Farmaříme

Tak jsem právě málem podpálila auto. Sama nemám ráda zveličování, ovšem toto tvrzení nemá od pravdy moc daleko. To jsem tak na krásným místě u řeky připravovala zeleninu k večeři, ale drobné mušky mi tuhle činost intenzivně znesnadňovaly. Pár jsem jich utopila v očích, pár uvízlo v dredech a pár snědla, stejně jich ale bylo všude nesnesitelné množství. Tom prozřetelně zapálil vánočního františka s vírou, že onen kouř mušky odláká. Do jaké míry to bylo úspěšné ani nevím, protože jsem činnost již dokončovala. Přišlo mi pak jako dobrý nápad nechat kouřícím františkem provonět auto. Položila jsem jej tedy na plastové víko ležící na dece, zakrývající dřevěnou postel, a tam jsem ho v dobré vůli nechala. Když po večeři Tom od kufru křičel "Eli, já tě zaškrtím", netrvalo mi moc dlouho domyslet si důvod téhle reakce. Deka pod propáleným víkem žhavě doutnala na dřevě, pod kterým leží zásoby benzínu do vařiče. Myslím, že jsme měli docela štěstí a asi mi ani nevadí mokrá postel, kterou teď od vody z hašení máme. Štěstím bych možná nazvala i setkání se Silvií. Totiž v Arcatě jsme ani s vyvinutím většího úsilí práci nenašli. Nejprve jsme nepochodili v agentuře, která se prvně nezdála tak oficiální, jak se pak její zaměstnankyně tvářily, když jsme se ptali po něčem neoficiálním. A pak ani při ptaní lidí ve městě. Ti zase tvrdili, že právě není sezóna a práci teď hledá každej. Rozhodli jsme se jet do národního parku Redwood a zkusit hledat později. S mojí chutí jet třeba jen kousek za hranice států, kde jsem ještě nebyla, jen pro nadechnutí se místního vzduchu, a taky s chutí najít levnější benzín, jsme se v den, kdy mělo pršet vydali do Oregonu. Cestou jsem viděla asi doposud nejvíc traumatizující podívanou, a to srážku psa. Protijedoucí auto smetlo zadek procházejícího psa přes silnici a zvuk rány a pohled na to, jak zadní část těla překvapeného psa letí do strany ve mně zanechalo silnou stopu. Již několik dní jsme snili o dýni a farmářské trhy u nejbližšího města se zdály vhodnými k naplnění těchto snů. Byly to trhy konající se každou středu a sobotu, hodně prodejců i lidí v něčem jako cirkusovém stanu, všude vlály americké vlajky i reklamní předměty. Prodejci se s námi dávali do řeči a my si rádi povídali, zvlášť, když k tomu byly ochutnávky. Mezi řečí jsme přešli i k otázkám ohledně práce a byli jsme odkazováni na paní před stanem ve stánku s ovocem a zeleninou. Šli jsme tam a tak jsme potkali Silvii. Zpočátku to bylo hodně nejisté. Hodně odvolávání se na manžela a tak, výsledkem však bylo "v pátek v 11h buďte před támhletím žlutým domem". Tak jsme byli a zeleninový stánek na sobotní trhy už jsme připravovali my. Jo a taky jsme rozmisťovaly ty vlajky, což působilo jako nejdůležitější činnost trhů. No a pak jsme pleli, rovnali bedny, vyndávali igelity z jahod a znovu pleli a taky rozebírali a stavěli stan, kterej vichřice přenesla asi padesát metrů přímo na kontejner. Dostali kupu zeleniny a trávili dny sehnutí k zemi s palčivou bolestí v zádech ale s výhledem na Pacifik a dobrým pocitem, že máme co jsme chtěli. Teda dýni pořád ne, ale třeba to ještě přijde. Je to vcelku pestré farmaření s přísunem organickýho jídla. U čehož si dost libujem, protože u stříhání trávy, což byl jeden z plánů, bysme se moc nenajedli. Po práci, když se rozhodneme, že chceme skončit, si jezdíme dopřát něco dobrýho do Dolar Tree (vše za dolar). Večer koukáme na bohatě hvězdné americké nebe a posloucháme zvířecí zvuky okolo. V neděli jsme si udělali výlet do NP Crater Lake, bývalá sopka s jednou z nejčistčích vod na planetě, místo lávy. Vlastně jsem tam zažila asi nejrychlejší změny počasí, co si pamatuju a asi i nejsilnější vítr. Výh´edy i mlha, slunce, sníh, déšť a tak všechno. V sobotu jsme se spálili na sluníčku, v neděli chumelilo na sopce a v pondělí se opět opalovali mezi hortenziema. Totiž Silviina farma je sice zeleninová, ovšem s manželem Rayem a jeho rodinou mají obrovskou farmu hortenzií. Je to tu teď zjevně vcelku pohodový. Pracovní dny ubíhají a naplňují mě pocitem smyslu toho všeho tady. Výlety i dobrůtky z Dolar Tree jsou pak mnohem příjemnější a myšlenky na Česko už nejsou tak intenzivní. Pohodový na jednu stranu. Na tu druhou to teď trošku kazí padající stromy na druhém břehu řeky, což nevíme, kdo nebo co způsobuje. Nejpravděpodobnější je asi medvěd. Nutrie, jsem po pár prasklých stromech už zavrhla. Ještě, že máme auto. Zázemí, jistota, domov a útočiště. Fakt by mě mrzelo, kdyby shořelo.