Přepadení v Kolumbii

Druhý kolumbijský den nezačal zrovna příjemně. Voda z vodovodu, která se tu údajně dá pít, nám zjevně moc nesedla a tělo o tom dalo vědět skrze průjmy. Vyrážka a svědění pokožky také nevěstily nic dobrého, ale cestu do lékárny jsme odložili na později. Chtěli jsme do přírody. Došli jsme však jen na konec města k bráně a dál už nás z nějakého důvodu nepustili. Zkusili jsme to na jiném místě, ale postup byl stejný. Rozhodli jsme se tedy pro razantní změnu plánu a vyrazili na autobus do centra Bogoty. 

Toma však myšlenka přírody neopustila a jelikož na trase autobusu byla cesta k vodopádům, vystoupili jsme dříve a následovali ji. Začalo pršet. Déšť v lese nebo v přírodě? Vždyť je to jedno. Neodradila nás ani skupinka školáků, kteří nám španělsky vysvětlovali, že máme jít k vodopádům až zítra. Nerozuměli jsme proč a Tomova touha projít se po krásně zelené travnaté stezce s rozkvetlými stromy a keři byla silným motorem, který přemohl i moji slabou nechuť. Šli jsme dál. Šli jsme chudou čtvrtí s nadějí na divokou přírodou v dohlednu. Povídali jsme si o lásce. Ne však v úplné shodě a dobrém naladění jsme pokračovali až ke stezce, která opouštěla silnici a civilizaci kamsi do kopce, podél potoka, směřující k vodopádům.

Na jejím začátku jsme minuli kluky, smějící se do svých mobilů. Opětovala jsem pozdrav a spěchala za Tomem do dřevěných schodů. Byla jsem o dost pomalejší a Tom trochu nervózně pronesl "buď si pohni, nebo se pak s těma klukama vypořádej sama." "Dobře." Odpověděla jsem a postřehla, že se pánské trio vydalo za námi. "Asi hezký místo, že to zajímá i místní kluky." Pomyslela jsem si. Zastavili jsme na vyhlídkové plošince, z jedné strany sráz, z druhé strany cesta, pokračující do kopce, všude okolo džungle. Chvilku se pokochali a ušlechtile udělali místo klukům, kteří na plošinku mířili také. Domnění, že se na úzké cestě vyhneme a půjdeme dál však bylo mylné. 

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem měla před očima obraz, jako z filmu. Jeden kluk držel Toma za mikinu pod krkem, druhý stál vedle něj, vytahoval se nad něj na špičky, ve zvednuté ruce nůž, z mého pohledu pořádně dlouhá a děsivá dýka, mířící do Tomova ramena a vražedný výraz v obličeji. Ten třetí to jistil zezadu s otevřeným kapesním nožem v ruce a jeho výraz nebyl o moc příjemnější. Všichni něco vrčeli. 

Nastala vteřina vnitřního zmatení. Viděla jsem vedle sebe místo, kterým bych se mohla rozběhnout dolů z kopce. Nikdo si mě nevšímá. Můžu to udělat. Třeba je to to nejlepší, co můžu udělat. Nevím. Třeba taky ne. Všimnou si mě a zastaví mě bodáním nože? A nechat Toma v téhle situaci? Ne! To v žádném případě! Když spolu, tak spolu. Možná to bude bolet, asi bude, ale zvládneme to! V té samé vteřině přišly taky myšlenky možností fyzické sebeobrany. Co se asi stane, když dám někomu z nich pěstí? A nebo je shodit z toho srázu. Ale co ty nože? -mají nože. 

Bylo to na mě a na tu vteřinu poměrně dost myšlenek, ze kterých mě "naštěstí" vytáhl jeden z útočníků, tlačící mě k zemi a vrčící něco ve španělštině. Chtělo se mi řvát. Hrozně moc. Přišlo ale rychlé pochopení, že řvaním a agresivitou všechno jenom zhoršíme a v džungli pravděpodobně nikdo není dost blízko, aby nás zachránil dřív, než nás propíchnou nebo podříznou. Následovali jsme tedy jejich rozkaz "sedněte", což bylo asi jediné slovo, které zvládli říct anglicky.

