USA je historií

Pokud tohle čtete, jsme už pravděpodobně vysvobozeni z vodního zajetí, ve kterým se nacházíme ve chvíli psaní tohohle textu. Voda už klesla, cesty vyschly a pneumatiky zvládly kluzkost mexickýho plážovýho písku. Znamená to, že jsme se po několika dnech dostali s autem do města, našli wifi a máme možnost se zase svobodně pohybovat. Teď tomu ale stále tak není. Možná je začátek trošku inspirován hororovými scénáři filmů, rozhodně to však nevylučuje jeho pravdivost.
Týden ve vile, jsme si užili, jak jsme mohli. Po dvou měsících spaní ve Volvu to bylo nadočekávání příjemný.  Čas u Netflixu a ve vířivce, kvalitní jídlo a postel jako pro princeznu. Ženy z úklidový firmy jsem zase mohla sledovat jen z povzdálí a vzpomínat na chvíle v Oregonu, kdy jsem dělala tuhle práci s Gail. Dny jsme však trávili převážně prací na vnitřním vybavení dodávky, což teď náležitě oceňujeme. Po několika peripetiích s člověkem, kterej nehrál úplně fair play, jsme prodali Volvo. Vzpomínkou nám je už jen dřevo z jeho postele, tvořící teď poličky v Chevym. Díky použití vyhozenýho dřeva z kontejnerů jsme se s celkovou částkou dodávky dostali na $3 500. Už zbývá se jen psychicky vyrovnat s její spotřebou.
Se snahou vyjet v úterý brzo ráno jsme kolem sedmý večer konečně vyrazili. S vybavením, jídlem, odvahou na Střední Ameriku a taky se začínající bolestí jedné z mých stoliček. První noc v Chevym byla jedním velkým nezvykem. Ráno, když nás megafonem vyhnal místní Sherif kvůli nevhodnýmu místu na kempování, jsme se vydali na jih. Den měl ale příliš rychlej spád na to, abysme si užívali silnici po pobřeží Pacifiku. Rozšiřující bolest mě upozornila na to, že není problém v zubu, ale nejspíš se jedná o zánět nervu nebo něco tomu podobnýho, co způsobuje bolest horní čelisti, tváře, krku i ucha. Nejdřív jsem při nákupu léků na bolest statečně prohlašovala, že týden do Mexika zvládnu přežít. Ale ještě jsme ani neopustili obchod a už jsem Toma se slzama v očích prosila, ať okamžitě jedeme k nějakýmu zubaři. To však bylo mnohem složitější, než jsem si myslela. Místo zubaře Tom aspoň k večeru sehnal pastu lokální anestezie, která konečně trochu zabrala, a tak jsem pod palbou prášků a týhle pasty přežila noc. Nevěřila bych tomu, ale dva dny týhle bolesti pro mě překonaly snad všechna dosavadní trápení. Bezmoc, když jsme zjistili, že moje cestovní pojištění má sice neomezený náklady, to se ale vztahuje na zranění či repatriaci, kdežto zubní zákroky pokrývá do výše 5 000Kč, byla zoufale silná. V ordinaci v Santa Barbaře paní za přepážkou mluvila o téměř sto dolarech jenom za to, že mě zubař přijme. Nějaký větší zákrok by účtovali třeba na $1 800, za což bych si mohla zaletět ke svýmu zubaři na Vysočinu, vrátit se zpátky a ještě by mi něco zbylo. Nicméně byly zřejmě vyslyšeny modlidby a naše další kroky byly vedeny do ordinace, jen přes ulici od té první. Tady cena návštěvy zubaře klesla o celých dvacet dolarů. To už jsem skoro i s nadšením chtěla přijmout, strach z neznámýho mi to však nedovolil. Dopadlo to tak, že mě pan doktor Valeska i sestřička nutili jít si sednout do křesla a já se skoro nedokázala odlepit od dveří. Nejspíš to pochopili, jako strach z vysoký ceny a pořád nás uklidňovali, ať se nebojíme, že za tohle $1 800 platit nebudeme. Pan Valeska je americkej zubař, původem z Bratislavy s příbuzenstvem v Brně. To vytvořilo tak zázračný spojení, že jsem absolvovala rentgen, dostala recept na antibiotika, příslib, že když nezaberou, můžem mu zavolat a v sobotu přijde do ordinace mi zub vytrhnout a to všechno zadarmo, jen z dobrý vůle společnýho krajanství. Ukázalo se, že pod zubem je zánět a pravděpodobně bude muset bejt vytrženej, nejspíš ale aspoň za příznivější cenu v Mexiku. Antibiotika ale zabraly, sobotní trhání se nekonalo a teď po jejich dobrání trpělivě čekám, kdy se bolest objeví znovu.
A tak jsme už v trochu příjemnějším ladění pobyli chvíli v Hollywoodu, ustáli místní prodejce, prohodili pár slov se Slovenkama v obchodě a udělali takový ty "originální" fotky. Večer se prošli po Los Angeles, pochopili, že největší zábavou je jíst plechovku mandarinek pod US bank tower a čistit si zuby před knihovnou o kus dál.
