Na pláži jsme nakonec strávili celý týden. Ne proto, že by bahno vysychalo tak dlouho, spíš se nám tam zalíbilo. Pořád se něco dělo a trošku jsme se nakazili od kanaďanů, kteří každý večer znovu a znovu tvrdili, jak ráno odjedou. Byla to fakt nová zkušenost, kdy jsme mohli poznávat město i okolí a vytvářet si tam známý. Věděli jsme, kam jet do koupelny, kde jsou slevy v supermarketu a i já už jsem se prostorově orientovala. Byli jsme s nomádskýma sousedama v restauraci na pobřeží, kde jsme s obavami snědli koktejl z mořských plodů, sledovali jsme delfíny, ze střech dodávek jsme koukali na nádherné západy slunce a po večerech hráli hry nebo seděli u ohně. Taky jsme si koupili šnorchl a já se poprvé v životě podívala pod hladinu moře. Neskutečně mě nadchlo, co jsem tam viděla. Šnorchlování u babičky v lavoru je tomu slabou konkurencí.
Hodně času jsme strávili péčí o dodávku. Fred nám vyměnil olej a určitě s Tomem udělali hodně dalšího, což se necítím kompetentní popisovat. Odjížděli jsme v úterý ráno s pocitem, že jsme naplnili potenciál nabízených možností tohoto místa.
Během toho týdne se opravdu hodně často točily témata okolo nebezpečnosti Culiacánu a vlastně celýho regionu. Skoro jsem upadla v přesvědčení, že je tam válka a jenom pouhý projetí městem nás může stát život. Stejně jsme se ale rozhodli šetřit čas a zvolili jsme výhledovou cestu po pobřeží, byť přes Culiacán.
Koupili jsme cestou datovou simkartu, abysme si po čtvrt roce dopřáli mobilní internet, a u toho znovu získali informaci, že Culiacán je fakt nebezpečnej. Tentokrát od člověka, pocházejícího přímo odtud.
Couchsurfing nás přiměl zastavit v Los Mochis. Když Alejandra, i po týdnu mýho neodepisováni, nezanevřela na možnost setkání s náma, rozhodli jsme se tomu dát šanci. Nevím, do jaký míry to bylo naše rozhodnutí, přijde mi ale, že nám tím vesmír přichystal další z uvědomění propletenosti různých náhod. Na večeru s pouličním Tacos a v baru nebylo nic moc inspirativního k psaní, vlastně i další společnej den s Al byl víc než poklidnej. Hráli jsme si na dětským hřišti, dali si zmrzku a takový ty věci, co kamarádi dělají, silnej zážitek ale přišel večer. Seděli jsme na jediným kopci široko daleko, povídali a popíjeli. Na chvíli se k nám přidali tři docela přiopilí kluci, něco kolem patnácti let. Nejspíš chtěli zavolat Uber a pak je zaujalo, že jsme cizinci. Z jednoslovných pokusů o angličtinu je vytrhly až sirény a světla blikajících přijíždějících aut. V tom okamžiku se kolem nás objevilo víc než deset ozbrojených policajtů. Někteří v maskách a se samopalama, někteří jen v uniformách. Naivně jsem si myslela, že vyslechnou ty kluky, pak je odvezou domů a tím to skončí. Tuhle představu mi naboural jeden z policajtů, kterej mě strkal k autu spolu s ostatními a přikazoval, ať dáme ruce na kapotu. Někteří prohledali Tomův batoh i mikinu, ti se samopalama stáli v půlkruhu kolem nás a v očích měli děsnou přísnost. Následoval několika minutovej rozhovor s Al, po kterým nás všechny nechali jít. Pro kluky přijel Uber, my odjeli autem s Al a všechno bylo, jako by se nic nestalo. Ono se taky nic nestalo, emoce v nás ale byly hodně silný.
Vlastně to bylo už třetí setkání s mexickou policií ve dvou dnech, ovšem to nejvýraznější. Prvně jsme byli opět vybráni hraniční policií na kontrolu vozidla. A podruhý ve chvíli, kdy jsem úlevně vydechla, že jsem se s dodávkou vymotala z hektickýho města, nás náhodná hlídka zastavila přesně v místě, kde aplikace ukazovala značku "zkorumpovaná policie". Chlapík neuměl anglicky ani slovo a my ještě nebyli zkušení v používání hlasovýho překladače. Vypadalo to, že dostaneme pokutu a sebere mi řidičák, protože jsme měli spz v autě a ne tam, kde mají být. Důvodem toho byly příběhy cestovatelů, kterým mexická policie odmontovala spz a za jejich vrácení požadovala třista pessos. Nejspíš ale pána nebavila složitá komunikace a tak odjel rychleji, než jsem stihla najít šroubky na přidělání. Tolik teda prozatím ke zkušenostem s policií a fakt si přeju, aby počet setkání nestoupal tak rychle.
Ten den později večer jsme se sešli s kamarádkou Al, učitelkou hudby Dulce, a v jejím bytě poslouchali střídavě českou a mexickou hudbu.
Na noc jsme dostali vlastní pokoj v domě Aliných rodičů a další den ráno jsme se společně s rodinou připravovali na odjezd do Mazatlánu. Podle plánu jsme společně vyjeli a my jsme s dodávkou následovali jejich trasu. Nevím, co přesně se pak před Culiacánem stalo, ale věděli jsme, že dál nedojedem. Divný zvuky motoru, hnědá kapalina vytékající z coolantu a voda všude pod autem nasvědčovaly tomu, že se naše plány právě změnily. Al s maminkou zavolaly servisní službu, slíbily nám pomoc na telefonu a odjely. Servisáci nám pak lámanou angličtinou vysvětlili možný postup, zavolali automechanika, jehož příjezd a oznámení, že řízením vozu problém zhoršíme, nás stálo pětistovku. A stálo by i víc kdybysme mu tím nedali všechny peníze, který jsme u sebe měli. Většina věcí se ale řešila tak nějak kolem nás a ikdyž jsme se snažili komunikovat a chápat, co se děje, rozhodli jsme se důvěřovat známým, nenásledovat rady servisáků a pak už jsme jen dlouho čekali na odtahovku.
Do servisu jsme dojeli až za tmy. Balení věcí na následující dny do batohů mi navodilo pocit totálního bezdomovectví. Auto musí zůstat v servisu možná pět dní, jsme v Culiacánu, v městě, před kterým nás tolik lidí varovalo a netušíme, co budem dělat. Zachránil nás Couchsurfing a muž JC.
V servisu jsme se opět sešli s Alinou rodinou. Nezdálo se jim, že možná cena opravy stoupá ke třiceti tisícům a tak dlouho ještě s mechanikem něco řešili. Al nám pomáhala komunikovat s JC, jehož angličtina je trošku nerozvinutá. Jejich posledním pomocným gestem bylo, že nás k JCmu odvezli, promluvili s ním, aby zjistili, že jsme v bezpečí, dali nám sushi a odjeli.
Byli jsme z toho dne dost vykulení, ale sběh situací, který nás přivedl až do nynějšího malinkého pokojíčku nás skoro dojal. Náš domov teď sice pořád stojí mezi vraky u automechaniků, jeho alternativa v podobě bydlení v domě se sprchou je ale taky celkem přijatelná. Ještě ten večer nás JC vzal do města na mexické sushi a na baseballový zápas. Přes google překladač nám povídal o místním kartelu, který je údajně největší na světě a má víc zaměstnanců než CocaCola. Další den jsme si tak trochu vyzkoušeli i spolupráci s kartelem, kdy jsme potřebovali vyměnit peníze a dostali jsme doporučení měnit je na ulici na černým trhu. Jejich kurz ale zdaleka nebyl tak dobrý, jak měl být a tak z toho kromě pár pessos byla spíš jen dobrá zkušenost. Zvládli jsme si už i sami dát tacos na ulici a našli jsme kapli, ve které se lidi modlí, aby drogy dorazili vpořádku do USA.
Změnilo se mi docela vnímání slova kartel. Z části tady funguje jako sociální služba, starající se o lidi. Mají kapelu a snad hrají i divadlo. Kdyby v tom nebyly drogy a vraždy, je to možná moc fajn komunita.
Víme už, že oprava Chevyho bude stát něco okolo 15 tisíc. A tak si tady tak žijem, zkoušíme přijmat, co přichází. Tomovi se rozvíjí krize. Nejen ohledně cestováni, ale i ta životní. To je ale spíš o jeho rozhodnutí, co bude chtít sdílet. Moje tělo trochu bojuje s přijímáním mexickýho jídla, který mi fakt chutná, jen ho zatím úplně nezvládám trávit. Prolínají se mi chvíle nadšení z týhle země se steskem po českým adventu a s hledáním smyslu čehokoliv. Tak je to takový barvitější i po tý psychický stránce.
Mexiko mě nadchlo svou, pro mě neznámou, krajinou. Kaktusy, kaktusový lesy, leguáni, jídlo a místní žebráci, to mě dostává nejvíc. Na každý křižovatce nám chce někdo umýt přední sklo nebo něco prodat. Na dálnicích jsou retardéry snad jen kvůli prodejcům a ti ukazují, že prodávat se dá opravdu cokoliv. Po Spojených státech je docela šok, že nikomu a ničemu pořádně nerozumíme. Pochopila jsem ale, že když se člověku koukám pozorně do očí, myslí si, že mu rozumím. Což je sice k ničemu, protože nemám ponětí, kam naše debata směřuje, ale aspoň je to zábava.
Kromě jazyka se ale změnil i náš rytmus a vlastně teď moc nevíme, co dál. Všechno je v nějakým procesu s nejasným cílem, tak uvidíme.
neděle 8. prosince 2019
sobota 30. listopadu 2019
USA je historií
Pokud tohle čtete, jsme už pravděpodobně vysvobozeni z vodního zajetí, ve kterým se nacházíme ve chvíli psaní tohohle textu. Voda už klesla, cesty vyschly a pneumatiky zvládly kluzkost mexickýho plážovýho písku. Znamená to, že jsme se po několika dnech dostali s autem do města, našli wifi a máme možnost se zase svobodně pohybovat. Teď tomu ale stále tak není. Možná je začátek trošku inspirován hororovými scénáři filmů, rozhodně to však nevylučuje jeho pravdivost.
Týden ve vile, jsme si užili, jak jsme mohli. Po dvou měsících spaní ve Volvu to bylo nadočekávání příjemný. Čas u Netflixu a ve vířivce, kvalitní jídlo a postel jako pro princeznu. Ženy z úklidový firmy jsem zase mohla sledovat jen z povzdálí a vzpomínat na chvíle v Oregonu, kdy jsem dělala tuhle práci s Gail. Dny jsme však trávili převážně prací na vnitřním vybavení dodávky, což teď náležitě oceňujeme. Po několika peripetiích s člověkem, kterej nehrál úplně fair play, jsme prodali Volvo. Vzpomínkou nám je už jen dřevo z jeho postele, tvořící teď poličky v Chevym. Díky použití vyhozenýho dřeva z kontejnerů jsme se s celkovou částkou dodávky dostali na $3 500. Už zbývá se jen psychicky vyrovnat s její spotřebou.
Se snahou vyjet v úterý brzo ráno jsme kolem sedmý večer konečně vyrazili. S vybavením, jídlem, odvahou na Střední Ameriku a taky se začínající bolestí jedné z mých stoliček. První noc v Chevym byla jedním velkým nezvykem. Ráno, když nás megafonem vyhnal místní Sherif kvůli nevhodnýmu místu na kempování, jsme se vydali na jih. Den měl ale příliš rychlej spád na to, abysme si užívali silnici po pobřeží Pacifiku. Rozšiřující bolest mě upozornila na to, že není problém v zubu, ale nejspíš se jedná o zánět nervu nebo něco tomu podobnýho, co způsobuje bolest horní čelisti, tváře, krku i ucha. Nejdřív jsem při nákupu léků na bolest statečně prohlašovala, že týden do Mexika zvládnu přežít. Ale ještě jsme ani neopustili obchod a už jsem Toma se slzama v očích prosila, ať okamžitě jedeme k nějakýmu zubaři. To však bylo mnohem složitější, než jsem si myslela. Místo zubaře Tom aspoň k večeru sehnal pastu lokální anestezie, která konečně trochu zabrala, a tak jsem pod palbou prášků a týhle pasty přežila noc. Nevěřila bych tomu, ale dva dny týhle bolesti pro mě překonaly snad všechna dosavadní trápení. Bezmoc, když jsme zjistili, že moje cestovní pojištění má sice neomezený náklady, to se ale vztahuje na zranění či repatriaci, kdežto zubní zákroky pokrývá do výše 5 000Kč, byla zoufale silná. V ordinaci v Santa Barbaře paní za přepážkou mluvila o téměř sto dolarech jenom za to, že mě zubař přijme. Nějaký větší zákrok by účtovali třeba na $1 800, za což bych si mohla zaletět ke svýmu zubaři na Vysočinu, vrátit se zpátky a ještě by mi něco zbylo. Nicméně byly zřejmě vyslyšeny modlidby a naše další kroky byly vedeny do ordinace, jen přes ulici od té první. Tady cena návštěvy zubaře klesla o celých dvacet dolarů. To už jsem skoro i s nadšením chtěla přijmout, strach z neznámýho mi to však nedovolil. Dopadlo to tak, že mě pan doktor Valeska i sestřička nutili jít si sednout do křesla a já se skoro nedokázala odlepit od dveří. Nejspíš to pochopili, jako strach z vysoký ceny a pořád nás uklidňovali, ať se nebojíme, že za tohle $1 800 platit nebudeme. Pan Valeska je americkej zubař, původem z Bratislavy s příbuzenstvem v Brně. To vytvořilo tak zázračný spojení, že jsem absolvovala rentgen, dostala recept na antibiotika, příslib, že když nezaberou, můžem mu zavolat a v sobotu přijde do ordinace mi zub vytrhnout a to všechno zadarmo, jen z dobrý vůle společnýho krajanství. Ukázalo se, že pod zubem je zánět a pravděpodobně bude muset bejt vytrženej, nejspíš ale aspoň za příznivější cenu v Mexiku. Antibiotika ale zabraly, sobotní trhání se nekonalo a teď po jejich dobrání trpělivě čekám, kdy se bolest objeví znovu.