Začali z nás svlékat oblečení a oblékat ho na sebe. Měla jsem jen vestu a tričko. Chvíle napětí, jestli po sundání vesty budou pokračovat i s tričkem byla hodně intenzivní. Jeden z nich si oblékl vestu na sebe a k tomu i Tomovu mikinu a šusťákovou bundu. To jim ale stačilo. Prozkoumali prstýnky a přívěsky, zklamáni jejich nehodnotou přešli k batohům. Již s notnou dávkou slz jsem je prosila, ať mi nechají aspoň občanku a sim kartu. Tomova prosba byla poněkud náročnější. Chtěl aby nám nechali aspoň jeden telefon. Vybrali z peněženek peníze. Bohužel jsme tam měli poměrně dost tisíc, což v tu chvíli byla sice rána, ale hodnoty se změnily. K mému překvapení si z mého batohu vzali jen sluneční brýle, mobil, z něhož mi sim kartu opravdu vrátili, a peníze z peněženky, jejíž zbytek nechali tak, jak je. Nezajímaly je ani doklady ani kreditní karty, což pro mě bylo velkou úlevou. Slz ale neubývalo, spíše přibývalo a jejich jednání postupně přecházelo do uklidňování, že všechno je v pohodě. 

Co přesně se dělo u Tomova batohu nevím, zaznamenala jsem pouze to, že díky stížnostem na zimu mu vrátili jeho drahé trekové kalhoty a nakonec i mobil. -bez paměťové karty, ale vrátili. Ten můj si i přes veškeré prosby nechali. Ale aspoň něco. Ve chvíli, kdy už měli projíté všechno a vypadalo to, že končíme, jeden z nich si vzal na ramena celý můj batoh se všema "zachráněnýma" věcma a začal odcházet. Moje panika a hlavně asi slova toho nejvyššího ho však zastavila, batoh vrátil a řekli, ať odejdeme. Několikrát zopakovali "žádná policie, nic se nestalo, všechno je v pohodě, žádná policie." Pak jsme to slíbili, já si z jedním z nich podala ruku, plácli jsme si na pozdrav a odešli jsme.

Seběhli jsme kopec, dostali zpátky do civilizace a v brutálním šoku a mém pláči prošli část města až do bohatší části. Počítali jsme ztráty a já s nechápavostí, jaktože je Tom tak v klidu, s počátečním obrazem před očima, jsem se propadala do svých emocí. Tak jsme došli až k policejní stanici, kde sice vypadali, že se bude něco dít, ale reálně nás jenom poslali domů vyplnit na internetu formulář, který jsme podle internetu měli vyplnit na té stanici.

Potkali jsme tam chlapce, který nám pomáhal s překladem, a zjistili jsme, že je vlastně "zavřený". Fotil na odpolední demonstraci, někomu se to nelíbilo a tak ho odvezli na stanici. Přijela jej vysvobodit místní senátorka. Úspěšně! Uklidňovala taky můj strach, když řekli, že ty, co nás přepadli, možná za chvíli chytí a přivezou. To se však nestalo a nakonec jsme ve francouzsko-španělském rozhovoru odjížděli ve vládním autě senátorky se soukromým řidičem, který nás odvezl až k domu, kde přebýváme.

Tak myslím, že tomuhle se říká štěstí v neštěstí.

