na cestu, balením a občasnými hádkami ze stoupající nervozity a taky právě z tý nejistoty, která náš vztah často protíná. 

Jsme spolu necelý 3 roky. Procestovali jsme lowcostově hodně různých evropských zemí, strávili 4 měsíce ve Finsku na Erasmu a víc než 2 roky spolu bydlíme. Z toho se může zdát, že máme ideální základ pro společnou cestu. V některých ohledech asi jo, v jiných už to tak skvělý není. Často se nedokážeme odprostit od svých myšlenek a emocí, hádáme se a ubližujeme si. V poslední době jsme prožívali hodně bolestivých věcí, snažili se vztah nějak přetransformovat, ale trošku beznadějně jsme zjišovali, že převažují negativní chvíle nad těma pozitivníma a společný plán cesty je možná tím zásadním důvodem, proč jsme ještě spolu. Oba jsme zvědaví, co cesta přinese každýmu z nás i mezi nás a vykračujeme do toho poměrně velkou otevřeností k tomu, že spolu nemusíme být napořád.

Těším se. Vím, že život mimo systém mě naplňuje a cítím se v tom dobře. Baví mě spát venku, tvořit si domeček kdekoliv je to možné, fungovat s minimem věcí, potkávat lidi, nechávat se inspirovat a prostě jen tak být. Věřím v lásku jako nejsilnější a propojující sílu a ráda ji prožívám, ráda se taky uvolňuju do plynutí a v cestování nacházím největší svobodu k tomuhle všemu. Necítím se na cestách svázaná svýma komplexama a těžkostma. I uvolnění mysli se mi zdá jednodušší někde venku než třeba tady na gauči. Chci prožívat a těším se na možnosti a na to, že následující měsíce budou prožitkem v napojení a vědomí.

Je úterní poledne a já plním poslední věc ze seznamu svých povinností před odjezdem. Začít psát tenhle blog. Zítra v 15h se vydáme z Liberce na cestu do Prahy, následně autobusem do Paříže a pak letecky do San Francisca. Tam aspoň trochu víme, co čekat. Jsme ve spojení s Tomovou příbuznou, která nám na první týdny poskytne zázemí. Co bude potom nevíme. Věřím, že se dostaneme do flow a necháme se nést. Chtěla bych to všechno sdílet tady na blogu. Možná mi to pomůže k tomu, že se v tom prožívání nebudu cítit sama a možná to může i někomu z vás vnést nějakou novou vlnu do běžných dnů.

Tak užívejte života :)