A tak jsme už v trochu příjemnějším ladění pobyli chvíli v Hollywoodu, ustáli místní prodejce, prohodili pár slov se Slovenkama v obchodě a udělali takový ty "originální" fotky. Večer se prošli po Los Angeles, pochopili, že největší zábavou je jíst plechovku mandarinek pod US bank tower a čistit si zuby před knihovnou o kus dál.
Stres z formalit pro přejezd mexických hranic gradoval už tejden. Když jsem tak trošku bezmyšlenkovitě kupovala turistický karty do Mexika (něco jako viza), zadala jsem datum platnosti od 26.11., což bylo datum, kdy nám končila americká esta. Bylo to tedy přesně na den a Tom se s tím nezvládal vyrovnat. Chtěl hranice přejet aspoň l dva dny dřív pro případ, kdyby něco nefungovalo. Přišlo mi ale zbytečný to platit dvakrát a tak jsem radši prosadila, abysme se místo stresování u hranic ještě zastavili ve Slab City. Nedělám na týhle cestě rozhodnutí moc, za tohle jsem ale hrozně vděčná. Slab City je stará vojenská oblast, která začla být v půlce minulýho století squatovaná hippíkama a dnes je to zřejmě jedna z mála oblastí ve Státech, kde lidi žijí trvale zadarmo, mimo systém, tvoří si vlastní podmínky k životu tak trochu jsou i nejsou městem. Domy nahrazují karavany, prací je tvorba uměleckých děl z materiálu nalezenýho v poušti. Večer jsme byli na koncertě obyvatel a v místním baru, seznámili jsme se s Kat a Hayley a další den trávili s nima. Byl to den, kdy lidi z kostela ze sousedního města přivezli jídlo, měli jsme tak bohatej oběd a po něm se zůčastnili memoriálu za nějakého kněze. Vpodstatě jsme nepochopili, kdy memoriál začal a kdy skončil, nicméně se hrálo, trošku zpívalo a pak znovu jedlo.
Strávili jsme nějalý čas i s Petem. Člověkem, který tráví každý den prací na své umělecké galerií a chce se tím proslavit. Člověkem, který neviděl smysl v drahým životě ve městě a bez ženy a dětí neměl důvod tam zůstávat. Člověkem, který potřebuje volnost sebevyjádření a keho galerie ve Slab City vystihuje přesně to, co potřebuje. Den jsme zakončili koupelí v termálních pramenech a skoro se nám ani nechtělo odjet.
Ve Phoenixu jsme vyměnili pár dolarů za mexický pessos, nahrabali v bance pár lízátek a vydali se spát k hranicím. Našli jsme tam i kempoviště, na jehož bráně byl pootevřený zámek. Vjeli jsme tam a trošku zmateně nechápali, proč hoří oheň, všude jsou karavany, ale nikde žádnej člověk. Ráno zas byli zmatení ti lidi, kteří nechápali, jak jsme se tam dostali.
To byl ale kromě benzínky a pošty poslední ze zážitků ve spojených státech.
Přejezd samotných hranic byl nepochopitelně jednoduchej. Vysmátý chlapík v uniformě se chlubil chutností mexickýho jídla a pochválil vybavení Chevyho. Pas jsme mu skoro museli vnutit a odjížděli jsme s lehkým smutkem, že to bylo tak jednoduchý. Hned za hranicí v mexický části města Nogales jsme pochopili, jak je myšleno, když se říká, že je Mexiko jinej svět. Tolik služeb, pro pár dolarů. Přední sklo nám bylo umyto mladými hochy hned několikrát. Komplikace se dostavily po pár kilometrech, kdy bylo třeba vyřídit povolení vjezdu vozidla a potvrdit turistický karty, abysme dostali razítko do pasu. Paní úřednice pro tohle potvrzení potřebovala účtenku, kterou jsme po placení na internetu neměli. Se slovama "no, no, no good" ustála naše dlouhé naléhání s výpisama z účtů i s prosbama ať si to někde ověří, a tak nás donutila koupit karty na místě znovu. Byli jsme rádi, že jsme je nekupovali znovu předtím, kvůli datu, protože už by to byly třetí karty pro jeden vstup. Taky jsme jim nechali $200 jako příslib toho, že auto v Mexiku nezůstane a díky všem těm frontám a papírování jsme se skamarádili s dvěma mexičanama. Ti se snažili převézt svoje kanadský auto do země prvně na mexickej pas a když jim to neprošlo, zkoušeli to na kanadskej. Pobavilo mě jejich myšlení, kdy ve frontě k okýnkům banky zvažovali, jestli nebude divný, když půjdou jako kanaďani ke stejnýmu okýnku, u kterýho byli před pár minutama jako mexičani. Ale prošlo to.
A cestou od hranic na jih k moři se konečně dostávám k místu, kde teď trávíme další deštivej den. Podle kempovací aplikace jsme se rozhodli pro místo na pláži. S krásnýma barvama západu slunce jsme zaparkovali nedaleko dalších dodávek a karavanů. Ranní probuzení s autem uprostřed obrovský kaluže nás tak hodně zarazilo. Prvně to byla sranda, stejně jako koupání v moři a déšť místo sprchy. Když jsme ale viděli příjezdový cesty, pochopili jsme, že to zas taková sranda není. Doslova jsme uvízli na pláži, bez možnosti odjet. Naštěstí ale s pár fajn lidma. Kanadským mladým párem, se kterým se skvěle hrajou osadníci a mají paddle board, kterej v kombinaci s nově vznikajícíma řekama skýtá nový možnosti. Taky se starou paní, která ve svým karavanu přijíždí z Aljašky už 25 let trávit zimu v Mexiku a pánem, kterej má dost katastrofický představy o nadcházejícím počasí. Možná není tak vedle, protože teď už sice přešla vichřice, ale znovu prší a vysychající cesty se zase zaplavují. Taky máme štěstí, že jsme jen třičtvrtě hodiny pěšky od města a můžem si přinést vodu i jídlo. Taky v tom, že Fred z Kanady je automechanik a zjištění, že elektřina v naší dodávce je udělaná tak, že každou chvíli může auto lehce shořet, je docela užitečný. Možná ne to zjištění, určitě ale oprava, kterou právě provádí. Takže ikdyž by tahle situace mohla někdy bejt fakt průser, za těchhle okolností to není tak špatný. Aspoň nás příroda donitila trochu zpomalit, což nám bez ní moc nešlo a třeba čas na jógu se tu hledá mnohem jednodušeji.
Jo, tohle bylo fakt dlouhý, ale psala jsem to ráda.
Týden ve vile, jsme si užili, jak jsme mohli. Po dvou měsících spaní ve Volvu to bylo nadočekávání příjemný. Čas u Netflixu a ve vířivce, kvalitní jídlo a postel jako pro princeznu. Ženy z úklidový firmy jsem zase mohla sledovat jen z povzdálí a vzpomínat na chvíle v Oregonu, kdy jsem dělala tuhle práci s Gail. Dny jsme však trávili převážně prací na vnitřním vybavení dodávky, což teď náležitě oceňujeme. Po několika peripetiích s člověkem, kterej nehrál úplně fair play, jsme prodali Volvo. Vzpomínkou nám je už jen dřevo z jeho postele, tvořící teď poličky v Chevym. Díky použití vyhozenýho dřeva z kontejnerů jsme se s celkovou částkou dodávky dostali na $3 500. Už zbývá se jen psychicky vyrovnat s její spotřebou.
Se snahou vyjet v úterý brzo ráno jsme kolem sedmý večer konečně vyrazili. S vybavením, jídlem, odvahou na Střední Ameriku a taky se začínající bolestí jedné z mých stoliček. První noc v Chevym byla jedním velkým nezvykem. Ráno, když nás megafonem vyhnal místní Sherif kvůli nevhodnýmu místu na kempování, jsme se vydali na jih. Den měl ale příliš rychlej spád na to, abysme si užívali silnici po pobřeží Pacifiku. Rozšiřující bolest mě upozornila na to, že není problém v zubu, ale nejspíš se jedná o zánět nervu nebo něco tomu podobnýho, co způsobuje bolest horní čelisti, tváře, krku i ucha. Nejdřív jsem při nákupu léků na bolest statečně prohlašovala, že týden do Mexika zvládnu přežít. Ale ještě jsme ani neopustili obchod a už jsem Toma se slzama v očích prosila, ať okamžitě jedeme k nějakýmu zubaři. To však bylo mnohem složitější, než jsem si myslela. Místo zubaře Tom aspoň k večeru sehnal pastu lokální anestezie, která konečně trochu zabrala, a tak jsem pod palbou prášků a týhle pasty přežila noc. Nevěřila bych tomu, ale dva dny týhle bolesti pro mě překonaly snad všechna dosavadní trápení. Bezmoc, když jsme zjistili, že moje cestovní pojištění má sice neomezený náklady, to se ale vztahuje na zranění či repatriaci, kdežto zubní zákroky pokrývá do výše 5 000Kč, byla zoufale silná. V ordinaci v Santa Barbaře paní za přepážkou mluvila o téměř sto dolarech jenom za to, že mě zubař přijme. Nějaký větší zákrok by účtovali třeba na $1 800, za což bych si mohla zaletět ke svýmu zubaři na Vysočinu, vrátit se zpátky a ještě by mi něco zbylo. Nicméně byly zřejmě vyslyšeny modlidby a naše další kroky byly vedeny do ordinace, jen přes ulici od té první. Tady cena návštěvy zubaře klesla o celých dvacet dolarů. To už jsem skoro i s nadšením chtěla přijmout, strach z neznámýho mi to však nedovolil. Dopadlo to tak, že mě pan doktor Valeska i sestřička nutili jít si sednout do křesla a já se skoro nedokázala odlepit od dveří. Nejspíš to pochopili, jako strach z vysoký ceny a pořád nás uklidňovali, ať se nebojíme, že za tohle $1 800 platit nebudeme. Pan Valeska je americkej zubař, původem z Bratislavy s příbuzenstvem v Brně. To vytvořilo tak zázračný spojení, že jsem absolvovala rentgen, dostala recept na antibiotika, příslib, že když nezaberou, můžem mu zavolat a v sobotu přijde do ordinace mi zub vytrhnout a to všechno zadarmo, jen z dobrý vůle společnýho krajanství. Ukázalo se, že pod zubem je zánět a pravděpodobně bude muset bejt vytrženej, nejspíš ale aspoň za příznivější cenu v Mexiku. Antibiotika ale zabraly, sobotní trhání se nekonalo a teď po jejich dobrání trpělivě čekám, kdy se bolest objeví znovu.
A tak jsme už v trochu příjemnějším ladění pobyli chvíli v Hollywoodu, ustáli místní prodejce, prohodili pár slov se Slovenkama v obchodě a udělali takový ty "originální" fotky. Večer se prošli po Los Angeles, pochopili, že největší zábavou je jíst plechovku mandarinek pod US bank tower a čistit si zuby před knihovnou o kus dál.
Stres z formalit pro přejezd mexických hranic gradoval už tejden. Když jsem tak trošku bezmyšlenkovitě kupovala turistický karty do Mexika (něco jako viza), zadala jsem datum platnosti od 26.11., což bylo datum, kdy nám končila americká esta. Bylo to tedy přesně na den a Tom se s tím nezvládal vyrovnat. Chtěl hranice přejet aspoň l dva dny dřív pro případ, kdyby něco nefungovalo. Přišlo mi ale zbytečný to platit dvakrát a tak jsem radši prosadila, abysme se místo stresování u hranic ještě zastavili ve Slab City. Nedělám na týhle cestě rozhodnutí moc, za tohle jsem ale hrozně vděčná. Slab City je stará vojenská oblast, která začla být v půlce minulýho století squatovaná hippíkama a dnes je to zřejmě jedna z mála oblastí ve Státech, kde lidi žijí trvale zadarmo, mimo systém, tvoří si vlastní podmínky k životu tak trochu jsou i nejsou městem. Domy nahrazují karavany, prací je tvorba uměleckých děl z materiálu nalezenýho v poušti. Večer jsme byli na koncertě obyvatel a v místním baru, seznámili jsme se s Kat a Hayley a další den trávili s nima. Byl to den, kdy lidi z kostela ze sousedního města přivezli jídlo, měli jsme tak bohatej oběd a po něm se zůčastnili memoriálu za nějakého kněze. Vpodstatě jsme nepochopili, kdy memoriál začal a kdy skončil, nicméně se hrálo, trošku zpívalo a pak znovu jedlo.
Strávili jsme nějalý čas i s Petem. Člověkem, který tráví každý den prací na své umělecké galerií a chce se tím proslavit. Člověkem, který neviděl smysl v drahým životě ve městě a bez ženy a dětí neměl důvod tam zůstávat. Člověkem, který potřebuje volnost sebevyjádření a keho galerie ve Slab City vystihuje přesně to, co potřebuje. Den jsme zakončili koupelí v termálních pramenech a skoro se nám ani nechtělo odjet.