Ohlédnutí za Mexikem

Je pondělí 17.2. a nám zbývají poslední dva dny v Mexiku. Tom má svůj poslední sedánek se zubařem a já, už znuděná všema těma procházkama městem, mám teď dostatek prostoru ohlédnout se zpátky za tou čtvrtroční Mexickou poutí.
Od posledního článku uplynuly tři týdny, které pro mě ani zdaleka nebyly tak pestré a výživné, jako týdny předchozí. Strávili jsme je v jednom z největších mexických měst Guadalajaře a ikdyž ne úplně dobrovolně, vpluli jsme do proudu mexického velkoměsta možná ještě víc, než před Vánoci v Culiacánu. Původním důvodem byla opět oprava auta, tentokrát jsme ale auto nechali automechanikovi, domluvení, že mu vymění motor, a týden se o něj nestarali. A pak, když už starali, zdaleka kolem toho nebylo tolik napětí, jako tehdy. Tuhle roli přebraly Tomovy návštěvy zubaře, oprava 12 zubů a něco okolo 30 hodin v zubařském křesle. Tahle čísla s sebou nesla dozvuky i mimo ordinaci. Čištěním zubů se zjevně čistily i emoce v zubech usazené a tak mezi námi vyplulo napovrch mraky potlačovaných emocí, křivd a bolestí, s důvěrou ve změnu, ale zároveň v pro mě neúnosném množství, vrcholícím několikadenní depresí. Tu výrazně podpořil i všudypřítomný beton a do jisté míry nesmysluplné denní náplně. Aneb život ve městě mě baví, když mám možnost seberealizace a pracovní náplně, jinak potřebuji ke spokonenosti přírodu, a tady se sešlo tak nějak všechno špatně.
Teda ne jako obecně špatně. Z praktického úhlu pohledu jsme se měli téměř báječně. Bydleli v obydlích čtyřech hostitelů, zažili tři narozeninové oslavy, z nichž jednu jsme připravovali. Jeden celý den jsme strávili v zábavním parku, další den v horách u termálních pramenů. Zúčastnili se noční tour de pubs, v neděli se proháněli centrem města na kolech s tisíci dalšími cyklisty, zatancovali si na párty umělecké univerzity a prošli muzea, památky i obrovské trhy. Taky jsme zas jednou vařili české knedlíky, improvizovali při hraní na různorodé hudební nástroje, dozvěděli se víc o homeopatii, trávili večer pozorováním salsy a jiný zase grilovačkou a přátelskou večeří. Taky jsme vydělali asi tisícovku žebráním o benzín, užili si přístupy k horké sprše a k Netflixu, snědli hodně moc dobrého mexického jídla. Tom si kromě zubů nechal opravit i všechny své kalhoty a taky jsme zařídili dvouměsíční parkování pro auto a couchsurfingové hostitele v nadcházející Bogotě (Kolumbie).
Takže i navzdory městskému i vztahovému vyčerpání to tu zážitkově pestré docela bylo.
Za ty celé tři měsíce v Mexiku jsme nahlédli do místní kultury z hodně úhlů pohledu, a inspirovaná kamarádovým podnětem, ráda posdílím něco i sem, ať to není pořád jen o pocitech a aktivitách.
Mexičani jsou z mého pohledu poměrně hlučným národem se silnou vazbou ke svému jídlu a hudbě. Věta našeho hostitele Adriana vystihuje hodně. "Mexiko může být zkorumpovené, plné zločinu, drog, morálních i etických chyb, může být médiama podávené jako nebezpečné a nehostinné, může mít naprosto špatný vzdělávací i vládní systém, ale to jídlo! To jídlo mu nikdo nevezme!"
A tak tu na každém rohu potkáte stánky s Tacos - kukuřičná placka, většinou s masem, pro vegetariány s fazolemi nebo bramborami. Stánky jsou obvykle nějak propojeny s obývacím pokojem provozovatelů nebo úplně naopak je to jenom stůl připojený k normálnímu kolu na silnici. Kromě Tacos jsou oblíbené ještě Tamales - kukuřičná kaše s masem nebo na sladko s ovocem, zabalená v kukuřičných listech jako klas, a taky sladké pečivo. Na čerstvosti pečiva jim moc nesejde, zato sladkost hraje prim.
Podobnou hrdost, jako k jídlu, projevují i k již zmiňované hudbě. Nám jejich hudba zní trochu jako španělské dechovky, aneb hudba spíše pro starší generace. Tady ji však milují všichni napříč generacemi a podobně je to i s tancem Salsy.
