Láska k Oregonu

Už to jsou skoro dva měsíce, co se pohybujeme za oceánem, kde to je i není cizí. Během tý doby jsme měli pět různých zázemí a byli součástí různorodých rodin a životních příběhů. A tak si i tvoříme ten svůj. Aneb jak dnes Tom zmínil u večeře... "Je to zvláštní příběh, to co žijem".
A vlastně jo, taky mi to tak přijde, možná proto, že jsme právě opustili domov mezi jamajčany, trávovou farmu a jsme teď někde uprostřed prérie, kde teplota za 10 minut jízdy klesla asi o 15℃ a kde trvá 5 minut než přejede vlak celou svou dýlkou.
Docela jsem si tady už zvykla. Třeba na to, že při řízení automatu se použití levý nohy s pocitem, že dupnu na spojku, prostě nevyplácí. Nebo na ty všemožný americký jednotky, který moji fantazii někdy baví a někdy tak iritujou. Taky sražení mývalové, už jsou docela vokoukaní. Souhlasím ale s Julianem, francouzem z farmy, že živí jsou přecejenom roztomilejší, než ti placatí. Zvykla jsem si snad už i na to, že se každej ptá jak se mám ikdyž to nikoho nezajímá a taky na to věčný překvapení, že Československo už pár let Československem není.
Jsou ale situace, který mě ještě překvapí. Jako třeba navigace, která dneska zobrazovala "Za 821km odbočte vpravo." a nebo že v oblasti vězení, kde je cejtit tráva, podobně jako na farmě, je u silnice obrovskej zákaz stopování. Nejvíc mě ale asi fascinuje to, do jakejch míst američani stavěj silnice. Na jedný takový jsme stáli včera a asi 20cm od nás šplouchala voda vroucího gejzíru.
Chci se ještě v myšlenkách vrátit k předchozím čtrnácti dnům. Na počátku byla nejistota. Trochu proto, že jsme slyšeli špatný zkušenosti o práci v týhle sféře a taky proto, že jsme prostě nevěděli do čeho jdem a první pohledy byly docela vzdálený našim normám. Stačilo však pár dní, možná dokonce hodin a stali jsme se součástí rodiny. Jazyku s názvem Patua jsme sice nerozuměli, stejně tak, jako španělštině, kterou mezi sebou občas mluvili ostatní evropani, pocitově jsem v místě i v lidech ale cejtila domov. Dny byly vyplněný stříháním a věšením, někdy pizzou, hamburgerama a pivem, povídáním a odpočinkem. Večer jsme občas s ostatníma soutěžili, kdo bude první ve sprše, vařili, výletovali po obchodech, posedávali v autech nebo šli na fotbal. Z předpokládanýho týdne se nakonec staly dva a mně to z nějakýho důvodu ani nevadilo. Možná proto, že jsem nikdy nepracovala pro nikoho, kdo tak často děkuje a zajímá se o pohodu všech pracujících.
Myslím, že stojí za zmínku třeba situace, kdy se šéf ptal němce Cama, jak to de? Jeho odpověď zněla asi takhle: "Dobrý, vlastně skvělý. Haš je trochu tvrdej, ale pokud to je ten jedinej problém, kterej v životě máš, tak je život nádhernej. " Nebo situace, kdy se Tom ptal slavnýho jamajskýho DJe s jointem v puse co kouří za tabák. On se na něj nechápavě podíval se slovy "Já nekouřím tabák!" A nebyl zjevně zas tak vyjímečnej, jelikož jeden kolega se chlubil, že kouří trávu každej den od svých čtrnácti let a dnes je mu prej šedesát devět. Taky mě pobavilo, když se mladej jamajčan Ru ptal odkud jsme. "Česká republika" odpověděl Tom. "Ok, a která země to je?" Smáli jsme se a říkali, že to je země samo o sobě. Ru neznale kejval hlavou "znám republiku, ale českou? To slyším poprvý."
Loučení pro mě bylo zase výzvou. Třeba proto, že jsme od jednoho z nadřízených dostali cestovní suvenýry, termosku, tričko a nádherný minerály a nebo proto, že nás přesvědčovali, ať za rok zase přijedem. A asi jo, rozhodně se sem budeme vracet. Nějak jsem si Oregon a lidi v něm zamilovala a probouzí to ve mě teď lásku ke všemu. I díky jednomu rozhovoru s jamajským DJem jsem si uvědomila, že stejně jako on miluju milovat. Možná mi to tentokrát v angličtině zní líp (I love to love). A je jedno k čemu přesně to vztahuju. Ať dělám co dělám, když k tomu cejtím lásku, naplňuje mě to. Jako třeba noční řízení po ultrarovný dálnici, který někdy fakt nesnáším.