Stres z formalit pro přejezd mexických hranic gradoval už tejden. Když jsem tak trošku bezmyšlenkovitě kupovala turistický karty do Mexika (něco jako viza), zadala jsem datum platnosti od 26.11., což bylo datum, kdy nám končila americká esta. Bylo to tedy přesně na den a Tom se s tím nezvládal vyrovnat. Chtěl hranice přejet aspoň l dva dny dřív pro případ, kdyby něco nefungovalo. Přišlo mi ale zbytečný to platit dvakrát a tak jsem radši prosadila, abysme se místo stresování u hranic ještě zastavili ve Slab City. Nedělám na týhle cestě rozhodnutí moc, za tohle jsem ale hrozně vděčná. Slab City je stará vojenská oblast, která začla být v půlce minulýho století squatovaná hippíkama a dnes je to zřejmě jedna z mála oblastí ve Státech, kde lidi žijí trvale zadarmo, mimo systém, tvoří si vlastní podmínky k životu tak trochu jsou i nejsou městem. Domy nahrazují karavany, prací je tvorba uměleckých děl z materiálu nalezenýho v poušti. Večer jsme byli na koncertě obyvatel a v místním baru, seznámili jsme se s Kat a Hayley a další den trávili s nima. Byl to den, kdy lidi z kostela ze sousedního města přivezli jídlo, měli jsme tak bohatej oběd a po něm se zůčastnili memoriálu za nějakého kněze. Vpodstatě jsme nepochopili, kdy memoriál začal a kdy skončil, nicméně se hrálo, trošku zpívalo a pak znovu jedlo.
Strávili jsme nějalý čas i s Petem. Člověkem, který tráví každý den prací na své umělecké galerií a chce se tím proslavit. Člověkem, který neviděl smysl v drahým životě ve městě a bez ženy a dětí neměl důvod tam zůstávat. Člověkem, který potřebuje volnost sebevyjádření a keho galerie ve Slab City vystihuje přesně to, co potřebuje. Den jsme zakončili koupelí v termálních pramenech a skoro se nám ani nechtělo odjet.
Ve Phoenixu jsme vyměnili pár dolarů za mexický pessos, nahrabali v bance pár lízátek a vydali se spát k hranicím. Našli jsme tam i kempoviště, na jehož bráně byl pootevřený zámek. Vjeli jsme tam a trošku zmateně nechápali, proč hoří oheň, všude jsou karavany, ale nikde žádnej člověk. Ráno zas byli zmatení ti lidi, kteří nechápali, jak jsme se tam dostali.
To byl ale kromě benzínky a pošty poslední ze zážitků ve spojených státech.
Přejezd samotných hranic byl nepochopitelně jednoduchej. Vysmátý chlapík v uniformě se chlubil chutností mexickýho jídla a pochválil vybavení Chevyho. Pas jsme mu skoro museli vnutit a odjížděli jsme s lehkým smutkem, že to bylo tak jednoduchý. Hned za hranicí v mexický části města Nogales jsme pochopili, jak je myšleno, když se říká, že je Mexiko jinej svět. Tolik služeb, pro pár dolarů. Přední sklo nám bylo umyto mladými hochy hned několikrát. Komplikace se dostavily po pár kilometrech, kdy bylo třeba vyřídit povolení vjezdu vozidla a potvrdit turistický karty, abysme dostali razítko do pasu. Paní úřednice pro tohle potvrzení potřebovala účtenku, kterou jsme po placení na internetu neměli. Se slovama "no, no, no good" ustála naše dlouhé naléhání s výpisama z účtů i s prosbama ať si to někde ověří, a tak nás donutila koupit karty na místě znovu. Byli jsme rádi, že jsme je nekupovali znovu předtím, kvůli datu, protože už by to byly třetí karty pro jeden vstup. Taky jsme jim nechali $200 jako příslib toho, že auto v Mexiku nezůstane a díky všem těm frontám a papírování jsme se skamarádili s dvěma mexičanama. Ti se snažili převézt svoje kanadský auto do země prvně na mexickej pas a když jim to neprošlo, zkoušeli to na kanadskej. Pobavilo mě jejich myšlení, kdy ve frontě k okýnkům banky zvažovali, jestli nebude divný, když půjdou jako kanaďani ke stejnýmu okýnku, u kterýho byli před pár minutama jako mexičani. Ale prošlo to.
A cestou od hranic na jih k moři se konečně dostávám k místu, kde teď trávíme další deštivej den. Podle kempovací aplikace jsme se rozhodli pro místo na pláži. S krásnýma barvama západu slunce jsme zaparkovali nedaleko dalších dodávek a karavanů.  Ranní probuzení s autem uprostřed obrovský kaluže nás tak hodně zarazilo. Prvně to byla sranda, stejně jako koupání v moři a déšť místo sprchy. Když jsme ale viděli příjezdový cesty, pochopili jsme, že to zas taková sranda není. Doslova jsme uvízli na pláži, bez možnosti odjet. Naštěstí ale s pár fajn lidma. Kanadským mladým párem, se kterým se skvěle hrajou osadníci a mají paddle board, kterej v kombinaci s nově vznikajícíma řekama skýtá nový možnosti. Taky se starou paní, která ve svým karavanu přijíždí z Aljašky už 25 let trávit zimu v Mexiku a pánem, kterej má dost katastrofický představy o nadcházejícím počasí. Možná není tak vedle, protože teď už sice přešla vichřice, ale znovu prší a vysychající cesty se zase zaplavují. Taky máme štěstí, že jsme jen třičtvrtě hodiny pěšky od města a můžem si přinést vodu i jídlo. Taky v tom, že Fred z Kanady je automechanik a zjištění, že elektřina v naší dodávce je udělaná tak, že každou chvíli může auto lehce shořet, je docela užitečný. Možná ne to zjištění, určitě ale oprava, kterou právě provádí. Takže ikdyž by tahle situace mohla někdy bejt fakt průser, za těchhle okolností to není tak špatný. Aspoň nás příroda donitila trochu zpomalit, což nám bez ní moc nešlo a třeba čas na jógu se tu hledá mnohem jednodušeji.
Jo, tohle bylo fakt dlouhý, ale psala jsem to ráda.