Velkým kontrastem a pro mě záhadou je jejich poctivost. V autobusech často nefungují platící automaty a nikdo tedy nevidí, kolik peněz do bedýnky vhodíte. Lidi však zjevně ani nenapadne, že by mohli šidit. Stejně, jako když si u stánku objednáváte Tacos jedno za druhým a nakonci hlásíte celkový počet k placení. Je to až neuvěřitelná důvěra v poctivost. Na druhou stranu tu všichni žijí s vědomím zločinu, především krádeží. A tak lidé zcela běžně parkují kola i motorky do svých obývacích pokojů, aby bylo vše v bezpečí. Každý dům je opatřen mohutnými klecemi a několika zámky. To však má taky svůj paradox. Když jdete ve dne, ale i večer po ulici, v čase, kdy se mluví o nebezpečí zločinu, početné rodiny s dětmi sedí v obývácích těchto domů, se zapnutou televizí si povídají, děti přebíhají k sousedům a hrají si na ulici a skrze otevřené dveře domů můžete často vidět celý vnitřek domu, který je od českých zvyků hodně odlišný. Pro mě především určitým typem nepopsatelného nepořádku a chaosu, který je pro mísrní dobře přehledný a smysluplný.
Zaráží mě zahrádky vylité betonem, se psem a občas s jeho výkaly. Domy jsou krabicovitého typu s úzkými zdmi a nádrží na sluneční ohřev vody na střeše, která často slouží i jako terasa, sušárna prádla nebo prostor pro chov slepic či psů.  Také je typické chodit doma v botech a nepřevlékat se. Přijde mi, že to je jakýmsi znakem neoddělování venkovního a domácího prostoru, žijí tak nějak venku stejně jako uvnitř. To je asi nejtypičtější obrázek mexického obydlí.
Z lidí vnímám velkou zaměřenost na materiálno a taky potřebu se bavit. Tu naplňují častá setkání s přáteli. Něco jako touhu jít do přírody nebo spirituální myšlení jsem tu, kromě Rainbow, nezaznamenala.
Ceny jsou podobné či trochu nižší než v Česku. Mexické pesso je pro srovnání 1.2Kč. Cena za 1 malé Taco se pohybuje okolo 10 pessos a já k sytosti potřebuji tak 5 tacos. Nájmy za pokoj či byt jsou také podobné českým cenám. Největší rozdíl ale vnímám ve mzdách. Prý jenom 30％ pracujících si vydělá víc než 10 000 pessos měsíčně a to z mého pohledu velká část těch 30％ vydělává 11-12 000 pessos. Na základě těchto čísel docela dobře chápu, proč jsme nepotkali moc mexičanů, kteří by kdy v životě cestovali.
S angličtinou je to tu vcelku bída. Díky couchsurfingu potkáváme lidi se zájmem o angličtinu a ti mluví hodně dobře. Běžné to ale rozhodně není. Pokud některý z mexičanů, které potkáváme v obchodech nebo na ulicích, někdy navštívil Spojené Státy či jiné země, velmi rychle se to dozvíme. Někdy díky třem anglickým slůvkům, která ten člověk nadšeně opakuje, jindy to zase velmi hrdě španělsky hlásí, někteří nám ze svých cest dokonce ukazují i fotky na svých mobilech s patřičným důrazem na to, že oni jsou ti, kteří zvládli Mexiko opustit a někteří se dostali na dovolenou až do Evropy, což už je opravdu hodně výjímečná situace. Chtělo by se mi napsat, že mladší generace už je jiná, s jiným přístupem a možnostmi. Pár takových mladých lidí jsme potkali, ale z obecného pozorování žádnou velkou změnu nevidím. Mladé holky mají děti a tahají je za sebou jako hračky (při tom moje pedagogická dušička trpí), často křičí nebo je chovají a přitom koukají do mobilů. Myslím, že něco jako alternativní výchova je pro tuhle kulturu ještě hodně neznámá.
Křesťanské znaky jsou vidět téměř všude a hodně lidí tuto víru silně vyznává. Myslím, že to tu kulturu hodně ovlivňuje.
Panenka Marie tu však má mexicky barevné oblečení, tmavou pleť a černé vlasy.
Tím se dostávám k tomu, co je tu pro mě opravdu hodně silné a to je zájem, který mi mexičani projevují. Se svými přírodně světlými vlasy a modrýma očima se hodně vymykám tradičnímu vzhledu a tak všemožné úsměvy, snahy navázat rozhovor, pískání a mávání, třeba i od příslušníků policie, je na denním pořádku. Na podporu sebevědomí rozhodně doporučuji.
Poslední věci, které mě napadají se týkají vody a hygieny. Trvalo mi dlouho zvyknout si, že použitý toaletní papír se nehází do záchodu, ale do odpadkového koše. Pitná voda se nepoužívá z kohoutku, ale kupují se barely s vodou, která je téměř destilovaná, tudíž bez minerálů. Ty se pak dokupují zvlášť buď v prášku nebo v nápoji Elektrolit. Když v přijímání těchto minerálů zaostáváme, projevuje se to průjmy, únavou a vyčerpáním.
Tak to je Mexiko v mém pojetí.
Už je tu před námi jen poslední společná večeře s přáteli od našeho hostitele, balení, parkování a zítra večer odlétáme do hlavního města Kolumbie za dobrodružstvím další části Ameriky. Tentokrát bez auta a tudíž snad bez nervů s opravou. To však možná přijde znovu, až se do Mexika za dva měsíce vrátíme.