Ve Phoenixu jsme vyměnili pár dolarů za mexický pessos, nahrabali v bance pár lízátek a vydali se spát k hranicím. Našli jsme tam i kempoviště, na jehož bráně byl pootevřený zámek. Vjeli jsme tam a trošku zmateně nechápali, proč hoří oheň, všude jsou karavany, ale nikde žádnej člověk. Ráno zas byli zmatení ti lidi, kteří nechápali, jak jsme se tam dostali.
To byl ale kromě benzínky a pošty poslední ze zážitků ve spojených státech.
Přejezd samotných hranic byl nepochopitelně jednoduchej. Vysmátý chlapík v uniformě se chlubil chutností mexickýho jídla a pochválil vybavení Chevyho. Pas jsme mu skoro museli vnutit a odjížděli jsme s lehkým smutkem, že to bylo tak jednoduchý. Hned za hranicí v mexický části města Nogales jsme pochopili, jak je myšleno, když se říká, že je Mexiko jinej svět. Tolik služeb, pro pár dolarů. Přední sklo nám bylo umyto mladými hochy hned několikrát. Komplikace se dostavily po pár kilometrech, kdy bylo třeba vyřídit povolení vjezdu vozidla a potvrdit turistický karty, abysme dostali razítko do pasu. Paní úřednice pro tohle potvrzení potřebovala účtenku, kterou jsme po placení na internetu neměli. Se slovama "no, no, no good" ustála naše dlouhé naléhání s výpisama z účtů i s prosbama ať si to někde ověří, a tak nás donutila koupit karty na místě znovu. Byli jsme rádi, že jsme je nekupovali znovu předtím, kvůli datu, protože už by to byly třetí karty pro jeden vstup. Taky jsme jim nechali $200 jako příslib toho, že auto v Mexiku nezůstane a díky všem těm frontám a papírování jsme se skamarádili s dvěma mexičanama. Ti se snažili převézt svoje kanadský auto do země prvně na mexickej pas a když jim to neprošlo, zkoušeli to na kanadskej. Pobavilo mě jejich myšlení, kdy ve frontě k okýnkům banky zvažovali, jestli nebude divný, když půjdou jako kanaďani ke stejnýmu okýnku, u kterýho byli před pár minutama jako mexičani. Ale prošlo to.
A cestou od hranic na jih k moři se konečně dostávám k místu, kde teď trávíme další deštivej den. Podle kempovací aplikace jsme se rozhodli pro místo na pláži. S krásnýma barvama západu slunce jsme zaparkovali nedaleko dalších dodávek a karavanů. Ranní probuzení s autem uprostřed obrovský kaluže nás tak hodně zarazilo. Prvně to byla sranda, stejně jako koupání v moři a déšť místo sprchy. Když jsme ale viděli příjezdový cesty, pochopili jsme, že to zas taková sranda není. Doslova jsme uvízli na pláži, bez možnosti odjet. Naštěstí ale s pár fajn lidma. Kanadským mladým párem, se kterým se skvěle hrajou osadníci a mají paddle board, kterej v kombinaci s nově vznikajícíma řekama skýtá nový možnosti. Taky se starou paní, která ve svým karavanu přijíždí z Aljašky už 25 let trávit zimu v Mexiku a pánem, kterej má dost katastrofický představy o nadcházejícím počasí. Možná není tak vedle, protože teď už sice přešla vichřice, ale znovu prší a vysychající cesty se zase zaplavují. Taky máme štěstí, že jsme jen třičtvrtě hodiny pěšky od města a můžem si přinést vodu i jídlo. Taky v tom, že Fred z Kanady je automechanik a zjištění, že elektřina v naší dodávce je udělaná tak, že každou chvíli může auto lehce shořet, je docela užitečný. Možná ne to zjištění, určitě ale oprava, kterou právě provádí. Takže ikdyž by tahle situace mohla někdy bejt fakt průser, za těchhle okolností to není tak špatný. Aspoň nás příroda donitila trochu zpomalit, což nám bez ní moc nešlo a třeba čas na jógu se tu hledá mnohem jednodušeji.
Jo, tohle bylo fakt dlouhý, ale psala jsem to ráda.
středa 13. listopadu 2019
Americké kolečko uzavřeno
Přijde mi, že jsem na blog nepsala už děsně dlouho. Možná jsem si myslela, že není moc o čem psát a možná jsem jen upadla do prokrastinačního moodu. Když se ale prodírám svýma pocitama, tak období od odjezdu z Oregonu rozhodně zas tak zážitkově chudý nebylo. Sedím teď v teple kalifornskýho domu, kde s plným žaludkem a v dokonalým komfortu mám prostor vzpomenout si na celou tu jízdu, kterou jsme příjezdem sem završili a oddělili tak cestování po Státech od dalších částí Ameriky.
Projeli jsme Oregonem, Nevadou a Utahem, zastavili se v Salt Lake a zamířili k národním parkům Bryce, Zion a Grand Canyon. Strávili jsme cestou poměrně dost času léčením Tomovy vyrážky, koupili hrozně drahou mastičku a docela levnou whisky. I přes tuhle zdravotní nepříjemnost jsme ale zvládali odškrtávat jeden plán za druhým. Parky byly skvělou zábavou pro oči, nicméně množství turistů a způsob cestování nás unavoval. Byli jsme součástí systému snad ještě víc, než kdy jindy a to není úplně něco, v čem bysme se vyžívali. Přelhouplo se to asi ve chvíli přejezdu Colorada.
Inspirovaní fotkama jedné novoměstské známé, která ve stejnou chvíli cestovala v podobným rytmu jako my, jsme se vydali k Anthelope Canyonu. Když jsme zjistili, že vstupné stojí 50 dolarů na jednoho a v druhý části ještě víc, rozhodli jsme se pro vlastní cestu. Dvouhodinovým přechodem zasněžené pouště s kaktusy a sem tam nějakou skálou jsme došli až ke zmiňovanýmu kaňonu. Celý to bylo jako táborová hra. Schovávali jsme se před Jeepama, který tam přivážely turisty a i před těma pěšíma. Vlezli jsme do Canyonu a kochali se s mnohem větším nadšením než když bysme měli vstupenku. Ve chvíli na konci kaňonu, kde nebylo možný se schovat ani utéct, jsme ale za sebou slyšeli malou skupinku turistů. Jejich průvodce se nás s překvapeným výrazem ptal na nějakýho našeho průvodce. Odpověď, že jsme přišli z pouště a tudíž žádnýho nemáme ho ale evidentně uspokojila a tak nám jenom nakázal ať zmizíme, že jsme na soukromým pozemku. Tak jo. Nechtěli jsme riskovat setkání s další skupinou, která se blížila a tak jsme za pomocí veškerých lezeckých schopností, o kterých jsem ani netušila, že mám, vylezli po národní památce zpátky do pouště. Přechod pouště zpátky byl psychicky o dost náročnější, už jen proto, že jsme s sebou neměli pití a i ten sníh Sluníčko dost rychle vysušilo.
Objevili jsme taky kouzlo veřejných prádelen, levný maso ve Walmartu a taky to, že když se neženeme a máme víc oči otevřený, narážíme na skrytý zajímavosti. Tak jsme třeba náhodou našli dům dávnýho vykradače bank a nebo Route 66. To mě tak jednou Tom při nočním přejezdu zoufale prosil o zastavení u první benzínky, kterou uvidím, aby si mohl umejt vyrážku, která hodně svěděla. Na benzínce nás zaujalo množství znaků právě týhle slavný silnice a pak jsme při pohledu do mapy zjistili, že jsme u ní. Celý to tam večer bylo dost zoufalý. Zima, silnej vítr, vlak tam, kde jsme chtěli spát a s přijatelným spacím místem nás zachránila až cesta ke hřbitovu. Ráno sice zima přetrvávala, ale česká jawa, kafe zdarma a pamětník, kterej s náma rád sdílel svý zážitky z Route 66 nám to místo o dost zpříjemnili. A tak jsme se po ní pak s chutí projeli až do místa nedaleko Las Vegas.
Tohle město asi dlouho zůstane v naší paměti. Nejenom pro vrchol konzumu, kterej nabízí a ani proto, že jsme prohráli celých 5 dolarů v kasínu, ale hlavně pro den, ve kterým jsme tam přijeli. Byl totiž Halloween. Masky umrlců i dýní, polonahý ženy a spousta reklam, lákajících na párty. Dostali jsme vstupenku zdarma do jednoho z luxusních klubů na večerní párty, s poznámkou 2+1 pro případ, že bysme chtěli vzít někoho s sebou. V to jsme snad vůbec nevěřili a asi o to víc nás překvapil následující slet událostí. Přála jsem si vidět děti, obcházející domy s pořekadlem Trick or Treat a dostávající za to sladkosti. Vyrazili jsme tedy autem do předměstských čtvrtí, pozorovali děti a zklamaně hledali vyšší smysl týhle činnosti. To se nám sice nepodařilo, ale za to jsme poznali Pedra. Stál před svou garáží v masce čerta s kotlíkem sladkostí. Povídali jsme si, přijali pivo, něco ostřejšího i pár sladkostí a za chvílu už jsme dětem nabízeli sladkosti my. Větou "vem si kolik chceš" jsem asi moc nepomohla Pedrovýmu rozpočtu, za to jsem značně urychlila zmizení sladkostí z kotlíku a snad i potěšila pár dětí.
Ocitli jsme se poměrně rychle v Pedrově domě, dali si sprchu a společně s ním a jeho kamarádkou Ashley jsme se trochu spontánně chystali na párty. Masku vyřešila černá barva na obličej a vhodná kombinace našeho standartního oblečení. Potom jsme ve čtyřech projeli Las Vegas autem s dvěma sedačkama. Pánové, ležící v zadu na posteli náležitě zmlkli, když se vedle nás na křižovatce objevilo policejní auto a zmlkly jsme i my, holky ve předu, když to auto začalo blikat s nápisem stop. Dost se mi řidičsky ulevilo, když jsem pochopila, že zastavili vedlejší auto a tudíž nebudu muset vysvětlovat nic o vybavení našeho vozu ani se modlit, aby alkoholová tolerance za volantem v Nevadě byla vyšší, než jedno pivo.
A tak jsme se s čistým štítem dostali na párty. Obrovskou párty. A vlastně dost mezinárodní. Potkali jsme Čechy, skamarádili se s Angličanem a nakonec s Pedrem a Patrikem z Maďarska odjížděli po půlnoci limuzínou do strip clubu. Jako dívka jsem měla vstup zdarma, slíbený drinky od mužský posádky a v hlavě nadšení z novýho dobrodružství. Když jsme se nad ránem vraceli taxíkem do centra LV do garáže pro auto, byla nálada už docela unavená. Možná proto, jsme to auto hledali snad půl hodiny. Možná. Kdo ví?
Pátek byl ve znamení Tomovy silný kocoviny, ale taky zásadního rozhodnutí, který jsme společně udělali. Restartovali jsme přístup k sobě, k naší komunikaci i k vizím. A jo, pořád se zdá, že to byl úspěšnej krok. Deset dní bez hádky jsme totiž nedali snad za celý tři roky.
Dušičky jsme strávili v Údolí smrti. Již poučeni jsme si na trek vzali i vodu, což bylo hodně dobrý rozhodnutí, protože ty dva litry za hodinu zmizely. Pro mě to byl úžasnej zážitek a pro Toma kupy písku a kamení. A tak jsme se provokovali vzájemnou nechápavostí, trochu se vyblbli v písečný poušti a územím uprostřed ničeho, nedaleko area 51 se schovanýma UFO jsme se dostali až k Sequoia NP. Potenciálním spacím místem tam bylo parkoviště křesťanskýho centra. Tomova touha jít dovnitř pro mě byla hrozně iracionální, ale znovu.. proč ne. Ten večer skončil večeří od otce Johna, ubytováním v jedné z chatek od paní Barbary, komunitní snídaní, opravou auta od mexičana Gabriela a ještě kontaktem na práci s dětma. Začínám si vážit Tomovy intuice čímdál víc.
Jeho intuice zafungovala i ve chvíli, kdy jsme po celodenním stresování, že jsme ztratili jedny klíče od auta, jeli do Walmartu. Toma totiž napadlo zavolat odtud do Walmartu v jiným městě, kde jsme byli předchozí den. Ten klíč tam měli a tak jsme si před Yosemitama udělali noční výlet 80 mil zpátky po trase a zase znovu nahoru na sever. Naštěstí úspěšně.
Yosemity byly nádherný. Tolik barev a krás. Dokonce se nám tam povedlo přespat na parkovišti před hotelem, ačkoli spaní mimo určená místa je v národních parcích zakázaný. Našli jsme taky sprchy a společenskou místnost, kde jsme trávili večer hledáním dodávky. Dalším cílem tedy bylo Sacramento, hlavní město Kalifornie, a v něm sehnat dodávku. Ta, kterou jsme si tam prohlíželi byl bývalej školní autobus. Velká, bílá, vypadala jako obří luxusní limuzína, ale měla hodně najeto. Nechtěli jsme ju brát hned, ikdyž jsme od toho nebyli tak daleko. Pro případ co kdyby náhodou jsme se vydali trochu víc na sever, do Gridley, kouknout na staršího zelenýho Chevroleta. A přesně touhle dodávkou jsme pak odjížděli zpátky sem, k San Franciscu. Cestou navštívili pár kontejnerů, vzali dřevo na výrobu postele a polic a v hlavě přemítali, jak z ní udělat domov na další měsíce. Vyzkoušeli jsme si přitom, jaký to je když si každej jede svým autem. Pro mě to byl jeden z těch hodně nepříjemných zážitků. Ne proto, že by mi Tom, jedoucí v dodávce předemnou chyběl, ale proto, že pomalu jedoucí kolony aut na šesti proudých dálnicích mě přivádí k šílenství. Ale dojeli jsme a připravenej pokoj s princeznovskou postelí mě skoro dojal.