Americké kolečko uzavřeno

Přijde mi, že jsem na blog nepsala už děsně dlouho. Možná jsem si myslela, že není moc o čem psát a možná jsem jen upadla do prokrastinačního moodu. Když se ale prodírám svýma pocitama, tak období od odjezdu z Oregonu rozhodně zas tak zážitkově chudý nebylo. Sedím teď v teple kalifornskýho domu, kde s plným žaludkem a v dokonalým komfortu mám prostor vzpomenout si na celou tu jízdu, kterou jsme příjezdem sem završili a oddělili tak cestování po Státech od dalších částí Ameriky.

Projeli jsme Oregonem, Nevadou a Utahem, zastavili se v Salt Lake a zamířili k národním parkům Bryce, Zion a Grand Canyon. Strávili jsme cestou poměrně dost času léčením Tomovy vyrážky, koupili hrozně drahou mastičku a docela levnou whisky. I přes tuhle zdravotní nepříjemnost jsme ale zvládali odškrtávat jeden plán za druhým. Parky byly skvělou zábavou pro oči, nicméně množství turistů a způsob cestování nás unavoval. Byli jsme součástí systému snad ještě víc, než kdy jindy a to není úplně něco, v čem bysme se vyžívali. Přelhouplo se to asi ve chvíli přejezdu Colorada.