Jenom bych teď potřebovala najít v sobě lásku k zimě abych si dokázala užít i mrznutí.
Zima po večerech teď ale není to jediný, s čím je potřeba se vyrovnat. Poslední dny hodně ovlivňuje Tomova vyrážka, která se z malýho místa na koleni rozšířila přes půl nohy, trošku i ma druhou nohu a taky na ruce a krk. Víme skoro jistě, že puchýřky jsou reakcí na olej jedovatýho dubu, kterej je tu docela běžnej, a tak to myje jarem, potírá sodou a tře mastí proti svědění. To, že v posledních dnech nemohl skoro chodit budilo v obou hodně strachu, naštěstí ale místo doktora stačila jen konzultace s Ivančiným synem Danielem a už to vypadá nadějně. Já jsem si setkání s tímhle dubem užila asi před měsícem a dodnes mám po vyrážce jizvy, bylo to ale v mnohem menší míře než Tomovo koleno.
To teď zabírá hodně času i v myšlení a tak se mimo objevování mužské měsíční cykličnosti a mužskoženských polarit, točíme v kruzích, "co všechno ještě může být tím olejem zasažený".
Máme už taky na kontě třetí národní park a to Lassen Volcanic National Park. Stačil jeden den k jeho projetí a díky zmiňovaným silničním přístupům jsme toho moc nenachodili, ale vidět vroucí vodu, pářící sirný díry a barvy, který znám jen z fotek z Islandu pro mě bylo nádherný.
Směřujeme teď ke Grand Canyonu, přes Salt Lake City a další dva NP.
Už teď tak moc nepřemýšlím o Česku, ale stejně... mám Vás ráda, lidi.

Šestý týden, třetí práce

Loučení. Emočně náročná aktivita provázející cestovatelský život od začátku cesty a sahá až kdoví kam. Nedá se na ni připravit ikdyž si někdy namlouvám, že jo. Věděla jsem, že to tak bude, stejně to ale pořád nedokážu pustit. Dnešní dopoledne bylo loučením protkaný, ale jelikož už jsem nějakou dobu nepsala, vezmu to radši od začátku.
To se tak stalo, že jsme předminulý pátek, už trochu ze zvyku, přijeli k Silvii pracovat, připraveni na den strávený čištěním jahodovýho pole. Bylo 9 hodin ráno, kdy nám bylo řečeno "Byli jste skvělí, ale už si vás nemůžeme dovolit platit." a tím jsme se ve vteřině ocitli bez práce. Následovalo pár vteřin zmatení, loučící rozhovor a potřeba rychle jednat. Vydali jsme se za Sunnym. Mladý muž s zářícím srdcem, se kterým jsme předchozí den stavěli stánek zeleninovýho obchodu, a k němuž cítím velký vděk za slet příštích událostí.
Minutový přijímací pohovor se odehrál na parkovišti před Silviiným domem. Sunny totiž zavolal Gail, která se právě vracela z pláže, nabídl jí naše služby, v pár minutách přijela, zeptala se co umíme a přesně v 10 hodin jsme začínali pracovat na jejím rodinném ranči. Ztratili jsme ten den jednu pracovní hodinu, ale byla to hodina nejrychlejší změny práce, jakou jsem si dovedla představit.
Chvilku to trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Kopali jsme strouhu na vodu a čistili cestu a v tu chvíli jsme už věděli, že na příští týden máme práci. Mimo jiné zahrnovala i kempovací místo a přístup k záchodu, pračce a sprše, což u Silvie nebylo. Pořád jsem tomu nějak nemohla věřit. Ranč. Přání, který jsem vyslovila některý předešlý den a bylo založený na vzpomínce na americký filmy z rančů. Vždycky se mi líbily charaktery i příběhy lidí, příroda a ta celková romantika, která z nich sálala. A najednou jsme byli na jednom z takových míst a nebylo k tomu zapotřebí ani moc úsilí.
První dojem mi tu romantiku úplně nepřipomínal. Krompáč, hrábě a lopata se mi staly věrnými přáteli. Dokonce i fukar na listí, kterej nás první ráno ve Státech nepříjemně vzbudil. Uvědomila jsem si, že ranč zdaleka není jen o zvířatech a lidských příbězích, ale jsou to hodiny tvrdý práce, která je doslova nekonečná. Cestu ke zvířatům jsem si po pár dnech našla. Hlavně ke koňům a všem Border Coliím - těch bylo snad víc než deset. K pávům, ovcím ani slepicím jsem moc netíhla. Pracovně se ale všechno točilo kolem ůdržby zahrad.