V těchto dnech pracujem na výbavě Chevyho, prodeji Volva, hledáme případné spolucestující na další dobrodružství a zároveň se snažíme nabažit se komfortu, který brzo bude zas jen ve vzpomínkách.
Tak jo! Koukám, že bylo o čem psát. Díky za trpělivost.
Projeli jsme Oregonem, Nevadou a Utahem, zastavili se v Salt Lake a zamířili k národním parkům Bryce, Zion a Grand Canyon. Strávili jsme cestou poměrně dost času léčením Tomovy vyrážky, koupili hrozně drahou mastičku a docela levnou whisky. I přes tuhle zdravotní nepříjemnost jsme ale zvládali odškrtávat jeden plán za druhým. Parky byly skvělou zábavou pro oči, nicméně množství turistů a způsob cestování nás unavoval. Byli jsme součástí systému snad ještě víc, než kdy jindy a to není úplně něco, v čem bysme se vyžívali. Přelhouplo se to asi ve chvíli přejezdu Colorada.
Inspirovaní fotkama jedné novoměstské známé, která ve stejnou chvíli cestovala v podobným rytmu jako my, jsme se vydali k Anthelope Canyonu. Když jsme zjistili, že vstupné stojí 50 dolarů na jednoho a v druhý části ještě víc, rozhodli jsme se pro vlastní cestu. Dvouhodinovým přechodem zasněžené pouště s kaktusy a sem tam nějakou skálou jsme došli až ke zmiňovanýmu kaňonu. Celý to bylo jako táborová hra. Schovávali jsme se před Jeepama, který tam přivážely turisty a i před těma pěšíma. Vlezli jsme do Canyonu a kochali se s mnohem větším nadšením než když bysme měli vstupenku. Ve chvíli na konci kaňonu, kde nebylo možný se schovat ani utéct, jsme ale za sebou slyšeli malou skupinku turistů. Jejich průvodce se nás s překvapeným výrazem ptal na nějakýho našeho průvodce. Odpověď, že jsme přišli z pouště a tudíž žádnýho nemáme ho ale evidentně uspokojila a tak nám jenom nakázal ať zmizíme, že jsme na soukromým pozemku. Tak jo. Nechtěli jsme riskovat setkání s další skupinou, která se blížila a tak jsme za pomocí veškerých lezeckých schopností, o kterých jsem ani netušila, že mám, vylezli po národní památce zpátky do pouště. Přechod pouště zpátky byl psychicky o dost náročnější, už jen proto, že jsme s sebou neměli pití a i ten sníh Sluníčko dost rychle vysušilo.
Objevili jsme taky kouzlo veřejných prádelen, levný maso ve Walmartu a taky to, že když se neženeme a máme víc oči otevřený, narážíme na skrytý zajímavosti. Tak jsme třeba náhodou našli dům dávnýho vykradače bank a nebo Route 66. To mě tak jednou Tom při nočním přejezdu zoufale prosil o zastavení u první benzínky, kterou uvidím, aby si mohl umejt vyrážku, která hodně svěděla. Na benzínce nás zaujalo množství znaků právě týhle slavný silnice a pak jsme při pohledu do mapy zjistili, že jsme u ní. Celý to tam večer bylo dost zoufalý. Zima, silnej vítr, vlak tam, kde jsme chtěli spát a s přijatelným spacím místem nás zachránila až cesta ke hřbitovu. Ráno sice zima přetrvávala, ale česká jawa, kafe zdarma a pamětník, kterej s náma rád sdílel svý zážitky z Route 66 nám to místo o dost zpříjemnili. A tak jsme se po ní pak s chutí projeli až do místa nedaleko Las Vegas.
Tohle město asi dlouho zůstane v naší paměti. Nejenom pro vrchol konzumu, kterej nabízí a ani proto, že jsme prohráli celých 5 dolarů v kasínu, ale hlavně pro den, ve kterým jsme tam přijeli. Byl totiž Halloween. Masky umrlců i dýní, polonahý ženy a spousta reklam, lákajících na párty. Dostali jsme vstupenku zdarma do jednoho z luxusních klubů na večerní párty, s poznámkou 2+1 pro případ, že bysme chtěli vzít někoho s sebou. V to jsme snad vůbec nevěřili a asi o to víc nás překvapil následující slet událostí. Přála jsem si vidět děti, obcházející domy s pořekadlem Trick or Treat a dostávající za to sladkosti. Vyrazili jsme tedy autem do předměstských čtvrtí, pozorovali děti a zklamaně hledali vyšší smysl týhle činnosti. To se nám sice nepodařilo, ale za to jsme poznali Pedra. Stál před svou garáží v masce čerta s kotlíkem sladkostí. Povídali jsme si, přijali pivo, něco ostřejšího i pár sladkostí a za chvílu už jsme dětem nabízeli sladkosti my. Větou "vem si kolik chceš" jsem asi moc nepomohla Pedrovýmu rozpočtu, za to jsem značně urychlila zmizení sladkostí z kotlíku a snad i potěšila pár dětí.
Ocitli jsme se poměrně rychle v Pedrově domě, dali si sprchu a společně s ním a jeho kamarádkou Ashley jsme se trochu spontánně chystali na párty. Masku vyřešila černá barva na obličej a vhodná kombinace našeho standartního oblečení. Potom jsme ve čtyřech projeli Las Vegas autem s dvěma sedačkama. Pánové, ležící v zadu na posteli náležitě zmlkli, když se vedle nás na křižovatce objevilo policejní auto a zmlkly jsme i my, holky ve předu, když to auto začalo blikat s nápisem stop. Dost se mi řidičsky ulevilo, když jsem pochopila, že zastavili vedlejší auto a tudíž nebudu muset vysvětlovat nic o vybavení našeho vozu ani se modlit, aby alkoholová tolerance za volantem v Nevadě byla vyšší, než jedno pivo.
A tak jsme se s čistým štítem dostali na párty. Obrovskou párty. A vlastně dost mezinárodní. Potkali jsme Čechy, skamarádili se s Angličanem a nakonec s Pedrem a Patrikem z Maďarska odjížděli po půlnoci limuzínou do strip clubu. Jako dívka jsem měla vstup zdarma, slíbený drinky od mužský posádky a v hlavě nadšení z novýho dobrodružství. Když jsme se nad ránem vraceli taxíkem do centra LV do garáže pro auto, byla nálada už docela unavená. Možná proto, jsme to auto hledali snad půl hodiny. Možná. Kdo ví?
Pátek byl ve znamení Tomovy silný kocoviny, ale taky zásadního rozhodnutí, který jsme společně udělali. Restartovali jsme přístup k sobě, k naší komunikaci i k vizím. A jo, pořád se zdá, že to byl úspěšnej krok. Deset dní bez hádky jsme totiž nedali snad za celý tři roky.
Dušičky jsme strávili v Údolí smrti. Již poučeni jsme si na trek vzali i vodu, což bylo hodně dobrý rozhodnutí, protože ty dva litry za hodinu zmizely. Pro mě to byl úžasnej zážitek a pro Toma kupy písku a kamení. A tak jsme se provokovali vzájemnou nechápavostí, trochu se vyblbli v písečný poušti a územím uprostřed ničeho, nedaleko area 51 se schovanýma UFO jsme se dostali až k Sequoia NP. Potenciálním spacím místem tam bylo parkoviště křesťanskýho centra. Tomova touha jít dovnitř pro mě byla hrozně iracionální, ale znovu.. proč ne. Ten večer skončil večeří od otce Johna, ubytováním v jedné z chatek od paní Barbary, komunitní snídaní, opravou auta od mexičana Gabriela a ještě kontaktem na práci s dětma. Začínám si vážit Tomovy intuice čímdál víc.
Jeho intuice zafungovala i ve chvíli, kdy jsme po celodenním stresování, že jsme ztratili jedny klíče od auta, jeli do Walmartu. Toma totiž napadlo zavolat odtud do Walmartu v jiným městě, kde jsme byli předchozí den. Ten klíč tam měli a tak jsme si před Yosemitama udělali noční výlet 80 mil zpátky po trase a zase znovu nahoru na sever. Naštěstí úspěšně.
Yosemity byly nádherný. Tolik barev a krás. Dokonce se nám tam povedlo přespat na parkovišti před hotelem, ačkoli spaní mimo určená místa je v národních parcích zakázaný. Našli jsme taky sprchy a společenskou místnost, kde jsme trávili večer hledáním dodávky. Dalším cílem tedy bylo Sacramento, hlavní město Kalifornie, a v něm sehnat dodávku. Ta, kterou jsme si tam prohlíželi byl bývalej školní autobus. Velká, bílá, vypadala jako obří luxusní limuzína, ale měla hodně najeto. Nechtěli jsme ju brát hned, ikdyž jsme od toho nebyli tak daleko. Pro případ co kdyby náhodou jsme se vydali trochu víc na sever, do Gridley, kouknout na staršího zelenýho Chevroleta. A přesně touhle dodávkou jsme pak odjížděli zpátky sem, k San Franciscu. Cestou navštívili pár kontejnerů, vzali dřevo na výrobu postele a polic a v hlavě přemítali, jak z ní udělat domov na další měsíce. Vyzkoušeli jsme si přitom, jaký to je když si každej jede svým autem. Pro mě to byl jeden z těch hodně nepříjemných zážitků. Ne proto, že by mi Tom, jedoucí v dodávce předemnou chyběl, ale proto, že pomalu jedoucí kolony aut na šesti proudých dálnicích mě přivádí k šílenství. Ale dojeli jsme a připravenej pokoj s princeznovskou postelí mě skoro dojal.
V těchto dnech pracujem na výbavě Chevyho, prodeji Volva, hledáme případné spolucestující na další dobrodružství a zároveň se snažíme nabažit se komfortu, který brzo bude zas jen ve vzpomínkách.
Tak jo! Koukám, že bylo o čem psát. Díky za trpělivost.
úterý 22. října 2019
Láska k Oregonu
Už to jsou skoro dva měsíce, co se pohybujeme za oceánem, kde to je i není cizí. Během tý doby jsme měli pět různých zázemí a byli součástí různorodých rodin a životních příběhů. A tak si i tvoříme ten svůj. Aneb jak dnes Tom zmínil u večeře... "Je to zvláštní příběh, to co žijem".
A vlastně jo, taky mi to tak přijde, možná proto, že jsme právě opustili domov mezi jamajčany, trávovou farmu a jsme teď někde uprostřed prérie, kde teplota za 10 minut jízdy klesla asi o 15℃ a kde trvá 5 minut než přejede vlak celou svou dýlkou.
Docela jsem si tady už zvykla. Třeba na to, že při řízení automatu se použití levý nohy s pocitem, že dupnu na spojku, prostě nevyplácí. Nebo na ty všemožný americký jednotky, který moji fantazii někdy baví a někdy tak iritujou. Taky sražení mývalové, už jsou docela vokoukaní. Souhlasím ale s Julianem, francouzem z farmy, že živí jsou přecejenom roztomilejší, než ti placatí. Zvykla jsem si snad už i na to, že se každej ptá jak se mám ikdyž to nikoho nezajímá a taky na to věčný překvapení, že Československo už pár let Československem není.
Jsou ale situace, který mě ještě překvapí. Jako třeba navigace, která dneska zobrazovala "Za 821km odbočte vpravo." a nebo že v oblasti vězení, kde je cejtit tráva, podobně jako na farmě, je u silnice obrovskej zákaz stopování. Nejvíc mě ale asi fascinuje to, do jakejch míst američani stavěj silnice. Na jedný takový jsme stáli včera a asi 20cm od nás šplouchala voda vroucího gejzíru.
Chci se ještě v myšlenkách vrátit k předchozím čtrnácti dnům. Na počátku byla nejistota. Trochu proto, že jsme slyšeli špatný zkušenosti o práci v týhle sféře a taky proto, že jsme prostě nevěděli do čeho jdem a první pohledy byly docela vzdálený našim normám. Stačilo však pár dní, možná dokonce hodin a stali jsme se součástí rodiny. Jazyku s názvem Patua jsme sice nerozuměli, stejně tak, jako španělštině, kterou mezi sebou občas mluvili ostatní evropani, pocitově jsem v místě i v lidech ale cejtila domov. Dny byly vyplněný stříháním a věšením, někdy pizzou, hamburgerama a pivem, povídáním a odpočinkem. Večer jsme občas s ostatníma soutěžili, kdo bude první ve sprše, vařili, výletovali po obchodech, posedávali v autech nebo šli na fotbal. Z předpokládanýho týdne se nakonec staly dva a mně to z nějakýho důvodu ani nevadilo. Možná proto, že jsem nikdy nepracovala pro nikoho, kdo tak často děkuje a zajímá se o pohodu všech pracujících.
Myslím, že stojí za zmínku třeba situace, kdy se šéf ptal němce Cama, jak to de? Jeho odpověď zněla asi takhle: "Dobrý, vlastně skvělý. Haš je trochu tvrdej, ale pokud to je ten jedinej problém, kterej v životě máš, tak je život nádhernej. " Nebo situace, kdy se Tom ptal slavnýho jamajskýho DJe s jointem v puse co kouří za tabák. On se na něj nechápavě podíval se slovy "Já nekouřím tabák!" A nebyl zjevně zas tak vyjímečnej, jelikož jeden kolega se chlubil, že kouří trávu každej den od svých čtrnácti let a dnes je mu prej šedesát devět. Taky mě pobavilo, když se mladej jamajčan Ru ptal odkud jsme. "Česká republika" odpověděl Tom. "Ok, a která země to je?" Smáli jsme se a říkali, že to je země samo o sobě. Ru neznale kejval hlavou "znám republiku, ale českou? To slyším poprvý."