Inspirovaní fotkama jedné novoměstské známé, která ve stejnou chvíli cestovala v podobným rytmu jako my, jsme se vydali k Anthelope Canyonu. Když jsme zjistili, že vstupné stojí 50 dolarů na jednoho a v druhý části ještě víc, rozhodli jsme se pro vlastní cestu. Dvouhodinovým přechodem zasněžené pouště s kaktusy a sem tam nějakou skálou jsme došli až ke zmiňovanýmu kaňonu. Celý to bylo jako táborová hra. Schovávali jsme se před Jeepama, který tam přivážely turisty a i před těma pěšíma. Vlezli jsme do Canyonu a kochali se s mnohem větším nadšením než když bysme měli vstupenku. Ve chvíli na konci kaňonu, kde nebylo možný se schovat ani utéct, jsme ale za sebou slyšeli malou skupinku turistů. Jejich průvodce se nás s překvapeným výrazem ptal na nějakýho našeho průvodce. Odpověď, že jsme přišli z pouště a tudíž žádnýho nemáme ho ale evidentně uspokojila a tak nám jenom nakázal ať zmizíme, že jsme na soukromým pozemku. Tak jo. Nechtěli jsme riskovat setkání s další skupinou, která se blížila a tak jsme za pomocí veškerých lezeckých schopností, o kterých jsem ani netušila, že mám, vylezli po národní památce zpátky do pouště. Přechod pouště zpátky byl psychicky o dost náročnější, už jen proto, že jsme s sebou neměli pití a i ten sníh Sluníčko dost rychle vysušilo.

Objevili jsme taky kouzlo veřejných prádelen, levný maso ve Walmartu a taky to, že když se neženeme a máme víc oči otevřený, narážíme na skrytý zajímavosti. Tak jsme třeba náhodou našli dům dávnýho vykradače bank a nebo Route 66. To mě tak jednou Tom při nočním přejezdu zoufale prosil o zastavení u první benzínky, kterou uvidím, aby si mohl umejt vyrážku, která hodně svěděla. Na benzínce nás zaujalo množství znaků právě týhle slavný silnice a pak jsme při pohledu do mapy zjistili, že jsme u ní. Celý to tam večer bylo dost zoufalý. Zima, silnej vítr, vlak tam, kde jsme chtěli spát a s přijatelným spacím místem nás zachránila až cesta ke hřbitovu. Ráno sice zima přetrvávala, ale česká jawa, kafe zdarma a pamětník, kterej s náma rád sdílel svý zážitky z Route 66 nám to místo o dost zpříjemnili. A tak jsme se po ní pak s chutí projeli až do místa nedaleko Las Vegas.

Tohle město asi dlouho zůstane v naší paměti. Nejenom pro vrchol konzumu, kterej nabízí a ani proto, že jsme prohráli celých 5 dolarů v kasínu, ale hlavně pro den, ve kterým jsme tam přijeli. Byl totiž Halloween. Masky umrlců i dýní, polonahý ženy a spousta reklam, lákajících na párty. Dostali jsme vstupenku zdarma do jednoho z luxusních klubů na večerní párty, s poznámkou 2+1 pro případ, že bysme chtěli vzít někoho s sebou. V to jsme snad vůbec nevěřili a asi o to víc nás překvapil následující slet událostí. Přála jsem si vidět děti, obcházející domy s pořekadlem Trick or Treat a dostávající za to sladkosti. Vyrazili jsme tedy autem do předměstských čtvrtí, pozorovali děti a zklamaně hledali vyšší smysl týhle činnosti. To se nám sice nepodařilo, ale za to jsme poznali Pedra. Stál před svou garáží v masce čerta s kotlíkem sladkostí. Povídali jsme si, přijali pivo, něco ostřejšího i pár sladkostí a za chvílu už jsme dětem nabízeli sladkosti my. Větou "vem si kolik chceš" jsem asi moc nepomohla Pedrovýmu rozpočtu, za to jsem značně urychlila zmizení sladkostí z kotlíku a snad i potěšila pár dětí.
Ocitli jsme se poměrně rychle v Pedrově domě, dali si sprchu a společně s ním a jeho kamarádkou Ashley jsme se trochu spontánně chystali na párty. Masku vyřešila černá barva na obličej a vhodná kombinace našeho standartního oblečení. Potom jsme ve čtyřech projeli Las Vegas autem s dvěma sedačkama. Pánové, ležící v zadu na posteli náležitě zmlkli, když se vedle nás na křižovatce objevilo policejní auto a zmlkly jsme i my, holky ve předu, když to auto začalo blikat s nápisem stop. Dost se mi řidičsky ulevilo, když jsem pochopila, že zastavili vedlejší auto a tudíž nebudu muset vysvětlovat nic o vybavení našeho vozu ani se modlit, aby alkoholová tolerance za volantem v Nevadě byla vyšší, než jedno pivo.
A tak jsme se s čistým štítem dostali na párty. Obrovskou párty. A vlastně dost mezinárodní. Potkali jsme Čechy, skamarádili se s Angličanem a nakonec s Pedrem a Patrikem z Maďarska odjížděli po půlnoci limuzínou do strip clubu. Jako dívka jsem měla vstup zdarma, slíbený drinky od mužský posádky a v hlavě nadšení z novýho dobrodružství. Když jsme se nad ránem vraceli taxíkem do centra LV do garáže pro auto, byla nálada už docela unavená. Možná proto, jsme to auto hledali snad půl hodiny. Možná. Kdo ví?
Pátek byl ve znamení Tomovy silný kocoviny, ale taky zásadního rozhodnutí, který jsme společně udělali. Restartovali jsme přístup k sobě, k naší komunikaci i k vizím. A jo, pořád se zdá, že to byl úspěšnej krok. Deset dní bez hádky jsme totiž nedali snad za celý tři roky.

