Farmaříme

Tak jsem právě málem podpálila auto. Sama nemám ráda zveličování, ovšem toto tvrzení nemá od pravdy moc daleko. To jsem tak na krásným místě u řeky připravovala zeleninu k večeři, ale drobné mušky mi tuhle činost intenzivně znesnadňovaly. Pár jsem jich utopila v očích, pár uvízlo v dredech a pár snědla, stejně jich ale bylo všude nesnesitelné množství. Tom prozřetelně zapálil vánočního františka s vírou, že onen kouř mušky odláká. Do jaké míry to bylo úspěšné ani nevím, protože jsem činnost již dokončovala. Přišlo mi pak jako dobrý nápad nechat kouřícím františkem provonět auto. Položila jsem jej tedy na plastové víko ležící na dece, zakrývající dřevěnou postel, a tam jsem ho v dobré vůli nechala. Když po večeři Tom od kufru křičel "Eli, já tě zaškrtím", netrvalo mi moc dlouho domyslet si důvod téhle reakce. Deka pod propáleným víkem žhavě doutnala na dřevě, pod kterým leží zásoby benzínu do vařiče. Myslím, že jsme měli docela štěstí a asi mi ani nevadí mokrá postel, kterou teď od vody z hašení máme. Štěstím bych možná nazvala i setkání se Silvií. Totiž v Arcatě jsme ani s vyvinutím většího úsilí práci nenašli. Nejprve jsme nepochodili v agentuře, která se prvně nezdála tak oficiální, jak se pak její zaměstnankyně tvářily, když jsme se ptali po něčem neoficiálním. A pak ani při ptaní lidí ve městě. Ti zase tvrdili, že právě není sezóna a práci teď hledá každej. Rozhodli jsme se jet do národního parku Redwood a zkusit hledat později. S mojí chutí jet třeba jen kousek za hranice států, kde jsem ještě nebyla, jen pro nadechnutí se místního vzduchu, a taky s chutí najít levnější benzín, jsme se v den, kdy mělo pršet vydali do Oregonu. Cestou jsem viděla asi doposud nejvíc traumatizující podívanou, a to srážku psa. Protijedoucí auto smetlo zadek procházejícího psa přes silnici a zvuk rány a pohled na to, jak zadní část těla překvapeného psa letí do strany ve mně zanechalo silnou stopu. Již několik dní jsme snili o dýni a farmářské trhy u nejbližšího města se zdály vhodnými k naplnění těchto snů. Byly to trhy konající se každou středu a sobotu, hodně prodejců i lidí v něčem jako cirkusovém stanu, všude vlály americké vlajky i reklamní předměty. Prodejci se s námi dávali do řeči a my si rádi povídali, zvlášť, když k tomu byly ochutnávky. Mezi řečí jsme přešli i k otázkám ohledně práce a byli jsme odkazováni na paní před stanem ve stánku s ovocem a zeleninou. Šli jsme tam a tak jsme potkali Silvii. Zpočátku to bylo hodně nejisté. Hodně odvolávání se na manžela a tak, výsledkem však bylo "v pátek v 11h buďte před támhletím žlutým domem". Tak jsme byli a zeleninový stánek na sobotní trhy už jsme připravovali my. Jo a taky jsme rozmisťovaly ty vlajky, což působilo jako nejdůležitější činnost trhů. No a pak jsme pleli, rovnali bedny, vyndávali igelity z jahod a znovu pleli a taky rozebírali a stavěli stan, kterej vichřice přenesla asi padesát metrů přímo na kontejner. Dostali kupu zeleniny a trávili dny sehnutí k zemi s palčivou bolestí v zádech ale s výhledem na Pacifik a dobrým pocitem, že máme co jsme chtěli. Teda dýni pořád ne, ale třeba to ještě přijde. Je to vcelku pestré farmaření s přísunem organickýho jídla. U čehož si dost libujem, protože u stříhání trávy, což byl jeden z plánů, bysme se moc nenajedli. Po práci, když se rozhodneme, že chceme skončit, si jezdíme dopřát něco dobrýho do Dolar Tree (vše za dolar). Večer koukáme na bohatě hvězdné americké nebe a posloucháme zvířecí zvuky okolo. V neděli jsme si udělali výlet do NP Crater Lake, bývalá sopka s jednou z nejčistčích vod na planetě, místo lávy. Vlastně jsem tam zažila asi nejrychlejší změny počasí, co si pamatuju a asi i nejsilnější vítr. Výh´edy i mlha, slunce, sníh, déšť a tak všechno. V sobotu jsme se spálili na sluníčku, v neděli chumelilo na sopce a v pondělí se opět opalovali mezi hortenziema. Totiž Silviina farma je sice zeleninová, ovšem s manželem Rayem a jeho rodinou mají obrovskou farmu hortenzií. Je to tu teď zjevně vcelku pohodový. Pracovní dny ubíhají a naplňují mě pocitem smyslu toho všeho tady. Výlety i dobrůtky z Dolar Tree jsou pak mnohem příjemnější a myšlenky na Česko už nejsou tak intenzivní. Pohodový na jednu stranu. Na tu druhou to teď trošku kazí padající stromy na druhém břehu řeky, což nevíme, kdo nebo co způsobuje. Nejpravděpodobnější je asi medvěd. Nutrie, jsem po pár prasklých stromech už zavrhla. Ještě, že máme auto. Zázemí, jistota, domov a útočiště. Fakt by mě mrzelo, kdyby shořelo.