Loučení pro mě bylo zase výzvou. Třeba proto, že jsme od jednoho z nadřízených dostali cestovní suvenýry, termosku, tričko a nádherný minerály a nebo proto, že nás přesvědčovali, ať za rok zase přijedem. A asi jo, rozhodně se sem budeme vracet. Nějak jsem si Oregon a lidi v něm zamilovala a probouzí to ve mě teď lásku ke všemu. I díky jednomu rozhovoru s jamajským DJem jsem si uvědomila, že stejně jako on miluju milovat. Možná mi to tentokrát v angličtině zní líp (I love to love). A je jedno k čemu přesně to vztahuju. Ať dělám co dělám, když k tomu cejtím lásku, naplňuje mě to. Jako třeba noční řízení po ultrarovný dálnici, který někdy fakt nesnáším.
Jenom bych teď potřebovala najít v sobě lásku k zimě abych si dokázala užít i mrznutí.
Zima po večerech teď ale není to jediný, s čím je potřeba se vyrovnat. Poslední dny hodně ovlivňuje Tomova vyrážka, která se z malýho místa na koleni rozšířila přes půl nohy, trošku i ma druhou nohu a taky na ruce a krk. Víme skoro jistě, že puchýřky jsou reakcí na olej jedovatýho dubu, kterej je tu docela běžnej, a tak to myje jarem, potírá sodou a tře mastí proti svědění. To, že v posledních dnech nemohl skoro chodit budilo v obou hodně strachu, naštěstí ale místo doktora stačila jen konzultace s Ivančiným synem Danielem a už to vypadá nadějně. Já jsem si setkání s tímhle dubem užila asi před měsícem a dodnes mám po vyrážce jizvy, bylo to ale v mnohem menší míře než Tomovo koleno.
To teď zabírá hodně času i v myšlení a tak se mimo objevování mužské měsíční cykličnosti a mužskoženských polarit, točíme v kruzích, "co všechno ještě může být tím olejem zasažený".
Máme už taky na kontě třetí národní park a to Lassen Volcanic National Park. Stačil jeden den k jeho projetí a díky zmiňovaným silničním přístupům jsme toho moc nenachodili, ale vidět vroucí vodu, pářící sirný díry a barvy, který znám jen z fotek z Islandu pro mě bylo nádherný.
Směřujeme teď ke Grand Canyonu, přes Salt Lake City a další dva NP.
Už teď tak moc nepřemýšlím o Česku, ale stejně... mám Vás ráda, lidi.
A vlastně jo, taky mi to tak přijde, možná proto, že jsme právě opustili domov mezi jamajčany, trávovou farmu a jsme teď někde uprostřed prérie, kde teplota za 10 minut jízdy klesla asi o 15℃ a kde trvá 5 minut než přejede vlak celou svou dýlkou.
Docela jsem si tady už zvykla. Třeba na to, že při řízení automatu se použití levý nohy s pocitem, že dupnu na spojku, prostě nevyplácí. Nebo na ty všemožný americký jednotky, který moji fantazii někdy baví a někdy tak iritujou. Taky sražení mývalové, už jsou docela vokoukaní. Souhlasím ale s Julianem, francouzem z farmy, že živí jsou přecejenom roztomilejší, než ti placatí. Zvykla jsem si snad už i na to, že se každej ptá jak se mám ikdyž to nikoho nezajímá a taky na to věčný překvapení, že Československo už pár let Československem není.
Jsou ale situace, který mě ještě překvapí. Jako třeba navigace, která dneska zobrazovala "Za 821km odbočte vpravo." a nebo že v oblasti vězení, kde je cejtit tráva, podobně jako na farmě, je u silnice obrovskej zákaz stopování. Nejvíc mě ale asi fascinuje to, do jakejch míst američani stavěj silnice. Na jedný takový jsme stáli včera a asi 20cm od nás šplouchala voda vroucího gejzíru.
Chci se ještě v myšlenkách vrátit k předchozím čtrnácti dnům. Na počátku byla nejistota. Trochu proto, že jsme slyšeli špatný zkušenosti o práci v týhle sféře a taky proto, že jsme prostě nevěděli do čeho jdem a první pohledy byly docela vzdálený našim normám. Stačilo však pár dní, možná dokonce hodin a stali jsme se součástí rodiny. Jazyku s názvem Patua jsme sice nerozuměli, stejně tak, jako španělštině, kterou mezi sebou občas mluvili ostatní evropani, pocitově jsem v místě i v lidech ale cejtila domov. Dny byly vyplněný stříháním a věšením, někdy pizzou, hamburgerama a pivem, povídáním a odpočinkem. Večer jsme občas s ostatníma soutěžili, kdo bude první ve sprše, vařili, výletovali po obchodech, posedávali v autech nebo šli na fotbal. Z předpokládanýho týdne se nakonec staly dva a mně to z nějakýho důvodu ani nevadilo. Možná proto, že jsem nikdy nepracovala pro nikoho, kdo tak často děkuje a zajímá se o pohodu všech pracujících.
Myslím, že stojí za zmínku třeba situace, kdy se šéf ptal němce Cama, jak to de? Jeho odpověď zněla asi takhle: "Dobrý, vlastně skvělý. Haš je trochu tvrdej, ale pokud to je ten jedinej problém, kterej v životě máš, tak je život nádhernej. " Nebo situace, kdy se Tom ptal slavnýho jamajskýho DJe s jointem v puse co kouří za tabák. On se na něj nechápavě podíval se slovy "Já nekouřím tabák!" A nebyl zjevně zas tak vyjímečnej, jelikož jeden kolega se chlubil, že kouří trávu každej den od svých čtrnácti let a dnes je mu prej šedesát devět. Taky mě pobavilo, když se mladej jamajčan Ru ptal odkud jsme. "Česká republika" odpověděl Tom. "Ok, a která země to je?" Smáli jsme se a říkali, že to je země samo o sobě. Ru neznale kejval hlavou "znám republiku, ale českou? To slyším poprvý."
Loučení pro mě bylo zase výzvou. Třeba proto, že jsme od jednoho z nadřízených dostali cestovní suvenýry, termosku, tričko a nádherný minerály a nebo proto, že nás přesvědčovali, ať za rok zase přijedem. A asi jo, rozhodně se sem budeme vracet. Nějak jsem si Oregon a lidi v něm zamilovala a probouzí to ve mě teď lásku ke všemu. I díky jednomu rozhovoru s jamajským DJem jsem si uvědomila, že stejně jako on miluju milovat. Možná mi to tentokrát v angličtině zní líp (I love to love). A je jedno k čemu přesně to vztahuju. Ať dělám co dělám, když k tomu cejtím lásku, naplňuje mě to. Jako třeba noční řízení po ultrarovný dálnici, který někdy fakt nesnáším.
Jenom bych teď potřebovala najít v sobě lásku k zimě abych si dokázala užít i mrznutí.
Zima po večerech teď ale není to jediný, s čím je potřeba se vyrovnat. Poslední dny hodně ovlivňuje Tomova vyrážka, která se z malýho místa na koleni rozšířila přes půl nohy, trošku i ma druhou nohu a taky na ruce a krk. Víme skoro jistě, že puchýřky jsou reakcí na olej jedovatýho dubu, kterej je tu docela běžnej, a tak to myje jarem, potírá sodou a tře mastí proti svědění. To, že v posledních dnech nemohl skoro chodit budilo v obou hodně strachu, naštěstí ale místo doktora stačila jen konzultace s Ivančiným synem Danielem a už to vypadá nadějně. Já jsem si setkání s tímhle dubem užila asi před měsícem a dodnes mám po vyrážce jizvy, bylo to ale v mnohem menší míře než Tomovo koleno.
To teď zabírá hodně času i v myšlení a tak se mimo objevování mužské měsíční cykličnosti a mužskoženských polarit, točíme v kruzích, "co všechno ještě může být tím olejem zasažený".
Máme už taky na kontě třetí národní park a to Lassen Volcanic National Park. Stačil jeden den k jeho projetí a díky zmiňovaným silničním přístupům jsme toho moc nenachodili, ale vidět vroucí vodu, pářící sirný díry a barvy, který znám jen z fotek z Islandu pro mě bylo nádherný.
Směřujeme teď ke Grand Canyonu, přes Salt Lake City a další dva NP.
Už teď tak moc nepřemýšlím o Česku, ale stejně... mám Vás ráda, lidi.
úterý 8. října 2019
Šestý týden, třetí práce
Loučení. Emočně náročná aktivita provázející cestovatelský život od začátku cesty a sahá až kdoví kam. Nedá se na ni připravit ikdyž si někdy namlouvám, že jo. Věděla jsem, že to tak bude, stejně to ale pořád nedokážu pustit. Dnešní dopoledne bylo loučením protkaný, ale jelikož už jsem nějakou dobu nepsala, vezmu to radši od začátku.
To se tak stalo, že jsme předminulý pátek, už trochu ze zvyku, přijeli k Silvii pracovat, připraveni na den strávený čištěním jahodovýho pole. Bylo 9 hodin ráno, kdy nám bylo řečeno "Byli jste skvělí, ale už si vás nemůžeme dovolit platit." a tím jsme se ve vteřině ocitli bez práce. Následovalo pár vteřin zmatení, loučící rozhovor a potřeba rychle jednat. Vydali jsme se za Sunnym. Mladý muž s zářícím srdcem, se kterým jsme předchozí den stavěli stánek zeleninovýho obchodu, a k němuž cítím velký vděk za slet příštích událostí.
Minutový přijímací pohovor se odehrál na parkovišti před Silviiným domem. Sunny totiž zavolal Gail, která se právě vracela z pláže, nabídl jí naše služby, v pár minutách přijela, zeptala se co umíme a přesně v 10 hodin jsme začínali pracovat na jejím rodinném ranči. Ztratili jsme ten den jednu pracovní hodinu, ale byla to hodina nejrychlejší změny práce, jakou jsem si dovedla představit.
Chvilku to trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Kopali jsme strouhu na vodu a čistili cestu a v tu chvíli jsme už věděli, že na příští týden máme práci. Mimo jiné zahrnovala i kempovací místo a přístup k záchodu, pračce a sprše, což u Silvie nebylo. Pořád jsem tomu nějak nemohla věřit. Ranč. Přání, který jsem vyslovila některý předešlý den a bylo založený na vzpomínce na americký filmy z rančů. Vždycky se mi líbily charaktery i příběhy lidí, příroda a ta celková romantika, která z nich sálala. A najednou jsme byli na jednom z takových míst a nebylo k tomu zapotřebí ani moc úsilí.
První dojem mi tu romantiku úplně nepřipomínal. Krompáč, hrábě a lopata se mi staly věrnými přáteli. Dokonce i fukar na listí, kterej nás první ráno ve Státech nepříjemně vzbudil. Uvědomila jsem si, že ranč zdaleka není jen o zvířatech a lidských příbězích, ale jsou to hodiny tvrdý práce, která je doslova nekonečná. Cestu ke zvířatům jsem si po pár dnech našla. Hlavně ke koňům a všem Border Coliím - těch bylo snad víc než deset. K pávům, ovcím ani slepicím jsem moc netíhla. Pracovně se ale všechno točilo kolem ůdržby zahrad.
K mojí radosti se ale pracovní činnost docela rozvinula. Ukázalo se, že Gailin hlavní byznys je údržba domů a zahrad. Tak jsme se dostali i k tomu, že jsme uklízeli a upravovali nějaké zahrady a já jsem se i podívala do několika luxusních domů na pobřeží Pacifiku, vysála jsem je, umyla podlahu a kuchyň a popřemýšlela nad tím, jak jsem před pár týdny koukala na uklízecí četu v domě Ivanky z perspektivy obyvatele domu a vůbec mě nebapadlo, že zanedlouho budu na druhé straně.
To byla ta pracovní stránka, která vytěžovala většinu času, ovšem hodně důležitá byla stránka osobní. Zapadli jsme do rodiny jako puzzle a vytvořil se nám tak domov. Gail nám od začátku projevovala důvěru i přesto, že lidem nevěří. Sdílela s námi své příběhy, brala nás na večeře, seznámila s rodinou i přáteli a asi největším gestem bylo, když nám poslední večer nabídla svoji sprchu, za kterou se evidentně hodně styděla, ale nechtěla nás nechat mejt se ve sprše psí, ildyž jsme ji přesvědčovali, že je to pro nás v pohodě.
Blízkej vztah jsme si vytvořili i k její dceři, jejímu partnerovi a dětem. Andrew byl jako ten cowboy z filmu a společná práce pak byla i zábava. Dva večery jsme strávili v jeho domě grilováním, popíjením, hraním s dětma a povídáním. Oslavili jsme společně jeho třicetiny a můj svátek. Odhalil nám, co skrývá minulost jeho dnešní podoby. Drogy, autonehoda, vězení a vlastně příběhy, který na gentlemanově tváři nejsou čitelný.
Potkali jsme taky Kaylu. Třiadvacetiletou dívku, která se právě vrátila po osmnácti měsících z vězení za prodej trávy. Vzalo jí to všechno, co v životě měla, a že toho bylo hodně. Její vyrovnanost a optimismus mi ale daly hodně. Líbilo se mi ju bavit postřehama rozdílů mezi našimi kontinenty (hodně ju pobavilo třeba to, že jsm zvyklí doma vařit a ne pořád chodit jíst ven) a mě bavilo poslouchat její příběhy.
Ještě chybí Michal. Gailin kamarád, díky kterýmu je často ve stresu a jsou trochu jako kočka s myší, ale tráví spolu tolik času. Michal se s Tomem předváděli v žonglování s hořící tyčí a nakonec nás pozval na večeři, že prý jsme Gail pomohli víc, než tušíme. Přesné vesmírné načasování, asi jsme se do flow už docela dostali.