K mojí radosti se ale pracovní činnost docela rozvinula. Ukázalo se, že Gailin hlavní byznys je údržba domů a zahrad. Tak jsme se dostali i k tomu, že jsme uklízeli a upravovali nějaké zahrady a já jsem se i podívala do několika luxusních domů na pobřeží Pacifiku, vysála jsem je, umyla podlahu a kuchyň a popřemýšlela nad tím, jak jsem před pár týdny koukala na uklízecí četu v domě Ivanky z perspektivy obyvatele domu a vůbec mě nebapadlo, že zanedlouho budu na druhé straně.
To byla ta pracovní stránka, která vytěžovala většinu času, ovšem hodně důležitá byla stránka osobní. Zapadli jsme do rodiny jako puzzle a vytvořil se nám tak domov. Gail nám od začátku projevovala důvěru i přesto, že lidem nevěří. Sdílela s námi své příběhy, brala nás na večeře, seznámila s rodinou i přáteli a asi největším gestem bylo, když nám poslední večer nabídla svoji sprchu, za kterou se evidentně hodně styděla, ale nechtěla nás nechat mejt se ve sprše psí, ildyž jsme ji přesvědčovali, že je to pro nás v pohodě.
Blízkej vztah jsme si vytvořili i k její dceři, jejímu partnerovi a dětem. Andrew byl jako ten cowboy z filmu a společná práce pak byla i zábava. Dva večery jsme strávili v jeho domě grilováním, popíjením, hraním s dětma a povídáním. Oslavili jsme společně jeho třicetiny a můj svátek. Odhalil nám, co skrývá minulost jeho dnešní podoby. Drogy, autonehoda, vězení a vlastně příběhy, který na gentlemanově tváři nejsou čitelný.
Potkali jsme taky Kaylu. Třiadvacetiletou dívku, která se právě vrátila po osmnácti měsících z vězení za prodej trávy. Vzalo jí to všechno, co v životě měla, a že toho bylo hodně. Její vyrovnanost a optimismus mi ale daly hodně. Líbilo se mi ju bavit postřehama rozdílů mezi našimi kontinenty (hodně ju pobavilo třeba to, že jsm zvyklí doma vařit a ne pořád chodit jíst ven) a mě bavilo poslouchat její příběhy.
Ještě chybí Michal. Gailin kamarád, díky kterýmu je často ve stresu a jsou trochu jako kočka s myší, ale tráví spolu tolik času. Michal se s Tomem předváděli v žonglování s hořící tyčí a nakonec nás pozval na večeři, že prý jsme Gail pomohli víc, než tušíme. Přesné vesmírné načasování, asi jsme se do flow už docela dostali.
A s těmahle všema a vlastně i s oním Oregonským městem, jsme se museli včera a dneska po skoro třech tejdnech rozloučit. Překvapilo mě, kolik lásky mi dali ti psi. Večerní loučení s nima se mi vrylo do srdce. Bylo to jako když by chtěli být ještě blíž a dát citu ještě víc a jsou zaražení z toho, že jim fyzický těla, jejich i moje, neumožňujou jít blíž.
Byli jsme na ranči dýl než týden a už jsme i cejtili, že bysme se měli zas posunout, ale vývoj byl opět překvapivě rychlej.
Vzpomínáte, jak jsme byli v Arcatě? V hippie městečku, kde jsme hledali práci a nevěděli, že na nás čeká trochu víc na severu? Tom si tam vyměnil kontakt se Santiagem, kterej slíbil, že když oni něco najdou, daj nám vědět. A tak se taky stalo. Dneska po desátý jsme odjeli z ranče a po třech hodinách jízdy jsme už odpoledne trávili stříháním trávy. Přišlo nám to tak nějak do cesty, že ikdyž už jsme chtěli cestovat, pro zkušenost jsme se rozhodli to ještě odložit. A tak jsme teď vlastně součástí skupiny Jamajčanů v úplně jiným prostředí než ráno a máme před sebou další týden s daným režimem.
Líbí se mi ten proud, ve kterým plujem a i to, jak nám věci vycházej. Aby to ale nebylo tak sladký, komplikujeme si to vzájemně mezi sebou. Myslím ale, že to v jakým stavu teď jsme, už není ani vhodný sdílet. Tak třeba někdy příště, pokud bude nějakej posun.
No a teď už spát. Díky, že to čtete. 🙂