Na vlastní pěst

Deštivé odpoledne trávíme v autě u Mekáče na severu Kalifornie. S přívaly vody se ve mně probouzí vděčnost za auto, které právě v těchto chvílích poskytuje nejlepší útočiště. Po 6 dnech strávených na odboru motorových vozidel, rozmontovávání motoru kdesi na parkovišti za indickou restaurací, kontrolách evidence, emisí, kontrolek na displeji a kdoví čeho ještě, už můžu napsat, v NAŠEM autě. Cena auta by se dala měřit možná líp v nervech než v penězích, protože to nervů stálo opravdu hodně. A ještě teď občas zapochybujem, jestli jsme se rozhodli pro správný auto, ale už jsme zabydlený. Udělali jsme si v něm postel, tím vytvořili úložný a spací prostor a ikdyž ho není moc, vejdeme se.
Od Ivanky jsme vyrazili ve středu. Nabalení jídlem, plní odvahy k cestování, s průvodcem a roční vstupenkou do národních parků jako dárek. Po pár minutách jízdy, když jsme definitivně zavrhli hnát se pro malinkej střešní box, jsme se ale střetli s realitou. Nevěděli jsme, kam vlastně jedeme a proč, co je to, co tady chceme dělat a jak se dostat do cestovatelskýho plynutí. To se nám podle mně ještě pořád nepovedlo, ale už jsme zase o kus dál. Strávili jsme ten den v San Franciscu. Prošli parky, koukli na výhledy, viděli mraky tuleňů a užili si západ Slunce u Golden Gate Bridge. Teda užili, no, celou dobu jsme se hádali, ale ten západ byl hezkej.
Stresovalo nás napětí z neznámýho, z cen jídla, když s dumpstrem to tady vůbec nefunguje. Možná kvůli počasí, popelářům a možná jsme zatím jen neměli štěstí kvůli nedostatečně vyvinuté snaze. Taky nám chyběli a asi stále chybí kamarádi. Překvapuje mě, jak těžkej ten přechod od dřívějšího života je a kolik napětí v nás vyvolává. A představa, že nás pořád čeká ještě rok a půl to nijak neulehčuje.
Nicméně, vydali jsme se na sever s cílem navštívit nevlastního syna Ivanky - Johnatana. Dorazili jsme třetí den, kvůli častým zastávkám u pláží Pacifiku, péči o auto atd. Už příjezd do Arcaty, města, kde John žije, nás fascinoval. Věděli jsme, že je to město hippíků a nejspíš bysme sem jeli i kdybysme tu nikoho neznali, a rozhodně tohle nadšení mělo důvod. Atmosféra je neskutečná. Povečeřeli jsme s Johnem a Alyssou, koukli na pár dílů seriálu The Good Place a pak jeli přes město k jejich kamarádům oslavovat úplněk v rybách. Byla jsme zvědavá, co to jako bude za oslavu. Seděli jsme, povídali si.. třeba o tom, co by jsme byli, kdyby jsme byli omáčkou.. a nakonec jsme v deseti lidech vyrazili do lesa užít si sílu úplňku tam.
V sobotu jsme se s lidma z lesa i s dalšíma potkali na náměstí na farmářských trzích. Byl to hodně flákací den. Kromě chvíle acroyogy a headstandů jsme se jen tak váleli na městské trávě a koukali na muzikanty, žongléry a další umělce. Odpoledne vykoukla zřetelně na povrch Tomova potřeba samoty a tak jsme plánované hledání práce odložili na někdy jindy a odděleně jsme se toulali městem a okolím. Maj tu nádherný parky s obrovskými stromy a muzicírujími lidmi.
Takhle nějak jsme prožívali poslední dny. Jsou stále protkány nejistotou a napětím z toho co bude. Čekáme tu do pondělí na možnost, zeptat se na práci. Když bude, přijmeme ji, když ne, pojedeme do národních parků.
Hlavy nám ale pořád tíží myšlenky co bude po USA, jak je to s tím Mexikem, bude to pro nás bezpečný? Co s autem? Jak ho prodat a jak v Mexiku koupit nový, když tam nebudeme mít adresu? Snažím se zpřítomňovat a užívat si toho, co je, myšlenky jsou teď ale mocnější. Učíme se trávit čas odděleně, sami se sebou, pořád ale vnímám drhnutí. A to v sobě, mezi náma i v cestovním proudu. Nevím kde, nevím proč, ale lehkost bytí je pořád někde zamáčklá.
Po necelejch třech tejdnech mimo domov se tedy mísej pocity radosti z toho, že se už reálně plní dlouho očekávané cestování, s pocity stesku po domovině a strachu z neznámého.
Déšť stékající po kapotě auta inspiruje k uspořádání prožitého, k ukotvení i k tvoření. Za chvíli budem zase nejspíš sedět u Johna v obýváku povídat si a koukat na seriály. Další dny však budeme muset žít z toho co máme a tím, co je v nás. Už nevíme o nikom, kdo nám to tady  může ulehčit. Bude to život na vlastní pěst.