A s těmahle všema a vlastně i s oním Oregonským městem, jsme se museli včera a dneska po skoro třech tejdnech rozloučit. Překvapilo mě, kolik lásky mi dali ti psi. Večerní loučení s nima se mi vrylo do srdce. Bylo to jako když by chtěli být ještě blíž a dát citu ještě víc a jsou zaražení z toho, že jim fyzický těla, jejich i moje, neumožňujou jít blíž.
Byli jsme na ranči dýl než týden a už jsme i cejtili, že bysme se měli zas posunout, ale vývoj byl opět překvapivě rychlej.
Vzpomínáte, jak jsme byli v Arcatě? V hippie městečku, kde jsme hledali práci a nevěděli, že na nás čeká trochu víc na severu? Tom si tam vyměnil kontakt se Santiagem, kterej slíbil, že když oni něco najdou, daj nám vědět. A tak se taky stalo. Dneska po desátý jsme odjeli z ranče a po třech hodinách jízdy jsme už odpoledne trávili stříháním trávy. Přišlo nám to tak nějak do cesty, že ikdyž už jsme chtěli cestovat, pro zkušenost jsme se rozhodli to ještě odložit. A tak jsme teď vlastně součástí skupiny Jamajčanů v úplně jiným prostředí než ráno a máme před sebou další týden s daným režimem.
Líbí se mi ten proud, ve kterým plujem a i to, jak nám věci vycházej. Aby to ale nebylo tak sladký, komplikujeme si to vzájemně mezi sebou. Myslím ale, že to v jakým stavu teď jsme, už není ani vhodný sdílet. Tak třeba někdy příště, pokud bude nějakej posun.
No a teď už spát. Díky, že to čtete. 🙂
To se tak stalo, že jsme předminulý pátek, už trochu ze zvyku, přijeli k Silvii pracovat, připraveni na den strávený čištěním jahodovýho pole. Bylo 9 hodin ráno, kdy nám bylo řečeno "Byli jste skvělí, ale už si vás nemůžeme dovolit platit." a tím jsme se ve vteřině ocitli bez práce. Následovalo pár vteřin zmatení, loučící rozhovor a potřeba rychle jednat. Vydali jsme se za Sunnym. Mladý muž s zářícím srdcem, se kterým jsme předchozí den stavěli stánek zeleninovýho obchodu, a k němuž cítím velký vděk za slet příštích událostí.
Minutový přijímací pohovor se odehrál na parkovišti před Silviiným domem. Sunny totiž zavolal Gail, která se právě vracela z pláže, nabídl jí naše služby, v pár minutách přijela, zeptala se co umíme a přesně v 10 hodin jsme začínali pracovat na jejím rodinném ranči. Ztratili jsme ten den jednu pracovní hodinu, ale byla to hodina nejrychlejší změny práce, jakou jsem si dovedla představit.
Chvilku to trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Kopali jsme strouhu na vodu a čistili cestu a v tu chvíli jsme už věděli, že na příští týden máme práci. Mimo jiné zahrnovala i kempovací místo a přístup k záchodu, pračce a sprše, což u Silvie nebylo. Pořád jsem tomu nějak nemohla věřit. Ranč. Přání, který jsem vyslovila některý předešlý den a bylo založený na vzpomínce na americký filmy z rančů. Vždycky se mi líbily charaktery i příběhy lidí, příroda a ta celková romantika, která z nich sálala. A najednou jsme byli na jednom z takových míst a nebylo k tomu zapotřebí ani moc úsilí.
První dojem mi tu romantiku úplně nepřipomínal. Krompáč, hrábě a lopata se mi staly věrnými přáteli. Dokonce i fukar na listí, kterej nás první ráno ve Státech nepříjemně vzbudil. Uvědomila jsem si, že ranč zdaleka není jen o zvířatech a lidských příbězích, ale jsou to hodiny tvrdý práce, která je doslova nekonečná. Cestu ke zvířatům jsem si po pár dnech našla. Hlavně ke koňům a všem Border Coliím - těch bylo snad víc než deset. K pávům, ovcím ani slepicím jsem moc netíhla. Pracovně se ale všechno točilo kolem ůdržby zahrad.
K mojí radosti se ale pracovní činnost docela rozvinula. Ukázalo se, že Gailin hlavní byznys je údržba domů a zahrad. Tak jsme se dostali i k tomu, že jsme uklízeli a upravovali nějaké zahrady a já jsem se i podívala do několika luxusních domů na pobřeží Pacifiku, vysála jsem je, umyla podlahu a kuchyň a popřemýšlela nad tím, jak jsem před pár týdny koukala na uklízecí četu v domě Ivanky z perspektivy obyvatele domu a vůbec mě nebapadlo, že zanedlouho budu na druhé straně.
To byla ta pracovní stránka, která vytěžovala většinu času, ovšem hodně důležitá byla stránka osobní. Zapadli jsme do rodiny jako puzzle a vytvořil se nám tak domov. Gail nám od začátku projevovala důvěru i přesto, že lidem nevěří. Sdílela s námi své příběhy, brala nás na večeře, seznámila s rodinou i přáteli a asi největším gestem bylo, když nám poslední večer nabídla svoji sprchu, za kterou se evidentně hodně styděla, ale nechtěla nás nechat mejt se ve sprše psí, ildyž jsme ji přesvědčovali, že je to pro nás v pohodě.
Blízkej vztah jsme si vytvořili i k její dceři, jejímu partnerovi a dětem. Andrew byl jako ten cowboy z filmu a společná práce pak byla i zábava. Dva večery jsme strávili v jeho domě grilováním, popíjením, hraním s dětma a povídáním. Oslavili jsme společně jeho třicetiny a můj svátek. Odhalil nám, co skrývá minulost jeho dnešní podoby. Drogy, autonehoda, vězení a vlastně příběhy, který na gentlemanově tváři nejsou čitelný.
Potkali jsme taky Kaylu. Třiadvacetiletou dívku, která se právě vrátila po osmnácti měsících z vězení za prodej trávy. Vzalo jí to všechno, co v životě měla, a že toho bylo hodně. Její vyrovnanost a optimismus mi ale daly hodně. Líbilo se mi ju bavit postřehama rozdílů mezi našimi kontinenty (hodně ju pobavilo třeba to, že jsm zvyklí doma vařit a ne pořád chodit jíst ven) a mě bavilo poslouchat její příběhy.
Ještě chybí Michal. Gailin kamarád, díky kterýmu je často ve stresu a jsou trochu jako kočka s myší, ale tráví spolu tolik času. Michal se s Tomem předváděli v žonglování s hořící tyčí a nakonec nás pozval na večeři, že prý jsme Gail pomohli víc, než tušíme. Přesné vesmírné načasování, asi jsme se do flow už docela dostali.
A s těmahle všema a vlastně i s oním Oregonským městem, jsme se museli včera a dneska po skoro třech tejdnech rozloučit. Překvapilo mě, kolik lásky mi dali ti psi. Večerní loučení s nima se mi vrylo do srdce. Bylo to jako když by chtěli být ještě blíž a dát citu ještě víc a jsou zaražení z toho, že jim fyzický těla, jejich i moje, neumožňujou jít blíž.
Byli jsme na ranči dýl než týden a už jsme i cejtili, že bysme se měli zas posunout, ale vývoj byl opět překvapivě rychlej.
Vzpomínáte, jak jsme byli v Arcatě? V hippie městečku, kde jsme hledali práci a nevěděli, že na nás čeká trochu víc na severu? Tom si tam vyměnil kontakt se Santiagem, kterej slíbil, že když oni něco najdou, daj nám vědět. A tak se taky stalo. Dneska po desátý jsme odjeli z ranče a po třech hodinách jízdy jsme už odpoledne trávili stříháním trávy. Přišlo nám to tak nějak do cesty, že ikdyž už jsme chtěli cestovat, pro zkušenost jsme se rozhodli to ještě odložit. A tak jsme teď vlastně součástí skupiny Jamajčanů v úplně jiným prostředí než ráno a máme před sebou další týden s daným režimem.
Líbí se mi ten proud, ve kterým plujem a i to, jak nám věci vycházej. Aby to ale nebylo tak sladký, komplikujeme si to vzájemně mezi sebou. Myslím ale, že to v jakým stavu teď jsme, už není ani vhodný sdílet. Tak třeba někdy příště, pokud bude nějakej posun.
No a teď už spát. Díky, že to čtete. 🙂
pátek 27. září 2019
Farmaříme
Tak jsem právě málem podpálila auto. Sama nemám ráda zveličování, ovšem toto tvrzení nemá od pravdy moc daleko. To jsem tak na krásným místě u řeky připravovala zeleninu k večeři, ale drobné mušky mi tuhle činost intenzivně znesnadňovaly. Pár jsem jich utopila v očích, pár uvízlo v dredech a pár snědla, stejně jich ale bylo všude nesnesitelné množství. Tom prozřetelně zapálil vánočního františka s vírou, že onen kouř mušky odláká. Do jaké míry to bylo úspěšné ani nevím, protože jsem činnost již dokončovala. Přišlo mi pak jako dobrý nápad nechat kouřícím františkem provonět auto. Položila jsem jej tedy na plastové víko ležící na dece, zakrývající dřevěnou postel, a tam jsem ho v dobré vůli nechala. Když po večeři Tom od kufru křičel "Eli, já tě zaškrtím", netrvalo mi moc dlouho domyslet si důvod téhle reakce. Deka pod propáleným víkem žhavě doutnala na dřevě, pod kterým leží zásoby benzínu do vařiče. Myslím, že jsme měli docela štěstí a asi mi ani nevadí mokrá postel, kterou teď od vody z hašení máme.
Štěstím bych možná nazvala i setkání se Silvií. Totiž v Arcatě jsme ani s vyvinutím většího úsilí práci nenašli. Nejprve jsme nepochodili v agentuře, která se prvně nezdála tak oficiální, jak se pak její zaměstnankyně tvářily, když jsme se ptali po něčem neoficiálním. A pak ani při ptaní lidí ve městě. Ti zase tvrdili, že právě není sezóna a práci teď hledá každej. Rozhodli jsme se jet do národního parku Redwood a zkusit hledat později.
S mojí chutí jet třeba jen kousek za hranice států, kde jsem ještě nebyla, jen pro nadechnutí se místního vzduchu, a taky s chutí najít levnější benzín, jsme se v den, kdy mělo pršet vydali do Oregonu. Cestou jsem viděla asi doposud nejvíc traumatizující podívanou, a to srážku psa. Protijedoucí auto smetlo zadek procházejícího psa přes silnici a zvuk rány a pohled na to, jak zadní část těla překvapeného psa letí do strany ve mně zanechalo silnou stopu.
Již několik dní jsme snili o dýni a farmářské trhy u nejbližšího města se zdály vhodnými k naplnění těchto snů. Byly to trhy konající se každou středu a sobotu, hodně prodejců i lidí v něčem jako cirkusovém stanu, všude vlály americké vlajky i reklamní předměty. Prodejci se s námi dávali do řeči a my si rádi povídali, zvlášť, když k tomu byly ochutnávky. Mezi řečí jsme přešli i k otázkám ohledně práce a byli jsme odkazováni na paní před stanem ve stánku s ovocem a zeleninou. Šli jsme tam a tak jsme potkali Silvii. Zpočátku to bylo hodně nejisté. Hodně odvolávání se na manžela a tak, výsledkem však bylo "v pátek v 11h buďte před támhletím žlutým domem".
Tak jsme byli a zeleninový stánek na sobotní trhy už jsme připravovali my. Jo a taky jsme rozmisťovaly ty vlajky, což působilo jako nejdůležitější činnost trhů.
No a pak jsme pleli, rovnali bedny, vyndávali igelity z jahod a znovu pleli a taky rozebírali a stavěli stan, kterej vichřice přenesla asi padesát metrů přímo na kontejner. Dostali kupu zeleniny a trávili dny sehnutí k zemi s palčivou bolestí v zádech ale s výhledem na Pacifik a dobrým pocitem, že máme co jsme chtěli. Teda dýni pořád ne, ale třeba to ještě přijde. Je to vcelku pestré farmaření s přísunem organickýho jídla. U čehož si dost libujem, protože u stříhání trávy, což byl jeden z plánů, bysme se moc nenajedli.
Po práci, když se rozhodneme, že chceme skončit, si jezdíme dopřát něco dobrýho do Dolar Tree (vše za dolar). Večer koukáme na bohatě hvězdné americké nebe a posloucháme zvířecí zvuky okolo.
V neděli jsme si udělali výlet do NP Crater Lake, bývalá sopka s jednou z nejčistčích vod na planetě, místo lávy. Vlastně jsem tam zažila asi nejrychlejší změny počasí, co si pamatuju a asi i nejsilnější vítr. Výh´edy i mlha, slunce, sníh, déšť a tak všechno. V sobotu jsme se spálili na sluníčku, v neděli chumelilo na sopce a v pondělí se opět opalovali mezi hortenziema. Totiž Silviina farma je sice zeleninová, ovšem s manželem Rayem a jeho rodinou mají obrovskou farmu hortenzií.
Je to tu teď zjevně vcelku pohodový. Pracovní dny ubíhají a naplňují mě pocitem smyslu toho všeho tady. Výlety i dobrůtky z Dolar Tree jsou pak mnohem příjemnější a myšlenky na Česko už nejsou tak intenzivní.