Dušičky jsme strávili v Údolí smrti. Již poučeni jsme si na trek vzali i vodu, což bylo hodně dobrý rozhodnutí, protože ty dva litry za hodinu zmizely. Pro mě to byl úžasnej zážitek a pro Toma kupy písku a kamení. A tak jsme se provokovali vzájemnou nechápavostí, trochu se vyblbli v písečný poušti a územím uprostřed ničeho, nedaleko area 51 se schovanýma UFO jsme se dostali až k Sequoia NP.  Potenciálním spacím místem tam bylo parkoviště křesťanskýho centra. Tomova touha jít dovnitř pro mě byla hrozně iracionální, ale znovu.. proč ne. Ten večer skončil večeří od otce Johna, ubytováním v jedné z chatek od paní Barbary, komunitní snídaní, opravou auta od mexičana Gabriela a ještě kontaktem na práci s dětma. Začínám si vážit Tomovy intuice čímdál víc.

Jeho intuice zafungovala i ve chvíli, kdy jsme po celodenním stresování, že jsme ztratili jedny klíče od auta, jeli do Walmartu. Toma totiž napadlo zavolat odtud do Walmartu v jiným městě, kde jsme byli předchozí den. Ten klíč tam měli a tak jsme si před Yosemitama udělali noční výlet 80 mil zpátky po trase a zase znovu nahoru na sever. Naštěstí úspěšně.
Yosemity byly nádherný. Tolik barev a krás. Dokonce se nám tam povedlo přespat na parkovišti před hotelem, ačkoli spaní mimo určená místa je v národních parcích zakázaný. Našli jsme taky sprchy a společenskou místnost, kde jsme trávili večer hledáním dodávky. Dalším cílem tedy bylo Sacramento, hlavní město Kalifornie, a v něm sehnat dodávku. Ta, kterou jsme si tam prohlíželi byl bývalej školní autobus. Velká, bílá, vypadala jako obří luxusní limuzína, ale měla hodně najeto. Nechtěli jsme ju brát hned, ikdyž jsme od toho nebyli tak daleko. Pro případ co kdyby náhodou jsme se vydali trochu víc na sever, do Gridley, kouknout na staršího zelenýho Chevroleta. A přesně touhle dodávkou jsme pak odjížděli zpátky sem, k San Franciscu. Cestou navštívili pár kontejnerů, vzali dřevo na výrobu postele a polic a v hlavě přemítali, jak z ní udělat domov na další měsíce. Vyzkoušeli jsme si přitom, jaký to je když si každej jede svým autem. Pro mě to byl jeden z těch hodně nepříjemných zážitků. Ne proto, že by mi Tom, jedoucí v dodávce předemnou chyběl, ale proto, že pomalu jedoucí kolony aut na šesti proudých dálnicích mě přivádí k šílenství. Ale dojeli jsme a připravenej pokoj s princeznovskou postelí mě skoro dojal.

V těchto dnech pracujem na výbavě Chevyho, prodeji Volva, hledáme případné spolucestující na další dobrodružství a zároveň se snažíme nabažit se komfortu, který brzo bude zas jen ve vzpomínkách.

Tak jo! Koukám, že bylo o čem psát. Díky za trpělivost.