Sami doma

Stali jsme se pány vily. Tedy my dva a fena, která si svou roli viditelně užívá. Je to sice na tři dny, ale asi by mě nikdy nenapadlo, že  budeme ve Státech pro sebe mít obrovský dům, přesahující všechny naše potřeby. Ono by mě totiž ani nenapadlo nad tím přemýšlet. Teď ale nacházím aspoň čas na pohled do svých pocitů.
Cítím se tu hodně, hodně doma, ale přitom tak šíleně ztracená. Všechno mi přijde prorostlý lidma a prázdý zároveň. Čas i dny tady běží jinak než jsem zvyklá, přitom každý den stejně. To, že je pořád co dělat, mě moc nepouští ke stesku po domově, zároveň ale nenacházím tuhle stabilitu v sobě. Spojení s materiálníma věcma je pro mě v tuto chvíli nejdosažitelnější jistotou.
Život v Kalifornii se už ale dostává trochu do pohybu. Ne, že by nebylo skvělý výletovat s příbuznýma, surfovat a flákat se třeba u bazénu, postrádám v tom ale jakousi divokost a dobrodružství. Líbí se mi jednoduchost přístupu k vodě, sprše i elektřině, ale chybí mi tajemství ukrytá ve spontánním cestování.
Mezi náma s Tomem je teď vidět hodně soupeření. Dokonce i když máme dostatek jídla, nacházíme příležitosti, ve kterých se svojí striktností střetáváme. Oba máme z mýho pohledu potřebu se vyhraňovat, hledat si svůj prostor a tak jsme často vedle sebe, bez bližšího napojení. Myslím, že naučit se s tímhle pracovat bude těžkej, ale důležitej krok. Motivací mi je taky dnešní hodně nepříjemnej pocit, když Toma v autě předemnou málem smetl kamion.
Velkej krok jsme ale dneska už udělali. Po třech dnech, zaměřených na hledání, jsme koupili vozidlo. Bylo okolo toho dost divností. Třeba dívka, která přestala komunikovat, když jsem se zeptala proč její auto není registrovaný. Nebo muž prožívající velký smutek z toho, že jsme na první prohlidku auta nevzali rovnou peníze... A tak. Ale vyšlo to.
Plánem tedy teď je najít přijatelný pojištění, vyřídit registraci na úřadě a přestavěním vybudovat domov na další měsíce.
Ještě to pár dní potrvá. Pár dní užívání luxusu a konvenčního dobrodružství. Pár dní na který budeme brzo jenom vzpomínat, ale teď to ještě můžem žít.

Tedy loučím se s Vámi z krásnýho podstřešního místa v domě s výhledem na hvězdy a města v dálce s pocitem nadhledu na všechno to dění dole.

Tak přeji ten nadhled i Vám 🙂

Za startovní čárou

Odjezd z Liberce byl načasovaný  na minuty přesně. Nevěřila jsem tomu, ale ve chvíli kdy zbývala poslední čtvrt hodina do odchodu na autobus, zmizela poslední dávka všech možných věcí ze stolu a my se stihli i najíst. Poslední pohledy na Ještěd vyvolávaly smíšené emoce. Uvědomila jsem si ale, že u tohohle města jsem na odjezdy zvyklá. Skoro každý odjezd do zahraničí byl odtud. A v tu chvíli plánovaná délka výletu nehrála v mé hlavě roli.
Odjezd z Prahy byl už spíš veselý a díky kamarádovi, který s námi telefonicky konzultoval svoji plánovanou cestu (myslím na Vás), jsme rekapitulovali všechno, co jsme v předchozích měsících řešili a promýšleli.