Pohodový na jednu stranu. Na tu druhou to teď trošku kazí padající stromy na druhém břehu řeky, což nevíme, kdo nebo co způsobuje. Nejpravděpodobnější je asi medvěd. Nutrie, jsem po pár prasklých stromech už zavrhla. Ještě, že máme auto. Zázemí, jistota, domov a útočiště. Fakt by mě mrzelo, kdyby shořelo.
pondělí 16. září 2019
Na vlastní pěst
Deštivé odpoledne trávíme v autě u Mekáče na severu Kalifornie. S přívaly vody se ve mně probouzí vděčnost za auto, které právě v těchto chvílích poskytuje nejlepší útočiště. Po 6 dnech strávených na odboru motorových vozidel, rozmontovávání motoru kdesi na parkovišti za indickou restaurací, kontrolách evidence, emisí, kontrolek na displeji a kdoví čeho ještě, už můžu napsat, v NAŠEM autě. Cena auta by se dala měřit možná líp v nervech než v penězích, protože to nervů stálo opravdu hodně. A ještě teď občas zapochybujem, jestli jsme se rozhodli pro správný auto, ale už jsme zabydlený. Udělali jsme si v něm postel, tím vytvořili úložný a spací prostor a ikdyž ho není moc, vejdeme se.
Od Ivanky jsme vyrazili ve středu. Nabalení jídlem, plní odvahy k cestování, s průvodcem a roční vstupenkou do národních parků jako dárek. Po pár minutách jízdy, když jsme definitivně zavrhli hnát se pro malinkej střešní box, jsme se ale střetli s realitou. Nevěděli jsme, kam vlastně jedeme a proč, co je to, co tady chceme dělat a jak se dostat do cestovatelskýho plynutí. To se nám podle mně ještě pořád nepovedlo, ale už jsme zase o kus dál. Strávili jsme ten den v San Franciscu. Prošli parky, koukli na výhledy, viděli mraky tuleňů a užili si západ Slunce u Golden Gate Bridge. Teda užili, no, celou dobu jsme se hádali, ale ten západ byl hezkej.
Stresovalo nás napětí z neznámýho, z cen jídla, když s dumpstrem to tady vůbec nefunguje. Možná kvůli počasí, popelářům a možná jsme zatím jen neměli štěstí kvůli nedostatečně vyvinuté snaze. Taky nám chyběli a asi stále chybí kamarádi. Překvapuje mě, jak těžkej ten přechod od dřívějšího života je a kolik napětí v nás vyvolává. A představa, že nás pořád čeká ještě rok a půl to nijak neulehčuje.
Nicméně, vydali jsme se na sever s cílem navštívit nevlastního syna Ivanky - Johnatana. Dorazili jsme třetí den, kvůli častým zastávkám u pláží Pacifiku, péči o auto atd. Už příjezd do Arcaty, města, kde John žije, nás fascinoval. Věděli jsme, že je to město hippíků a nejspíš bysme sem jeli i kdybysme tu nikoho neznali, a rozhodně tohle nadšení mělo důvod. Atmosféra je neskutečná. Povečeřeli jsme s Johnem a Alyssou, koukli na pár dílů seriálu The Good Place a pak jeli přes město k jejich kamarádům oslavovat úplněk v rybách. Byla jsme zvědavá, co to jako bude za oslavu. Seděli jsme, povídali si.. třeba o tom, co by jsme byli, kdyby jsme byli omáčkou.. a nakonec jsme v deseti lidech vyrazili do lesa užít si sílu úplňku tam.
V sobotu jsme se s lidma z lesa i s dalšíma potkali na náměstí na farmářských trzích. Byl to hodně flákací den. Kromě chvíle acroyogy a headstandů jsme se jen tak váleli na městské trávě a koukali na muzikanty, žongléry a další umělce. Odpoledne vykoukla zřetelně na povrch Tomova potřeba samoty a tak jsme plánované hledání práce odložili na někdy jindy a odděleně jsme se toulali městem a okolím. Maj tu nádherný parky s obrovskými stromy a muzicírujími lidmi.
Takhle nějak jsme prožívali poslední dny. Jsou stále protkány nejistotou a napětím z toho co bude. Čekáme tu do pondělí na možnost, zeptat se na práci. Když bude, přijmeme ji, když ne, pojedeme do národních parků.
Hlavy nám ale pořád tíží myšlenky co bude po USA, jak je to s tím Mexikem, bude to pro nás bezpečný? Co s autem? Jak ho prodat a jak v Mexiku koupit nový, když tam nebudeme mít adresu? Snažím se zpřítomňovat a užívat si toho, co je, myšlenky jsou teď ale mocnější. Učíme se trávit čas odděleně, sami se sebou, pořád ale vnímám drhnutí. A to v sobě, mezi náma i v cestovním proudu. Nevím kde, nevím proč, ale lehkost bytí je pořád někde zamáčklá.
Po necelejch třech tejdnech mimo domov se tedy mísej pocity radosti z toho, že se už reálně plní dlouho očekávané cestování, s pocity stesku po domovině a strachu z neznámého.
Déšť stékající po kapotě auta inspiruje k uspořádání prožitého, k ukotvení i k tvoření. Za chvíli budem zase nejspíš sedět u Johna v obýváku povídat si a koukat na seriály. Další dny však budeme muset žít z toho co máme a tím, co je v nás. Už nevíme o nikom, kdo nám to tady může ulehčit. Bude to život na vlastní pěst.
Od Ivanky jsme vyrazili ve středu. Nabalení jídlem, plní odvahy k cestování, s průvodcem a roční vstupenkou do národních parků jako dárek. Po pár minutách jízdy, když jsme definitivně zavrhli hnát se pro malinkej střešní box, jsme se ale střetli s realitou. Nevěděli jsme, kam vlastně jedeme a proč, co je to, co tady chceme dělat a jak se dostat do cestovatelskýho plynutí. To se nám podle mně ještě pořád nepovedlo, ale už jsme zase o kus dál. Strávili jsme ten den v San Franciscu. Prošli parky, koukli na výhledy, viděli mraky tuleňů a užili si západ Slunce u Golden Gate Bridge. Teda užili, no, celou dobu jsme se hádali, ale ten západ byl hezkej.
Stresovalo nás napětí z neznámýho, z cen jídla, když s dumpstrem to tady vůbec nefunguje. Možná kvůli počasí, popelářům a možná jsme zatím jen neměli štěstí kvůli nedostatečně vyvinuté snaze. Taky nám chyběli a asi stále chybí kamarádi. Překvapuje mě, jak těžkej ten přechod od dřívějšího života je a kolik napětí v nás vyvolává. A představa, že nás pořád čeká ještě rok a půl to nijak neulehčuje.
Nicméně, vydali jsme se na sever s cílem navštívit nevlastního syna Ivanky - Johnatana. Dorazili jsme třetí den, kvůli častým zastávkám u pláží Pacifiku, péči o auto atd. Už příjezd do Arcaty, města, kde John žije, nás fascinoval. Věděli jsme, že je to město hippíků a nejspíš bysme sem jeli i kdybysme tu nikoho neznali, a rozhodně tohle nadšení mělo důvod. Atmosféra je neskutečná. Povečeřeli jsme s Johnem a Alyssou, koukli na pár dílů seriálu The Good Place a pak jeli přes město k jejich kamarádům oslavovat úplněk v rybách. Byla jsme zvědavá, co to jako bude za oslavu. Seděli jsme, povídali si.. třeba o tom, co by jsme byli, kdyby jsme byli omáčkou.. a nakonec jsme v deseti lidech vyrazili do lesa užít si sílu úplňku tam.
V sobotu jsme se s lidma z lesa i s dalšíma potkali na náměstí na farmářských trzích. Byl to hodně flákací den. Kromě chvíle acroyogy a headstandů jsme se jen tak váleli na městské trávě a koukali na muzikanty, žongléry a další umělce. Odpoledne vykoukla zřetelně na povrch Tomova potřeba samoty a tak jsme plánované hledání práce odložili na někdy jindy a odděleně jsme se toulali městem a okolím. Maj tu nádherný parky s obrovskými stromy a muzicírujími lidmi.
Takhle nějak jsme prožívali poslední dny. Jsou stále protkány nejistotou a napětím z toho co bude. Čekáme tu do pondělí na možnost, zeptat se na práci. Když bude, přijmeme ji, když ne, pojedeme do národních parků.
Hlavy nám ale pořád tíží myšlenky co bude po USA, jak je to s tím Mexikem, bude to pro nás bezpečný? Co s autem? Jak ho prodat a jak v Mexiku koupit nový, když tam nebudeme mít adresu? Snažím se zpřítomňovat a užívat si toho, co je, myšlenky jsou teď ale mocnější. Učíme se trávit čas odděleně, sami se sebou, pořád ale vnímám drhnutí. A to v sobě, mezi náma i v cestovním proudu. Nevím kde, nevím proč, ale lehkost bytí je pořád někde zamáčklá.
Po necelejch třech tejdnech mimo domov se tedy mísej pocity radosti z toho, že se už reálně plní dlouho očekávané cestování, s pocity stesku po domovině a strachu z neznámého.
Déšť stékající po kapotě auta inspiruje k uspořádání prožitého, k ukotvení i k tvoření. Za chvíli budem zase nejspíš sedět u Johna v obýváku povídat si a koukat na seriály. Další dny však budeme muset žít z toho co máme a tím, co je v nás. Už nevíme o nikom, kdo nám to tady může ulehčit. Bude to život na vlastní pěst.
pátek 6. září 2019
Sami doma
Stali jsme se pány vily. Tedy my dva a fena, která si svou roli viditelně užívá. Je to sice na tři dny, ale asi by mě nikdy nenapadlo, že budeme ve Státech pro sebe mít obrovský dům, přesahující všechny naše potřeby. Ono by mě totiž ani nenapadlo nad tím přemýšlet. Teď ale nacházím aspoň čas na pohled do svých pocitů.
Cítím se tu hodně, hodně doma, ale přitom tak šíleně ztracená. Všechno mi přijde prorostlý lidma a prázdý zároveň. Čas i dny tady běží jinak než jsem zvyklá, přitom každý den stejně. To, že je pořád co dělat, mě moc nepouští ke stesku po domově, zároveň ale nenacházím tuhle stabilitu v sobě. Spojení s materiálníma věcma je pro mě v tuto chvíli nejdosažitelnější jistotou.
Život v Kalifornii se už ale dostává trochu do pohybu. Ne, že by nebylo skvělý výletovat s příbuznýma, surfovat a flákat se třeba u bazénu, postrádám v tom ale jakousi divokost a dobrodružství. Líbí se mi jednoduchost přístupu k vodě, sprše i elektřině, ale chybí mi tajemství ukrytá ve spontánním cestování.
Mezi náma s Tomem je teď vidět hodně soupeření. Dokonce i když máme dostatek jídla, nacházíme příležitosti, ve kterých se svojí striktností střetáváme. Oba máme z mýho pohledu potřebu se vyhraňovat, hledat si svůj prostor a tak jsme často vedle sebe, bez bližšího napojení. Myslím, že naučit se s tímhle pracovat bude těžkej, ale důležitej krok. Motivací mi je taky dnešní hodně nepříjemnej pocit, když Toma v autě předemnou málem smetl kamion.
Velkej krok jsme ale dneska už udělali. Po třech dnech, zaměřených na hledání, jsme koupili vozidlo. Bylo okolo toho dost divností. Třeba dívka, která přestala komunikovat, když jsem se zeptala proč její auto není registrovaný. Nebo muž prožívající velký smutek z toho, že jsme na první prohlidku auta nevzali rovnou peníze... A tak. Ale vyšlo to.
Plánem tedy teď je najít přijatelný pojištění, vyřídit registraci na úřadě a přestavěním vybudovat domov na další měsíce.
Ještě to pár dní potrvá. Pár dní užívání luxusu a konvenčního dobrodružství. Pár dní na který budeme brzo jenom vzpomínat, ale teď to ještě můžem žít.
Tedy loučím se s Vámi z krásnýho podstřešního místa v domě s výhledem na hvězdy a města v dálce s pocitem nadhledu na všechno to dění dole.
Tak přeji ten nadhled i Vám 🙂
Cítím se tu hodně, hodně doma, ale přitom tak šíleně ztracená. Všechno mi přijde prorostlý lidma a prázdý zároveň. Čas i dny tady běží jinak než jsem zvyklá, přitom každý den stejně. To, že je pořád co dělat, mě moc nepouští ke stesku po domově, zároveň ale nenacházím tuhle stabilitu v sobě. Spojení s materiálníma věcma je pro mě v tuto chvíli nejdosažitelnější jistotou.
Život v Kalifornii se už ale dostává trochu do pohybu. Ne, že by nebylo skvělý výletovat s příbuznýma, surfovat a flákat se třeba u bazénu, postrádám v tom ale jakousi divokost a dobrodružství. Líbí se mi jednoduchost přístupu k vodě, sprše i elektřině, ale chybí mi tajemství ukrytá ve spontánním cestování.
Mezi náma s Tomem je teď vidět hodně soupeření. Dokonce i když máme dostatek jídla, nacházíme příležitosti, ve kterých se svojí striktností střetáváme. Oba máme z mýho pohledu potřebu se vyhraňovat, hledat si svůj prostor a tak jsme často vedle sebe, bez bližšího napojení. Myslím, že naučit se s tímhle pracovat bude těžkej, ale důležitej krok. Motivací mi je taky dnešní hodně nepříjemnej pocit, když Toma v autě předemnou málem smetl kamion.
Velkej krok jsme ale dneska už udělali. Po třech dnech, zaměřených na hledání, jsme koupili vozidlo. Bylo okolo toho dost divností. Třeba dívka, která přestala komunikovat, když jsem se zeptala proč její auto není registrovaný. Nebo muž prožívající velký smutek z toho, že jsme na první prohlidku auta nevzali rovnou peníze... A tak. Ale vyšlo to.
Plánem tedy teď je najít přijatelný pojištění, vyřídit registraci na úřadě a přestavěním vybudovat domov na další měsíce.