Cesta do Paříže pro mě byla neskutečně náročná. Když pominu 14 hodin sezení a rozlámanaost těla, byly tu ještě hlasité děti. Když usnuli, přišli dva pánové řvoucí na mě cosi v neurčitém jazyce a tloukli do mě svými igelitkami. No, pochopila jsem, že budu mít na zbytek noci vedle sebe společnost a tak to taky bylo. Fakt příjemně se v Paříži z autobusu vystupovalo.

Sháněli jsme lístek do metra, to bylo něco. Ale povedlo se. Koukli jsme na Eiffelovku a na Notre Damme, užila jsem si francouzský croissant a sablé a všechno jsme zajedli českým Hummusem a Vysočinou. Tohle posilnění se hodilo na letiště, kde tekly nervy. Doslova mně tekly očima v podobě slz, když jsme po 20 minutách v nátlaku objednávali letenky zpět do Evropy, protože letenka do Mexika objednaná chvíli před tím jinému strážníkovi nestačila. Stihli jsme to pár minut před uzavřením Check Inu ale když jsme pak ani nevěděli přesnou adresu, kde budeme ve Státech bydlet. Vypadalo všechno hrozně ztraceně. Tom na pár vteřin připustil, že se tam asi nedostaneme. Já jsem pak už jen koukala na paní za přepážkou smutnýma očima a v duchu ji přemlouvala ať počká, zatímco Tom telefonicky zjišťoval adresu. Stihli jsme to několik minut po limitu, ale paní počkala a vyšlo to. Americká strana už pak byla úplně v pohodě.

A tak jsme vkročili na americkou půdu. Tomova teta, o které jsme později zjistili, že je vzdálená sestřenice nás hned poznala a tak jsme se nechali jejím mužem odvážet kousek na jih do jejich domova. První americký den byl hodně klidný. Ranním během jsme prozkoumali blízký park. Všimla jsem si, jak jsou tu lidi k sobě milí. Asi rozpuštění prvního předsudku. Při odpoledním venčení jsem potkala Alberta, kterého jsem nevědomky inspirovala k prozkoumání části, ve které přes dvacet let žije. Podvečerní hodiny jsme strávili nákupem v místním supermarketu. Všechno bylo tak nový. Jídlo, prodavačka s helmou na hlavě, pán rovnající zboží do našich tašek. Docela mi trvalo to vstřebat. Večer jsme strávili barbecue a povídáním. Projevil se však dost silně časový posun a brzo jsme usnuli.

Včerejšek byl poněkud pestřejší. Po snídani jsme byli učeni řídit a pak odvezeni na vlak do SF. Mrakodrapy, američani a vůbec tak všechno. Jsme v realitě filmů a počítačových her. Okouzleni. Výstava Andy Warhol a projížďka po Pacifickým pobřeží do místní restaurace, kde jsme stihli západ Slunce a ochutnali mořské plody. Večer jsme se setkali s jedním ze synů Barryho, manžela Ivanky, a poslechli si pohled na Californii očima mladého kuchaře.

Máme teď možnost užít si luxusu bohaté čtvrti i všeho, co to obnáší. Je pro mě docela šílený odjet z domu cestovat a mít se takhle, když obvykle cestování znamená stan a mytí v jezeře. Vím, že to taky přijde, ale zatím jsem v tom, co je. Vážím si toho a zároveň jsem hrozně rozpačitá. Cítím se tak nějak plaše a občas se uchyluju k jistotám ve svý hlavě, který vlastně vůbec nejsou jistoty.

Vidět různé tváře San Francisca pohledem z Audiny s vědomím, že bez Ivanky by jsme se tu pohybovali v úplně jiné sféře, je vzrůšo. Na jedné straně luxusní mrakodrapy a na té druhé bezdomovecké skupiny ve stanech na ulici. A je to tak obrovský. Už jsem pochopila, že bezpeněžní život v Americe rozhodně nebude tak snadnej jako v Norsku a Švédku, teda pokud bude vůbec možnej. Ale to jsou zatím jen myšlenky vyvolaný pocitama tady z toho všeho a teď jsem ještě v měkkoučký skoro princeznovský posteli, v bezpečí, který nabízí bezsrarostný vstávání a užití si dalšího dne. Dneska snad surfování.

Užívejte každýho dne. Jsou tak stejný a přitom jiný.