Ještě to pár dní potrvá. Pár dní užívání luxusu a konvenčního dobrodružství. Pár dní na který budeme brzo jenom vzpomínat, ale teď to ještě můžem žít.
Tedy loučím se s Vámi z krásnýho podstřešního místa v domě s výhledem na hvězdy a města v dálce s pocitem nadhledu na všechno to dění dole.
Tak přeji ten nadhled i Vám 🙂
neděle 1. září 2019
Za startovní čárou
Odjezd z Liberce byl načasovaný na minuty přesně. Nevěřila jsem tomu, ale ve chvíli kdy zbývala poslední čtvrt hodina do odchodu na autobus, zmizela poslední dávka všech možných věcí ze stolu a my se stihli i najíst. Poslední pohledy na Ještěd vyvolávaly smíšené emoce. Uvědomila jsem si ale, že u tohohle města jsem na odjezdy zvyklá. Skoro každý odjezd do zahraničí byl odtud. A v tu chvíli plánovaná délka výletu nehrála v mé hlavě roli.
Odjezd z Prahy byl už spíš veselý a díky kamarádovi, který s námi telefonicky konzultoval svoji plánovanou cestu (myslím na Vás), jsme rekapitulovali všechno, co jsme v předchozích měsících řešili a promýšleli.
Cesta do Paříže pro mě byla neskutečně náročná. Když pominu 14 hodin sezení a rozlámanaost těla, byly tu ještě hlasité děti. Když usnuli, přišli dva pánové řvoucí na mě cosi v neurčitém jazyce a tloukli do mě svými igelitkami. No, pochopila jsem, že budu mít na zbytek noci vedle sebe společnost a tak to taky bylo. Fakt příjemně se v Paříži z autobusu vystupovalo.
Sháněli jsme lístek do metra, to bylo něco. Ale povedlo se. Koukli jsme na Eiffelovku a na Notre Damme, užila jsem si francouzský croissant a sablé a všechno jsme zajedli českým Hummusem a Vysočinou. Tohle posilnění se hodilo na letiště, kde tekly nervy. Doslova mně tekly očima v podobě slz, když jsme po 20 minutách v nátlaku objednávali letenky zpět do Evropy, protože letenka do Mexika objednaná chvíli před tím jinému strážníkovi nestačila. Stihli jsme to pár minut před uzavřením Check Inu ale když jsme pak ani nevěděli přesnou adresu, kde budeme ve Státech bydlet. Vypadalo všechno hrozně ztraceně. Tom na pár vteřin připustil, že se tam asi nedostaneme. Já jsem pak už jen koukala na paní za přepážkou smutnýma očima a v duchu ji přemlouvala ať počká, zatímco Tom telefonicky zjišťoval adresu. Stihli jsme to několik minut po limitu, ale paní počkala a vyšlo to. Americká strana už pak byla úplně v pohodě.
A tak jsme vkročili na americkou půdu. Tomova teta, o které jsme později zjistili, že je vzdálená sestřenice nás hned poznala a tak jsme se nechali jejím mužem odvážet kousek na jih do jejich domova. První americký den byl hodně klidný. Ranním během jsme prozkoumali blízký park. Všimla jsem si, jak jsou tu lidi k sobě milí. Asi rozpuštění prvního předsudku. Při odpoledním venčení jsem potkala Alberta, kterého jsem nevědomky inspirovala k prozkoumání části, ve které přes dvacet let žije. Podvečerní hodiny jsme strávili nákupem v místním supermarketu. Všechno bylo tak nový. Jídlo, prodavačka s helmou na hlavě, pán rovnající zboží do našich tašek. Docela mi trvalo to vstřebat. Večer jsme strávili barbecue a povídáním. Projevil se však dost silně časový posun a brzo jsme usnuli.
Včerejšek byl poněkud pestřejší. Po snídani jsme byli učeni řídit a pak odvezeni na vlak do SF. Mrakodrapy, američani a vůbec tak všechno. Jsme v realitě filmů a počítačových her. Okouzleni. Výstava Andy Warhol a projížďka po Pacifickým pobřeží do místní restaurace, kde jsme stihli západ Slunce a ochutnali mořské plody. Večer jsme se setkali s jedním ze synů Barryho, manžela Ivanky, a poslechli si pohled na Californii očima mladého kuchaře.
Máme teď možnost užít si luxusu bohaté čtvrti i všeho, co to obnáší. Je pro mě docela šílený odjet z domu cestovat a mít se takhle, když obvykle cestování znamená stan a mytí v jezeře. Vím, že to taky přijde, ale zatím jsem v tom, co je. Vážím si toho a zároveň jsem hrozně rozpačitá. Cítím se tak nějak plaše a občas se uchyluju k jistotám ve svý hlavě, který vlastně vůbec nejsou jistoty.
Vidět různé tváře San Francisca pohledem z Audiny s vědomím, že bez Ivanky by jsme se tu pohybovali v úplně jiné sféře, je vzrůšo. Na jedné straně luxusní mrakodrapy a na té druhé bezdomovecké skupiny ve stanech na ulici. A je to tak obrovský. Už jsem pochopila, že bezpeněžní život v Americe rozhodně nebude tak snadnej jako v Norsku a Švédku, teda pokud bude vůbec možnej. Ale to jsou zatím jen myšlenky vyvolaný pocitama tady z toho všeho a teď jsem ještě v měkkoučký skoro princeznovský posteli, v bezpečí, který nabízí bezsrarostný vstávání a užití si dalšího dne. Dneska snad surfování.
Užívejte každýho dne. Jsou tak stejný a přitom jiný.
Odjezd z Prahy byl už spíš veselý a díky kamarádovi, který s námi telefonicky konzultoval svoji plánovanou cestu (myslím na Vás), jsme rekapitulovali všechno, co jsme v předchozích měsících řešili a promýšleli.
Cesta do Paříže pro mě byla neskutečně náročná. Když pominu 14 hodin sezení a rozlámanaost těla, byly tu ještě hlasité děti. Když usnuli, přišli dva pánové řvoucí na mě cosi v neurčitém jazyce a tloukli do mě svými igelitkami. No, pochopila jsem, že budu mít na zbytek noci vedle sebe společnost a tak to taky bylo. Fakt příjemně se v Paříži z autobusu vystupovalo.
Sháněli jsme lístek do metra, to bylo něco. Ale povedlo se. Koukli jsme na Eiffelovku a na Notre Damme, užila jsem si francouzský croissant a sablé a všechno jsme zajedli českým Hummusem a Vysočinou. Tohle posilnění se hodilo na letiště, kde tekly nervy. Doslova mně tekly očima v podobě slz, když jsme po 20 minutách v nátlaku objednávali letenky zpět do Evropy, protože letenka do Mexika objednaná chvíli před tím jinému strážníkovi nestačila. Stihli jsme to pár minut před uzavřením Check Inu ale když jsme pak ani nevěděli přesnou adresu, kde budeme ve Státech bydlet. Vypadalo všechno hrozně ztraceně. Tom na pár vteřin připustil, že se tam asi nedostaneme. Já jsem pak už jen koukala na paní za přepážkou smutnýma očima a v duchu ji přemlouvala ať počká, zatímco Tom telefonicky zjišťoval adresu. Stihli jsme to několik minut po limitu, ale paní počkala a vyšlo to. Americká strana už pak byla úplně v pohodě.
A tak jsme vkročili na americkou půdu. Tomova teta, o které jsme později zjistili, že je vzdálená sestřenice nás hned poznala a tak jsme se nechali jejím mužem odvážet kousek na jih do jejich domova. První americký den byl hodně klidný. Ranním během jsme prozkoumali blízký park. Všimla jsem si, jak jsou tu lidi k sobě milí. Asi rozpuštění prvního předsudku. Při odpoledním venčení jsem potkala Alberta, kterého jsem nevědomky inspirovala k prozkoumání části, ve které přes dvacet let žije. Podvečerní hodiny jsme strávili nákupem v místním supermarketu. Všechno bylo tak nový. Jídlo, prodavačka s helmou na hlavě, pán rovnající zboží do našich tašek. Docela mi trvalo to vstřebat. Večer jsme strávili barbecue a povídáním. Projevil se však dost silně časový posun a brzo jsme usnuli.
Včerejšek byl poněkud pestřejší. Po snídani jsme byli učeni řídit a pak odvezeni na vlak do SF. Mrakodrapy, američani a vůbec tak všechno. Jsme v realitě filmů a počítačových her. Okouzleni. Výstava Andy Warhol a projížďka po Pacifickým pobřeží do místní restaurace, kde jsme stihli západ Slunce a ochutnali mořské plody. Večer jsme se setkali s jedním ze synů Barryho, manžela Ivanky, a poslechli si pohled na Californii očima mladého kuchaře.
Máme teď možnost užít si luxusu bohaté čtvrti i všeho, co to obnáší. Je pro mě docela šílený odjet z domu cestovat a mít se takhle, když obvykle cestování znamená stan a mytí v jezeře. Vím, že to taky přijde, ale zatím jsem v tom, co je. Vážím si toho a zároveň jsem hrozně rozpačitá. Cítím se tak nějak plaše a občas se uchyluju k jistotám ve svý hlavě, který vlastně vůbec nejsou jistoty.
Vidět různé tváře San Francisca pohledem z Audiny s vědomím, že bez Ivanky by jsme se tu pohybovali v úplně jiné sféře, je vzrůšo. Na jedné straně luxusní mrakodrapy a na té druhé bezdomovecké skupiny ve stanech na ulici. A je to tak obrovský. Už jsem pochopila, že bezpeněžní život v Americe rozhodně nebude tak snadnej jako v Norsku a Švédku, teda pokud bude vůbec možnej. Ale to jsou zatím jen myšlenky vyvolaný pocitama tady z toho všeho a teď jsem ještě v měkkoučký skoro princeznovský posteli, v bezpečí, který nabízí bezsrarostný vstávání a užití si dalšího dne. Dneska snad surfování.
Užívejte každýho dne. Jsou tak stejný a přitom jiný.
úterý 27. srpna 2019
Doma z gauče
Všechno pryč.
Uskladnit veškerý majetek tak, aby rok a půl nikomu nepřekážel. Plníme pytle svýma věcma, který vlastně vůbec nepotřebujeme. Ikdyž v průběhu roku něčemu přikládáme velkou důležitost, v tuto chvíli ji docela rychle ztrácí. Budeme pryč rok a půl, možná víc, možná míň, ale po celou tu dobu bude naše největší materiální stabilita jenom v tom, co se vejde do 70ti litrovýho batohu. Zůstane jen velkej batoh a my. Prozatím s důvěrou v náš vnitřní svět, protože ten nemizí tak jednoduše jako materiální svět, kterýmu jsme v poslední době přivykli.
Rozloučit se. Nejdřív to bylo loučení s Brnem, který jsem dlouho nesla fakt těžce, potom rodina. Slzy v očích při loučení s babičkou a dědou mě přesvědčovaly o síle vazby, kterou k nim cítím.
Byly tu taky takový ty loučící večery s kamarády. Grilování, debaty u piva, a filozofování nad nebezpečností toho, do čeho se právě pouštíme. Našli jsme několik myšlenek o rizicích ve světě, ale asi ještě víc o tom, jak cesta prověří náš vztah.
Následoval čas s Tomovou rodinou, prokládaný přípravami na cestu, balením a občasnými hádkami ze stoupající nervozity a taky právě z tý nejistoty, která náš vztah často protíná.
Jsme spolu necelý 3 roky. Procestovali jsme lowcostově hodně různých evropských zemí, strávili 4 měsíce ve Finsku na Erasmu a víc než 2 roky spolu bydlíme. Z toho se může zdát, že máme ideální základ pro společnou cestu. V některých ohledech asi jo, v jiných už to tak skvělý není. Často se nedokážeme odprostit od svých myšlenek a emocí, hádáme se a ubližujeme si. V poslední době jsme prožívali hodně bolestivých věcí, snažili se vztah nějak přetransformovat, ale trošku beznadějně jsme zjišovali, že převažují negativní chvíle nad těma pozitivníma a společný plán cesty je možná tím zásadním důvodem, proč jsme ještě spolu. Oba jsme zvědaví, co cesta přinese každýmu z nás i mezi nás a vykračujeme do toho poměrně velkou otevřeností k tomu, že spolu nemusíme být napořád.
Těším se. Vím, že život mimo systém mě naplňuje a cítím se v tom dobře. Baví mě spát venku, tvořit si domeček kdekoliv je to možné, fungovat s minimem věcí, potkávat lidi, nechávat se inspirovat a prostě jen tak být. Věřím v lásku jako nejsilnější a propojující sílu a ráda ji prožívám, ráda se taky uvolňuju do plynutí a v cestování nacházím největší svobodu k tomuhle všemu. Necítím se na cestách svázaná svýma komplexama a těžkostma. I uvolnění mysli se mi zdá jednodušší někde venku než třeba tady na gauči. Chci prožívat a těším se na možnosti a na to, že následující měsíce budou prožitkem v napojení a vědomí.
Je úterní poledne a já plním poslední věc ze seznamu svých povinností před odjezdem. Začít psát tenhle blog. Zítra v 15h se vydáme z Liberce na cestu do Prahy, následně autobusem do Paříže a pak letecky do San Francisca. Tam aspoň trochu víme, co čekat. Jsme ve spojení s Tomovou příbuznou, která nám na první týdny poskytne zázemí. Co bude potom nevíme. Věřím, že se dostaneme do flow a necháme se nést. Chtěla bych to všechno sdílet tady na blogu. Možná mi to pomůže k tomu, že se v tom prožívání nebudu cítit sama a možná to může i někomu z vás vnést nějakou novou vlnu do běžných dnů.
Tak užívejte života :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)